Má člověk s vaším vztahem k fotografii vůbec šanci vyfotit si třeba něco na výletě, tak jak to dnes a denně provozují desítky miliónů lidí, nebo je tato cesta pro vás zcela uzavřena?
Zdá se mi to být uzavřené. Za léta jsem si vypěstoval vnímavost, která míří někam jinam, a logicky jsem možná proto ztratil otevřenost k takové té bezprostřední reakci na vnější náhodný podnět, který vás osloví někde při výletě, kam jdu i s jinou motivací, než něco vyfotografovat. Řada mých bývalých studentů takto často pracovala. Mám takové věci přitom moc rád. Jsou velmi náhodné a nesou s sebou tím pádem velikou svobodu a otevřenost. Mohu takové práce připomínkovat, myslím, že je umím číst, být z nich i nadšený, ale není to můj způsob uchopování věcí. Neumím tak pracovat. Já na výletě dělám tu nejamatérštější fotografii, jakou si umíte představit.
Na vašich fotografiích někdy hlavní roli hrají předměty, které jako by divák znal, ale nenapadlo by ho v nich vidět estetické objekty: stará deka, matrace, kabel. Padne vám taková věc úplně náhodou do oka a z toho vznikne určitý záměr, anebo něco takového už hledáte a jdete tudíž setkání naproti?
Těžko se vysvětluje, proč vás některé věci osloví a jiné, třeba velmi podobné, nevyvolají nic. Možná by to šlo přirovnat k přitažlivosti mezi lidmi. Také na někoho reagujete a na jiného vůbec, a přitom nezúčastněným pohledem může být rozdíl zcela nečitelný. Je to nejspíš nevědomý propletenec zasutých obrazů, zkušeností, vzpomínek, osobního nastavení, vizuální paměti a nevím čeho všeho, co ve vás najednou cosi prolomí a uvědomíte si při výběru určitého objektu zvláštní druh uspokojení a jistoty správné volby. Jenom skrze některé věci dokážete vyjádřit, co chcete. Nějak s vámi prostě souvisejí, a to bez ohledu na to, zda jsou pro vás libé či nelibé. Osobně při pohledu na zavšivenou deku nezažívám nic moc, ale esteticky mohu jásat, protože jsem zcela přesvědčený, že už dlouho jsem nezískal tak úžasnou a nádhernou věc pro svou práci. Jakási neverbální interpretace, způsob, jak s takovým předmětem budu v ateliéru nakládat, jak jej vyfotografuji, jaký kontext pro něj vytvořím a podobně, je pak nejspíš osobní odpovědí na to podivné cosi, co se ve vás probudí při setkáni s takovým předmětem. Proto je možné takto vzniklé fotograf ie číst jako osobní zprávu o mně, o mém uvažování. Alespoň tak to je z mé strany zamýšlené.
Jste známý nadčasovými tématy marnosti, utrpení nebo smrti, které se týkají současného okamžiku stejně jako doby před staletími. Přitom pro fotografii je po celou dobu její existence konkrétní historický čas - a jeho zachycení - jednou ze stěžejních fascinací. Jakou roli pro vás hraje dějinný čas, od fotografování neodmyslitelný?
To je zajímavý pohled. Možná mne na fotografii baví právě možnost jistého vzpříčení se této její obecně přijímané roli. Je otázka, proč bychom stále měli setrvávat u čtení fotografie jako jakéhosi historického svědka. Zvláště když víme, že fotografie dnes již ve skutečnosti skoro o ničem vnějším či objektivním nesvědčí. Fotografie coby přímý svědek a průkazní materiál ztrácí na svém významu v přímé úměře s tím, jak roste její nedůvěryhodnost. Osobně mne na fotografii láká právě možnost obecného a současně krajně subjektivního sdělení. V momentě, kdy se od fotografie nedožaduji závazného a nezpochybnitelného svědectví, překvapivě začne tímto způsobem účinkovat. A to jaksi bezděčně, díky naší zažité podvědomé víře v její autenticitu. Kouzlo fotografie možná leží právě někde v tomto klíči. Fotografie je důvěryhodná, když o něčem svědčí jen tak, jaksi mimochodem. Dokonce bez ohledu na to, zda je či není manipulovaná. A naopak, když nás přesvědčuje o své pravdivosti, okamžitě zbystříme. Přeci nikdo dnes vážně nevěří pravdivosti reklamní fotografie ani politické kampani s blahobytnými zdravými důchodci, kde se nám vnucuje, že jde o opravdové penzisty.
