„Divadelní nářez“ láká slogan, na rafinovaném plakátu se svůdnou slečnou ponořenou do kousku rudého masa (slovy Jakuba Čermáka z pořadatelského sdružení Nová síť: „Za takovou reklamu by se nestydělo ani vyhlášené řeznictví“). Na festivalové party se taktéž největší pozornosti těší atrakce založené na jazykové hříčce se slovem „maso“. U jeviště se houpají u stropu zavěšené ceny v tombole, mezi nimiž nechybí dvoukilové balíčky jitrnic (nakonec si jeden z nich bude muset odnést vegetariánka – inu, účast v masové zábavě nese jistá rizika). Někde v koutku si zájemci užívají masáže a pro skutečné gurmány (nebo zcela obyčejné zvědavce) je zde i možnost vyzkoušet si opravdové sado maso. Je noc 27. února a osmý ročník festivalu nového divadla Malá inventura se nachází v plném proudu.
MASO A KOSTI
Oproti minulým ročníkům se pořadatelé letošní Malé inventury rozhodli soustředit na menší počet představení (každé ze šesti zúčastněných pražských divadel nabídlo dvě inscenace) – nabídka byla ale stejně natolik bohatá, aby lačnému konzumentovi kultury po dobu celého týdne zaplnila všechny večery. Metafora masa nebyla zvolena náhodně – za motto festivalu se dají považovat slova Šárky Havlíčkové, umělecké ředitelky divadla Alfred ve dvoře: „V divadle je potřeba živá bytost z masa a kostí. Chtěli jsme být syroví.“ Proto se festival zaměřil téměř výhradně na díla experimentální, z oblasti performance, pohybového a fyzického divadla či divadla vizuálního. Přestože se na první pohled může zdát, že podobná orientace vylučuje masovou účast diváků (navzdory mnoha úspěšným projektům na české alternativní scéně pro většinového pražského diváka vyznačuje hranice snesitelného experimentu, a to v nejlepším případě, spíše styl Divadla Komedie), na představeních příliš často nepřebývala prázdná židle a dokonce se i stalo, že pokladnám divadel nezbývalo než se vypořádat s velkým počtem zájemců pomocí seznamu náhradníků. Zároveň pořadatelé nezůstali u záměru prezentovat „thebestoffku“ z pražských scén posledních dvou sezón. Nejenže doplnili festivalovou nabídku o sedm pozoruhodných zahraničních představení, ale také se snažili dát přehlídce jednotný tématický ráz a na konkrétních příkladech ukázat proces překračování hranic v divadelním umění.
HRST IRONIE, ŠPETKA OSUDOVOSTI
Pokud bychom chtěli určit dominantu představení z letošní Malé inventury, bylo by jí asi ironické nahlížení každodennosti a s ní spojených činností a rituálů. Přímo zkoumání rituálu jakožto fenoménu si zvolili za téma tvůrci groteskní inscenace Rain Dance, kterou na půdě MeetFactory uvedla skupina Handa Gote. V chaotickém prostředí smetiště provádějí tři účinkující rozmanité magické úkony a zároveň je i intelektuálně dekonstruují. Nešetří jevy popsané klasickou antropologií (rituální sebevražda, znovuzrození, ochranné symboly), ale ani současné ritualizované činnosti: veřejné moralizování, protest a vzdání se, vzdor a pacifismus, punk a metal, pietu sportovních zážitků a angažované umění. Dojem postmoderního zmatku dokreslují každou chvíli značky nadnárodních korporací a popové i rockové hitovky – použité buďto jako komentář k dění nebo relaxační intermezzo. Zároveň ovšem v sobě Rain Dance nemá nic z poučovatelské namyšlenosti nebo intelektuální onanie. Naopak: představením provází sebeironie zdůrazněná detailním výčtem plánovaných činnosti, který předchází každou ze tří částí inscenace a fotkou polonahých a žoviálně vysmatých protagonistů promítanou na závěr.
V podobném duchu se drží představení Sifon, prezentované Vojtou Švejdou a Janem Kalivodou na scéně Alfreda ve dvoře. Divadelní rádobyperformance konfrontuje dějové linky vyznačené aktivitou dvou učinkujích. Jeden z nich, stylizovaný do staromódního intelektuála, ve statické póze přednáší své myšlenky a zaslechnutá moudra, stěžuje si na život a rozčiluje se nad společností. Mezitím se druhý herec s výrazem naštvaného vagabunda potuluje po jevišti, ruší řečníka vypínáním lamp i nahrávacích zařízení a performuje různé druhy spektáklu: jednou je za iluzionistu, jindy ze sebe se striptérským gestem shazuje oblečení, pak na sebe vezme umělohmotný kříž a stoupne si doprostřed jeviště a konečně v závěru zpívá píseň o nedostatku parkovacích míst. I když hlavní myšlenka Sifonu – samota jednotlivce ve světě všudypřítomného přetvařování a přebytku informací – nepatří zrovna k těm nejoriginálnějším, jednoduchost obsahu kompenzuje hravá parodická forma.
