Představa těžkého zločinu v celé jeho brutálnosti nejde příliš dohromady s klasickým stereotypem něžné a zranitelné ženy. S tímto názorem by ale určitě nesouhlasilo jednatřicet údajných obětí ambiciózní sériové vražedkyně Jane Toppanové, která prý chtěla „zabít více nevinných lidí, než kdy zabil jakýkoli muž či žena“. Ošetřovatelka z amerického státu Massachusetts poškozovala zdraví pacientů svévolnými změnami dávek léků, sledovala jejich následné neurologické poruchy a poté k nim s rozkoší uléhala do postele, když umírali. Legendárnímu Jackovi Rozparovačovi může úspěšně konkurovat i Alžběta Báthoryová. V počtu vražd by ho dokonce s přehledem porazila.
Přes tyto a podobné příklady se však stále zdá, že ženy páchají méně závažných zločinů než muži a Česká republika v tomto není výjimkou. V roce 2009 zde bylo dle policejních statistik stíháno pro násilné trestné činy přes 12 tisíc lidí, přičemž počet takto obviněných žen jen lehce překročil tisícovku. V policejních sítích uvízlo 157 vrahů, ale jen 28 vražedkyň.
ZLOČIN...
Sociolog Otta Pollak přišel s tvrzením, že ženský a mužský zločin se neliší ve svém množství, ale spíše ve svém charakteru. Ženy podle něj páchají pouze jiný typ násilných skutků, které jsou hůře odhalitelné, protože se odehrávají například v domácnostech. Navenek se tedy zdá, jako by násilí ze strany žen bylo spíše okrajovou kuriozitou, ve skutečnosti však bobtná pod povrchem skryto očím veřejnosti. S tím by asi souhlasila i redakce webové stránky www.agresorka.cz, která s podtitulem „pravda o ženském násilí“ přináší mnoho odkazů na různé články o kriminální aktivitě žen.
Pollak se pokouší vyvrátit tradiční názor, který vyšší míru zločinnosti u mužů vysvětluje přirozenými rozdíly mezi pohlavími, kdy ženy jsou klasicky vnímány jako pasivní a mírumilovné, kdežto jejich protějšky jako aktivní jedinci s většími sklony k agresivitě. I další teorie s tímto tradičním pohledem polemizují. Jedna z nich vysvětluje nižší kriminalitu u žen tím, že matky v raném stádiu výchovy kontrolují své dcery mnohem více než syny a dívky pak v dalším životě projevují méně ochoty riskovat.
... A TREST
Závažný zločin však společnost setrvačně vnímá jako něco, čeho by ženy neměly být schopny. Možná proto se důvod jejich kriminálního jednání častěji vysvětloval a vysvětluje psychickou poruchou nebo myšlenkovým zkratem, než jako důsledek racionálního, chladnokrevného plánování. Ženám tak stále hrozí odsouzení s menší pravděpodobností než mužům. Jejich podíl na celkovém počtu vězňů dosahuje v ČR jen asi pěti procent. Kriminoložka Chesney Lind však upozornila na to, že ženy, které se svým zjevem nebo povahou trestného činu vymykají tradičnímu ženství, systém postihuje tvrdším způsobem než muže. Jejich zločin totiž spočívá hned v dvojnásobném pochybení – selhaly jednak jako občanky, ale také jako příslušnice „něžného“ pohlaví, jimž by podle převládajících názorů ve společnosti měl být těžký zločin naprosto cizí. Z tohoto důvodu jejich náprava spočívá mimo jiné v opětovném vštěpování tradiční ženské role.
Tohoto jevu si všímá socioložka Kateřina Nedbálková, podle níž věznice reprodukují genderové stereotypy. „Muži jsou ve vězení ‚napravováni‘ a vedeni k tomu, aby byli ‚správnými‘ muži, tedy autonomními osobnostmi, které po propuštění obstojí na trhu práce. Ženy se ve vězení učí být ‚správnými‘ ženami, tj. dobrými matkami a hospodyněmi v domácnosti.“
„PRAVDA O ŽENSKÉM NÁSILÍ“
Ze statistik plyne, že ženy mnohem méně než muži páchají závažné trestné činy, způsobují méně zranění a škod a vykazují menší míru recidivy. I když se pořád zdají být spíše zlo-pasivní než zlo-činné, podíl pachatelek na celkové kriminalitě pozvolna roste. Statistika nám však už jen stěží odpoví na otázky, zda můžeme tento trend dávat do souvislosti s emancipací a rostoucí rovností pohlaví, a nebo naopak, zda se za nízkou kriminalitou žen neskrývá spíše diskriminace a neochota připustit, že jsou stejně schopné zločinu jako muži.
Autorka je doktorandkou antropologie na FHS UK. Autor je novinář.