UMĚLCOVO ŽIVOBYTÍ
Začínal jste v 80. letech, kdy vládla mezi tvořivými lidmi, kteří nebyli loajální režimu, velká pospolitost. Existuje pro vás otázka vztahu k establishmentu i dnes? Stýská se vám po tehdejším typu vazeb mezi lidmi?
80. léta byla z dnešního pohledu hodně černobílá, ale loajalitu k režimu přeci můžeme vnímat v dnešní době právě tak. Nebude to asi přímá loajalita k politické moci, ale obecná, mnohem sofistikovanější loajalita vůči dnešním morálním „standardům“, které by nás měly právě tak vymezovat, nasírat a nutit k osobním postojům, jako tomu bylo třeba ve zmíněných letech před revolucí. Hlubší stopy a stesk zbyly po těch silných přátelstvích, která tehdejší doba nechtěně pomáhala utvářet.
Fotografoval jste Petra Lébla, nejvýraznějšího režiséra jeho generace, ale divadlo není vaší doménou. Odrazuje vás něco od divadelní fotografie?
Nemůžu říct, že by mne něco od divadelní fotografie přímo odrazovalo, spíš jsem se s divadlem minul. Prostě jsem nabídky k takové práci nedostal a sám jsem je nevyhledával. Měl jsem ambici pracovat především na svých věcech a divadelní fotografii jsem vnímal vždy spíše jako jeden ze způsobů obživy než svébytnou tvorbu. Ale v porovnání například s většinou současné reklamní fotografie je to nejspíš velmi příjemná práce. V logice věci tedy také smutně výrazně hůř placená. Dnes, kdy mne moc nebaví trávit čas ve fotokomoře, a i divadlo se většinou již fotografuje digitálně, bych si takovou práci uměl představit. Mimochodem dělám už několikátý rok společně s Robertem V. Novákem plakáty pro Jihočeské divadlo. Ale to je spíš taková práce pro radost.
Fotil jste kdysi Mina Tanaku nebo herce z českoruského divadla Těatr novogo fronta, ale většinu vašich modelů veřejnost jménem nezná. Myslíte, že se budete vracet k portrétům lidí, za nimiž stojí obecně známý životopis?
Příliš mne to neláká. Pokud jsem totiž fotografoval obecně známé osobnosti (nemluvím o zakázkách), vesměs to bylo proto, že mne k nim pojil osobní vztah a úcta, který navíc často souvisel i s mou prací, nebo mne k nim přivedl osobní zájem o jejich tvorbu či myšlení. Fotografování „celebrit“ mne v tomto směru nijak nezajímá, ani na něm nechci nijak parazitovat, což bývá mimochodem nejčastější motivace fotografování slavných, ať už je to motivace především finanční či prestižní. K mému nezájmu o tuto oblast fotografie ještě přispívá fakt, že díky bulvarizaci médií a dostupnosti fotografie pořídit další portrét jakékoli známější osobnosti, která již byla nesčetněkrát vyfotografovaná, ztrácí definitivně na svém původním smyslu - tedy zprostředkovat o někom pravdivý vhled do jeho osobnosti. Mnohem více jde jen o vytvoření efektního a odlišného obrázku. Navíc většina obecně známých osobností byla donucena si vytvořit ochranné mimikry, a tak většinou fotografa ke své osobnosti vůbec nepustí a poskytnou mu pouze požadovanou a předpokládanou ilustraci své vlastní image.
Většina fotografů se živí užitnými zakázkami, vy si můžete dovolit věnovat se výhradně volné tvorbě. Myslíte, že by vám nějaká práce na zakázku zkazila vidění nebo rukopis, že byste se zpronevěřil svým nárokům, nebo jde o dvě kardinálně rozdílné aktivity, které byste, kdyby na to přišlo, mohl provozovat paralelně?
