Talent se obecně chápe jako vrozená dispozice k jisté činnosti. V uměleckém kontextu se mu ale připisuje cosi nadpozemského, díky čemuž je silným magnetem na emoce... Nadané lidi chápe jejich okolí jako génie, a étos génia je od renesance vnímán jako něco božského. Ne nadarmo však pochází slovo talent z řeckého pojmu talantón, česky hřivna, který označoval ve starověku peněžní jednotku. V dnešní tržní době televizních formátů typu reality show totiž talent především vydělává...
ŘEKNU TO, CO CHTĚL BÁSNÍK ŘÍCI?
Fenomén talentových soutěží není sám o sobě nic nového. Zmiňované školní besídky, stejně jako oblastní soutěže v recitaci či hudebních dovednostech žáků základních škol, jsou jedním z koloritů školní docházky. Recitační soutěže jsou fenoménem samy o sobě. U nás je asi největší z nich Wolkerův Prostějov, který se letos uskuteční už po třiapadesáté a z něhož se často rekrutují zájemci o pozdější studium herectví. Šikovné děti se pod často drezérským vedením svých učitelů učí odříkavat sumu prověřených básniček. V kategorii nejmladších se obvykle sází na „našeho“ Žáčka, ze „zahraničních“ pak nejčastěji slýcháte Morgensterna na tisíc způsobů. Ve střední věkové kategorii dominuje u lyricky laděných jedinců Jacques Prévert, u těch „vyhraněnějších“ pak jednoznačně vítězí vše, co se alespoň trochu protíná s hnutím Beat Generation. Ti, kteří si na recitačních soutěžích chtějí hráti na rebely, se již po desítky let vytasí s nějakou alkoperverzí od Bukowského. Rok co rok se opakující členové festivalové poroty pak svým svěřencům udělují rady a výtky. Laureátem chce být samozřejmě každý. Laureát však může být vždy jen jeden. Jako zmínka v CV přihlášky na dramatické obory se to přeci bude hodit...
Současnou mutací recitačních klání je otevřená soutěž v performativním autorském přednesu – tzv. Poetry Slam. Post porotců z tradičních soutěží zde zastává publikum, které samo rozhoduje, kolik dá „básníkovi-recitátorovi“ bodů. Zásadním rozdílem oproti Wolkerově Prostějovu je podmínka vlastního textu. Někdy se výstupy blíží poezii, jindy populistickému křiklounství. Cenou pro vítěze není významná CV položka, ale hned nemalý finanční obnos. Lidé reagují vždy a hlasují rádi.
TALENT PATŘÍ NA OBRAZOVKY
Nejzásadnější proměnou prochází talentové soutěže s nástupem televizního vysílání. Asi první talentovou soutěží na obrazovkách byla americká pěvecka soutěž The Original Amateur Hour, kterou uvedl autor a moderátor Ted Mack už v roce 1948. Pořad, který přenesl z rozhlasových vln, byl velmi populární a ve vysílání se držel celých dvacet dva let. Soutěž však nezahrnovala onen zásadní prvek – vox populi. O vítězi rozhodovala porota, nikoli diváci.
Příslib, s nímž talentové soutěže pracují, je totiž velmi jednoduchý. Kdokoliv bez formálního vzdělání, takzvaně „obyčejný“ příslušník šedého davu, má šanci ukázat, „co mu pánbůh nadělil“ a podělit se o „pár svých hřiven“. Dav ho bude milovat, protože touží zažít něco podobného - vyjít z anonymního průměru na piedestal opěvovaných. A především: dav bude pozorovat, jak se tento „hrdina z lidu“ vyvíjí, jak zvládá i nezvládá výtky poroty složené z „populárních ikon“, ale toho „nejlepšího“ si nakonec vybere sám. A díky tomu pak v telefonickém hlasování zase utratí nemálo svých hřiven.
Revoluci formátu do podoby, která dnes vévodí žebříčkům sledovanosti, má na svědomí jediný muž, britský producent Simon Cowell. Tento bezmála padesátiletý podnikatel na trhu zábavy nevyprodukoval nikdy nic, co by mělo výraznější uměleckou hodnotu. Dokázal však vždy přesně odhadnout, co se prodá. A stejným stylem vybrat i přetvořit účastníky svých pořadů.
Vlajkovou lodí talentové reality show se stal v roce 2001 pořad s názvem Pop Idol, jehož mutace se od té doby odvysílaly v desítkách zemí po celém světě. Cowell se v něm držel osvědčeného receptu tří porotců. První je zástupce „umělců“ a ve vztahu k soutěžícím se chová přívětivě a snaží se je motivovat. Druhý je zástupce „byznysu“ a chová se pochybovačně. Třetí je excentrický typ, který hraje roli zlého a cynického seladona. Toho představoval v soutěži Pop Idol sám Cowell a světu svých diváků dokázal, že tato poloha je přesně to, na co má talent. Role zlého „cowellovského“ typu se stala podmínkou licenčních dohod a britský producent se tak „převtěluje“ jako porotce ve všech dalších mutacích, které z úspěšného mustru vzešly.
U nás vstoupil tento formát poprvé na obrazovky v roce 2004 pod názvem Česko hledá Superstar a stal se dle předpokladů mediálním fenoménem roku. Pouze z první série se podařilo vygenerovat vcelku zajímavou hudební osobnost Anetu Langerovou, která se od té doby stala stálicí zlatoslavičího nebe českého šoubyznysu. Další pokračování soutěže se setkala s mnohem vlažnějším přijetím. Jejich účastníci se v lepším případě etablovali v prostředí českého muzikálu, v horším pak zmizeli zpět do anonymity šedého davu...
