Stejný nápad se mihl hlavou mladíkovi, kterého jste právě minuli ve dveřích Nejmenované kavárny. V jarním dešti pospíchal z knihovny, kam po týdnu lehce zuřivého nočního čtení konečně vrátil dvě ohmatané knížky. „Ti dva by se museli v reálu sežrat “, říkal si, když si objednával kafe a bral si ze stojanu noviny. Obě knihy mu pořád ležely v hlavě. Paula Watzlawicka, psychologa a rodinného terapeuta, znal dlouho a knihu, kterou před chvíli vracel, už kdysi dávno četl. Socioložka Judith Lorber ho zase fascinovala svou koncepcí bezgenderové společnosti a voláním po naprostém zrušení genderového řádu. Pro feminismus měl slabost, ale zrovna s Lorber by si potřeboval některé věci vyjasnit. Když po chvíli zvedl hlavu, všiml si dvojice, která právě přišla a zamířila k vedlejšímu stolu. Paul s Judith v „jeho“ kavárně. Samým rozčílením si noviny připlácl až na nos. Bylo jasné, že jestli začnou mluvit, visí ve vzduchu zajímavá diskuse.
MATKA NEBO DÁRKYNĚ VAJÍČKA?
„Povězte mi, Judith, když si myslíte, že gender je konstrukcí a je možné ho také rozebrat, jak by taková společnost bez genderu, bez toho, že ženy jsou z Venuše a muži z Marsu, vypadala?“ „No Paule, předně by musela být mzda pro muže a ženy na stejných pracovních pozicích stejná. A co víc, bylo by to také tak, že by se nezohledňovala oblíbenost některých povolání, ale výše mzdy by se odvozovala od samotné práce. Ehm pardon, můžu Vás poprosit o menu? Děkuju. O čem jsem to mluvila?“ „O mzdě a odvozování její výše.“ „Ano o mzdě. Aby zkrátka jak ženy tak muži byli odměňováni dostatečně tak, aby se mohli postarat jak o sebe, tak o ty, o které musí pečovat. Třeba o děti, nebo staré rodiče. Tim by se dalo zabránit tomu, že ženy budou závislé na příjmech mužů.“ „Stejně tak by se tenhle princip nerozdělování na muže a ženy mohl objevit v rodinách. Psala jsem o tom už v Rozmontování Noemovy archy.(...) “ Mladík nervózně zašustil novinami. Paul udiveně pozdvihl obočí, vrchní přinesl menu a Judith pokračovala: „(...) no znamenalo by to, že bychom nesměli nahlížet na všechny ženy jako na potencionální rodičky a vychovatelky nové generace. Vznikly by jiné role než otec a matka. Tak třeba rodičky dětí, vychovatelé dětí, emoční podpůrci, dárkyně vajíček, dárci spermatu nebo příjemkyně oplodněného vajíčka.“ Paul se zamyslel. Za chvíli ho ale vyrušil vrchní, tak rovnou požádal o láhev bílého. Obrátil se zpět k Judith: „No víte, to s tou mzdou mi přijde docela dobré. Ale to, jak jste ten stejný princip použila i na rození dětí mi připomnělo, jak si jeden pán pochvaloval, že mu zabírají léky. A také ovšem podlehl našeptávání Hekate (zlověstná bohyně osudu), že když „jen houšť“ užije téhož, co mu pomohlo, pomůže to ještě víc. Později ho po dvojité dávce oněch léků odvezli do nemocnice s otravou. Vždyť i některé feministky mluví o tom, že když rozbijeme pouto mezi jedním člověkem, který bude jak vychovávat, tak emočně podporovat dítě, tak vlastně vyléváme vaničku i s oním dítěte. Rozbijeme sice genderový řád, ale také lidstvo. Ó promiňte, málem jsem Vám vyrazil to víno z rukou.“ Vrchní mírně pokynul hlavou na znamení toho, že se nic nestalo a před oba diskutující postavil dvě skleničky. Otevřel víno. Mladík otočil list novin. Kdyby je opravdu sledoval, otočil by ještě jednou, neb stránka věnovaná ekonomice by ho nezaujala. „Paule, jde mi o to, aby se ztratilo to rozdělování na ženy a muže. Aby to prostě nebylo. Protože dokud toto rozdělení přetrvá, tak nic jako rovnost pohlaví nebude. Je potřeba přestat uvažovat v kolonkách muž a žena. To by fungovalo i u rodiny. Dalo by se určit, že každý dospělý bude odpovědný za minimálně jedno dítě. Tedy v rámci rodiny. Že je jedna věc rození a druhá věc je rodina. Pak by všechna odpovědnost a péče o děti nebyla jen na matce. Neplatilo by, že je žena odpovědná za rození a výchovu.“ „Ano, mně se taky nelíbí manicheistické rozdělení světa na pouze dvě kategorie a ten přístup, že žádná třetí cesta neexistuje. Ale mám trochu obavu, že teď mluvíte o tom samém. Že buď bude svět s genderem nebo bude bez něj. Že nic jiného nejde. A také se nám pak může stát, že opakem zlého (tedy toho, co je teď) nemusí být nutně dobré, nýbrž že opakem může být: ještě horší.“
NA SKOK VE SVĚTĚ IDEJÍ
Mladík se podíval na hodinky a polekaně se zvedl. Za chvíli musí být v práci. „Probíhalo to mnohem klidněji, než bych čekal“, pomyslel si nejdřív. Vzápětí zalitoval, že už musí pryč. „Mohla to být ještě zajímavá diskuse,“ blesklo mu hlavou a vydal se do ustávajícího deště. Znovu se podíval na hodinky a v duchu si zanadával. Vytvářet si mimoběžnou realitu ho vždycky bavilo, teď mu na to ale pomalu přestal zbývat čas. Přidal tedy do kroku a nechal diskutující dvojici jednou provždy za zády. Šlo se mu najednou mnohem lehčeji...