Léta jsem se živil komerční prací, která mne, nutno říct, také občas pekelně nebavila. Docela důsledně jsem vždy dbal, abych nijak neinfikoval svou práci zakázkami a obráceně. Proto jsem i odmítal práce, kde se po mně chtělo nějaké propojení či cosi jako můj „rukopis“. Samozřejmě bych si vzpomněl i na nějakou výjimku, ale muselo to mít pro mne nějaký zvláštní důvod. Prostě obstarat si peníze pro život je věc zcela jiné povahy než tvorba. Obživa a volná tvorba jsou pro mne pořád dvě na sobě zcela nezávislé činnosti, které spolu nesouvisí. V tomto směru jsem byl vždy zcela svobodný a nikdy jsem pro sebe nemusel řešit nějaké dilema ani úvahy, zda by se něco lépe prodávalo a podobně. Nevnímám to jako nějaký luxus, který jsem si mohl dovolit, prostě to mám v sobě takto naštěstí nastavené. Ale i otravná zakázka může naopak dokonce posílit vaši potřebu k vlastní tvorbě, prostě potřebujete za sebou „spláchnout“ a zabývat se něčím důležitějším. Ale je to zřejmě velmi individuální. I dnes občas nějakou zakázku přijmu, patří to k fotografii, ale z komerční práce jsem víceméně odešel. Už nejsem s to najít motivaci. Skoro největší rizika zkažení rukopisu dnes vidím v něčem zcela jiném, a to v digitálních technologiích, které umožňují tak snadnou postprodukci a manipulaci. Jednak to od základu zbavilo fotografii její důvěryhodnosti, už ji čteme jiným způsobem, ale především se zřejmě mění vidění fotografa. Mění se poměr mezi tím, co je možné následně dodělat (vše) a co nikoli (nic) - a to s sebou nese jakési zlenivění vlastního vnímání. Uvědomuji si to sám u sebe, když pracuji s digitálem. Asi i proto na podvědomé úrovni nechci pro volnou tvorbu opustit tradiční analogovou fotografii. Ale je jasné, že je to neudržitelný postoj.
FOTOGRAFIE MIMO REALITU
Myslíte, že dnešní stav fotografie, která je díky stavu technologií tak snadno manipulovatelná, ji přibližuje k malířství a naopak podrývá vžitou nesmyslnou představu o fotografování jako dokumentárním, pravdivém záznamu skutečnosti?
To jsou především dvě odlišné věci. Nemyslím si, že by technologický posun fotografii přibližoval k malířství, právě naopak, spíš ji emancipuje. Je to prostě médium, které má zcela jiné principy i východiska a ani jakákoli manipulace na tom vůbec nic nemění. Spíše je s podivem, jak se od vzniku fotografie neustále hledá a vymezuje vztah mezi malířstvím a fotografií. Všichni hledají odpověď ve fotografii, ve skutečnosti je ale původ problému v malířství, které nějakou dobu plnilo souběžně i jakousi informační zprostředkovatelskou úlohu, kterou pak logicky převzala fotografie a malířství ji opustilo. Při sugestivnosti otázky o vztahu fotografie a malířství se často překvapivě opomíjí rozdíl mezi fotografií, která má ambici uměleckého sdělování a fotografií, která plní jinou, skutečně informační roli. Je to stejné, jako srovnávat kresbu a technický výkres domu jen proto, že obojí vzniklo tužkou. To pak vede ke snadným a předpokládatelným odpovědím.
Co se týče otázky o pravdivosti záznamu skutečnosti, stále máme tendenci fotografii takto vnímat, ale myslím, že je to způsobeno spíš leností našeho myšlení, než že bychom si ve skutečnosti nevěděli rady. Naučili jsme se rozeznávat, kdy fotografie slouží propagandě, reklamě či jiné účelové manipulaci. V jiných případech jsme ochotni fotografii stále důvěřovat, i když bychom měli být mnohem obezřetnější.
Nad vašimi fotografiemi člověk každopádně myslí na dějiny výtvarného umění, pracujete hojně s tradičními žánry. Malujete někdy?