Na druhé straně jsme mohli vidět i inscenace, v nichž se ironie a nadsázka střídala s hlubší reflexí lidských povah a osudových interakcí ve společnosti. Kombinace těchto poloh byla přítomná v Dostojevským inspirovaném Zločinu a trestu souboru NANOHACH a Jana Komárka a v interaktivním projektu Malý člověk divadla HoMe, opřeném o životní příběh a dílo Freudova studenta Wilhelma Reicha. V neposlední řadě jsme ji mohli pozorovat i ve dvou pohybových představeních: The Amnesic Days of the Polar Nights od Ioany Mony Popovici a Wait Wait Wait od Heleny Arenbergerové, Anny Synkové a Thomase Steyaerta. První z nich originálním způsobem vypráví příběh napjatých vztahů tří svérazných postav žijících v zapomenutém a beznadějně prázdném prostředí, druhé je sondou do brutálního soužití muže a dvou žen. Trojice hrdinů, kteří tvoří jakousi sektu nebo komunitu, je konfrontována s postupující degenerací osobních vztahů, ideovou krizí a vzájemným nepochopením. Motiv housenek a několikanásobného zakuklování dává celému příběhu zvláštní symbolický ráz.
HRA NA SEKANOU
Poněkud neobvyklým způsobem tématizoval otázku překračování hranic slovinský režisér Bojan Jablanovec spolu s performery Borisem Kadinem a Kristianem Al Droubim. Večer komponovaný ze dvou představení – Co mi řekl Joseph Beuys, když jsem ležel mrtvý v jeho klíně a Hry s párátky, přilákál mimořádný počet diváků. Škodolibý pozorovatel by mohl onu vysokou účast připsat jakési intelektuálnější podobě touhy po senzaci. Jablanovec je totiž znám svými šokujícími scénickými nápady, v jejichž realizaci se nezdráhá využívat široce pojatých tělesných projevů. Taktéž o Kadinovi a Al Droubim se pouhou pomocí internetového vyhledavače dá zjistit všechno, jen ne to, že by reprezentovali uhlazené a líbivé divadlo. Nůž, který Kadin již po pár minutách prvního představení vzal do ruky, se zdál utvrzovat zúčastněné v očekávání, že se během večera na jevišti objeví opravdová krev spolu se skutečným násilím.
Jestliže Co mi řekl Joseph Beuys... mělo klidnější podobu studie vztahu mezi umělcem, námětem a interpretací díla, ve Hře s párátky si tvůrci od začátku servítky nebrali. Jako ústřední téma představení posloužilo ohlédnutí za performancí Kadina a Al Droubiho z roku 2007, v níž se účinkující pobodali noži (fragmenty videonahrávky z této performance byly součástí inscenace), což performeři okořenili příslibem zopakování podívané. Bilance Hry s párátky se s bilancí probírané performance nedá srovnávat: žádné zoufalé vykřiky z publika a ani jedno omdlení. Jedna mladá divačka však přeci jen ze sálu odešla – i přesto, že na očekávanou krev nakonec nedošlo. Těžištěm inscenace paradoxně nebyla její forma, nýbrž obsah: ukázka, jak rozdílně může být kontroverzní artefakt pochopen a jak stereotypně je pořád vnímáno umění v bývalé Jugoslavii (Kadin je totiž Chorvat a Al Droubi napůl Srb, na půl Syřan). Mezi připomenutými ohlasy nechyběly perličky druhu: „Jenom Slovinec může donutit Srba a Chorvata, aby se pobodali. Měli tam vhodit Bosňáka, pak by to byla opravdová soutěž. Idioti“.
VÝJIMKY V MENU
Navzdory snahám o vytvoření atraktivního rámce pro festivalovou nabídku, systém, v jakém byl program Malé inventury sestavován, měl i nevýhody. Jelikož většina představení byla vybrána konkrétními divadly, došlo na pár „programových omylů“, které do celkového rázu festivalu zkrátka nezapadaly. Příkladem může být interaktivní dokumentární inscenace Šance 1989 aneb Window of Opportunity na půdě Archy. Téma projektu není těžké uhodnout už z názvu a podobně předvidatelné byly i obsah a bohužel (navzdory snaze zkompilovat ve hře několik nesourodých uměleckých a publicistických žánrů i postupů) také forma. Málo originální úvahu o těžkém životě v reáliích minulého režimu ilustroval tendenčně konstruovaný scénický „komiks“ a doplňovala debata se studenty vysokých i středních škol.
Závěry, které zde byly divákovi vnucovány („žijeme v neomezené svobodě a hlavně můžeme cestovat do ciziny“) jsou až bolestnou ukázkou neschopnosti současných umělců zajímavě reflektovat proměny roku 1989 – a tím víc překvapuje zařazení Šance do přehlídky. Naštěstí ale byl tento mírně nestravitelný hod spíše nepodstatnou výjimkou v jinak velmi chutně sestaveném jídelním lístku Malé inventury.
Autorka je spolupracovnice redakce.
