Svět kolem roku 2050. Planeta je přelidněná, nejedna metropole je obklopena slumy a klesá do vody. Rostoucí chudoba, nedostatek zdrojů, politici ztratili kontrolu nad hospodářským a společenským vývojem; vše je v rukou globálních mafií, které si s čínskými kolegy dělí světová teritoria. Tu a tam se objeví počítačoví hackeři, novodobí nomádi, které si mafie najímají na špinavou zpravodajskou práci. Každý je sledován, lidský život se odvíjí od své užitné hodnoty pro mafii. Vzdoruje hrstka posledních revolucionářů. Blíží se konec…
Tak vypadá jedna z varovných vizí Egona Bondyho, kterou ztvárnil ve svém románu Cybercomics (1997). Můžeme ji na první pohled odmítnout jako sice vzrušující, ale přehnaný výplod spisovatelovy fantazie. Jenže jde zároveň o otázky ekologie, moci, sociálních rozdílů a samotného přežití, jež nelze tak snadno potlačit a které se týkají nás všech.
BEZÚTĚŠNÁ ÚTĚCHA?
Bondy se vizemi budoucnosti zabýval celý život, nejinak i ve slavné knize Útěcha z ontologie, kterou vydal v uvolněné atmosféře šedesátých let. Jedno z hlavních poselství knihy zdůrazňovalo odpovědnost člověka za vlastní existenci. Snad to zní banálně, ale důsledky tohoto výroku jsou závažnější. Na dalším trvání života na Zemi nemají vliv božstva ani jiné historické představy nadosobních sil. Tím, kdo ručí za rozvoj i zkázu, jsme „jen“ my sami.
Právě člověk je svým zachráncem i ničitelem zároveň, stojí na křižovatkách, využívá příležitostí a může se rozhodovat, jak a co udělá. Jenže jak už to bývá, je v tom zádrhel: často mu to příliš nejde. Mnohem raději žije život, jenž přináší pohodlnou uniformitu, která je brzdou všech sporů, odlišností a změn. Právě ty jsou však třeba pro sebereflexi a kritiku. Lidé nerozvíjejí svůj tvořivý potenciál, podřizují se, ztrácejí schopnost formulovat požadavky, bouřit se: „Není uvědomělý ten, kdo se podřizuje nějaké instituci, i když je možno nazvat jej ukázněným. Člověk má svou budoucnost ve svých rukou, to je koncepce jeho svobody,“ píše Bondy.
K optimismu nakonec mnoho důvodů nezbývá a autor o něco později, na sklonku sedmdesátých let, říká: „Je příliš pozdě na to, abychom to předělali. Státní kapitalismus s fašizujícími tendencemi (jak lze slušně nazvat řád, panující dnes na celém světě) může s klidem počítat, že s opravdovou svobodou na něj nikdo nepoleze. Je nutno konstatovat, že zločiny, které mohou vyústit ve zničení celého lidstva, nevadí příliš vykořisťovaným, pokud se mají trochu dobře, a proto se místo svobody spokojí s tím, že je zrovna nikdo osobně nemlátí přes hubu.“ Bondy na druhé straně připouští, že stále existují „praskliny“, alternativy a subkultury, pro které uvedené neplatí. A právě tady se může zrodit něco nového, lepšího. Možná…
ČLOVĚK TVOŘIVÝ
Už sociolog Max Weber dospěl před více jak sto lety k závěru, že údělem lidstva je intenzivní racionalizace života. Dostáváme se do „ocelové klece“, kde se vládnoucí vrstvou stává technokratická byrokracie, jež se pokouší změnit svět v dobře promazaný výrobní stroj. A Bondy si toho byl dobře vědom. Brzy poukázal na vážné nedostatky soudobého společenského systému, přestože je někdy svou formou přeháněl až k absurditě.
Čteme-li si třeba otevřený dopis politikům na ekologickém summitu v Kodani, který vloni v prosinci otisklo šestapadesát předních světových deníků (včetně New York Times či Guardianu, ale ani jednoho českého), nelze říct, že by Bondyho vize byly až tak mimo. Píše se tu: „Jedenáct z posledních čtrnácti let bylo nejteplejších od počátku měření, arktický led taje a loňské vzedmutí cen ropy i potravin nás nechalo nahlédnout do možné budoucnosti. Ve vědeckých časopisech už se nediskutuje o tom, zda nese vinu člověk, ale o tom, kolik ještě máme času na zmírnění škod. Reakce byla přesto zatím jen chabá a mdlá. Obracíme se na představitele 192 zemí shromážděných v Kodani, aby neváhali… a využili příležitosti zvládnout největší selhání moderní politiky.“
Dnes už víme, že summit očekávané řešení nepřinesl. Bondy by na to snad řekl něco jako: kecy, tudy cesta nevede. Útěcha podle něj spočívá v rozvíjení lidské tvořivosti. Je třeba vykašlat se na takový systém, jít si po svých a žít autonomně. Jenže potíž je i v tom, že není kam utéct. Také v románu Cybercomics existují skupinky lidí, kteří se pokoušejí vydobýt si autonomii a systém změnit. Dopadnou však špatně a svět se ocitá tváří v tvář zániku. Do děje pak náhle vstupuje sám Bondy v podobě bizarního programu na obrazovce počítače, aby zkusil předat zprávu o konci civilizace zpět v čase, a mohl tak varovat předchozí generace: „Jsem příliš velkej zádrhel informací, abych se zas jen tak rozpustil v povětří, ve vodě a v květinách,“ říká tu mírně fanfarónsky. Snad má pravdu.