NEMÁŠ TALENT? NEVADÍ! BUDEME SE SMÁT
Zajímavou lokální odchylkou v jinak strikně předepsaném formátu však byl prostor věnovaný antitalentům. Po zjevení dívky jménem Anna Gleisnerová, která dostala mediální nickname Dajdou, vytvořila česká mutace sekci nazvanou Hvězdná pěchota. Z castingových videí shromáždili dramaturgové pořadu vše bizarní a nechali národ, ať si po vzoru výběru třídních otloukánků zvolí svou antihvězdu. Do dnešní doby není zcela jasné, zda vystoupení prodavačky mladoboleslavského hypermarketu bylo jejím promyšleným výsměchem mediálnímu světu, nebo jen cynickou hříčkou dramaturgů pořadu. Sekce se však u diváku ujala a CET 21 ji zvesela opakovala i v pokračování Superstar. Netalentovaní tak dostali prostor se zveřejnit v talentové soutěži a alespoň na warholovsky pomyslných patnáct minut se stali součástí onoho velkého tyjátru.
Patnáct minut primetimeu se však ve světě byznysu platí mnohem dráž a účastník soutěže se za ně zavazuje mj. k tomu, že po dobu padesáti let budou veškerá práva na materiál pořízený v rámci soutěže patřit producentovi. Úspěšným semifinalistům a finalistům je navíc po dobu soutěže zakázáno jakkoliv umělecky či mediálně spolupracovat se třetí stranou, stejně jako se zavazují účastnit všech promoakcí, které producent určí.
Lidové castingy do soutěže samozřejmě fungují, stejnou měrou však za hranicí mediálně viditelného pracují mozky dramaturgů. V každé takové soutěži bývá mezi těmi „z lidu“ i skupinka předvybraných. Těm je producentem nabídnuta exkluzivní smlouva, která garantuje jistou mediální prezentaci a účast minimálně v prvním kole, kde už otěže výběru berou do vlastních rukou diváci u televizních obrazovek.
Další cowellovskou variací na původní koncept se v roce 2004 stala soutěž X-Factor. Princip je stále tentýž, jen s jedním rozdílem: nejedná se již pouze o soutěž jednotlivců s věkovým omezením do třiceti let. Soutěžit mohou i uskupení a geronti všeho věku. A v rozšiřovaní castingového pole pak Cowell logicky pokračoval dál. Nejnovějším formátem je takzvaný Got Talent, který snad i s vědomím toho, že bizarnost zabírá (jak ukázala mj. i zmiňovaná Hvězdná pěchota), rezignuje na veškerá omezení. Vedle sebe se tak na pódiu objevuje osmiletý krotitel pudlů s padesátiletou uklízečkou, zpívající muzikálové standardy.
BYL TO PŘECI OSUD
Story je to, co zabírá, a životní příběhy všech finalistů jsou divákovi prezentovány jako fascinující pohádky o nezvratnosti osudu talentovaného ducha. Vítězem první britské série tohoto pořadu se stal Paul Potts, čtyřicetiletý pokladní obchodního řetězce, muž vzezření autisty, který disponuje silným tenorem. Poslechem svých oblíbených CD kolekcí Tří tenorů se naučil přesně intonovat desítky operních arií a zvítězil. Dnes Potts běžně vystupuje na mainstreamověji laděných festivalech klasické hudby po celém světě a platí za popularizátora vážné hudby.
Podobný scénář se opakoval i v dalším roce, pouze bez jasného happyendu. Susan Boyle byla bezmála padesátiletou pracovnicí v oblastní charitě, toho času bez práce. Když poprvé vstoupila na pódium před plný sál, televizní kamery zabíraly pobavené reakce diváků. Postarší tlustá žena byla na míle vzdálená obrazu popikony. Poté se nadechla, aby zapívala píseň z muzikálu Les Misserables Snila jsem sen. Dav v sále povstal a porotci se rozplakali. Na vzhledu Susan Boyle rázem zapracoval tým zkušených vizážistů a nezaměstnaná žena se do měsíce stala internetovou senzací. Ve finálovém klání skončila druhá. Natočila desku muzikálových hitů, které se údajně prodalo přes milion kopií. Poté se nervově zhroutila a dnes o ní, krom bulvárních zkazek o zhoršujícím se psychickém zdraví, není ani vidu ani slechu...
„Někdo z obyčejných lidí má možnost zažít americký sen. Tak jako jsem tu možnost měla já, když jsem se ze švadleny stala zpěvačkou,“ řekla před nedávnem Hana Zaňáková, známá jako Česká slavice Lucie Bílá, v promorozhovoru k chystané československé verzi Got Talent. Ta startuje v září a Bílá spolu s „uvolněným“ Janem Krausem a „producentem z Las Vegas“ Jaro Slavíkem usedne na porotcovské židli v roli „té hodné“. A tak se i my můžeme nechat překvapit, jak má vlastně takový americký sen v českých podmínkách vypadat a kolik bleskového materiálu pro bulvární deníky stihne vyprodukovat...
Autor je laureátem Wolkerova Prostějova a vítězem Poetry slamu.