No to je dobře, že myslíte na výtvarné umění! Fotografie přeci je výtvarné umění. To jen u nás pořád někdo chce vidět fotografii jako ušlechtilý koníček, se kterým se dá výborně trávit večer čas v koupelně coby improvizované fotokomoře. Bohužel i takové instituce jako je třeba Národní galerie tomu svým způsobem dosud přispívají. Dokonce některá světová muzea dodnes vystavují fotografii jako jakési apendixy na chodbách mezi sály apod. Ale v jiných naopak najdete fotografii již dávno nezakomplexovaně včleněnou v expozicích moderního umění mezi nejvýznamnějšími uměleckými díly všech žánrů.
Ale k Vaší otázce. Tradiční žánry se tu jaksi nabízejí. Svou podstatou nejsem konceptuálně založený a logicky se tedy moje fotografie budou nejsnáze přiřazovat k nějakým žánrům jako portrét, akt nebo zátiší. Obecně mne ale taková členění nezajímají. Nemám rád, když o mne někdo píše, že jsem třeba portrétista. Považuji to za nedorozumění.
A k malování – ano, měl jsem takové období, kdy jsem něco s malbou i zkoušel, ale bylo to skutečně za zavřenými dveřmi. Jen tím přiznávám, že můj vztah k malířství vždycky byl velmi silný.
V umění se už dávno stalo módou outsider art, insitní umění neboli tvorba nadaných laiků, jimž se jakoby mimo všechny existující proudy, bez vzdělání, nezávisle na trhu a institucích podaří dosáhnout tvůrčích výsledků, které zpětně ovlivňují „oficiální“ umělecký kontext. Je něco takého myslitelné i ve fotografii?
Jednoznačně ano. Je to mimo jiné i velmi snadno obchodovatelné a komunikovatelné. Odpovídá to také obecně pěstovanému romantickému mýtu o umělci ve společnosti. Dějiny fotografie znají řadu takových příkladů. Navíc fotografie je skutečně velmi demokratická, je tedy pro vstup nadaných laiků ideálním médiem. Ale také existují příklady obchodní spekulace založené na takto vděčně přijímaném romantickém příběhu. Ilustrativním příkladem je nedávné úspěšné uvedení nové fotografické hvězdy Miroslava Tichého. Ve skutečnosti se jedná o práci s účelovým posunem kontextu a zneužitím důvěry autora.
Obecně si ovšem myslím, že momentální umělecký „provoz“ míří zcela opačným směrem, tedy k profesionálním umělcům, profesionálnímu PR a velmi silným galeristům. Proto je na místě mluvit o provozu. Je to prostředí pro silné, prostředí, kde se Vám snaží vnutit, že v umění jde o soutěž lepších a úspěšnějších s horšími a méně úspěšnými. Ale v umění jde přeci o něco naprosto jiného. Takový pohled je podle mne ve vztahu k umění úchylný. Vždy to asi tak bude, ale pokaždé bychom se proti tomu měli vymezovat. Jinak se umění zúží jen na obchodní a silové politikaření galerií i umělců, což se nakonec vždy musí vymstít. Ani komerční galerie by neměly vykonávat jen obchodní činnost, ale umění by měly také sloužit.
Máte nějaký konkrétní fotografický sen – ve smyslu záměru, který byste v budoucnosti rád uskutečnil?
Co se týče přímo mé práce, žádný konkrétní záměr vlastně nemám. Uvědomuji si, že jsem nikdy asi ani neměl. Spíš mám takové přání, abych byl schopný posouvat to, co dělám, k nějaké obsahové esenci a aby moje práce měla určitou výrazovou současnost, aniž by na ní ale byla závislá. Těžko se to přesněji vysvětluje, ale je v tom vyjádření mého postoje k obecnějším otázkám, určité mojí skepse, konzervativnosti, kterou nevnímám v umění jako něco prašivého, ale naopak jako hodnotu, bez níž by se nemělo od čeho odrazit to čerstvé a progresivní.
____________
IVAN PINKAVA
Přední současný český fotograf, jehož proslavila zejména černobílá portrétní tvorba, v které používá odkazy na tradiční západní kulturu, křesťanské a mytologické motivy. Pomocí nejrůznějších významových posunů se snaží vyjadřovat svůj názor na život a vyrovnávání se s konečností..
Narozen r. 1961, v roce 1986 vystudoval fotografii na FAMU, působil jako pedagog na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze. Jeho díla jsou součástí řady zahraničních sbírek.
