Někdy se zdá, jako by pokusy zobrazit válku na filmovém plátně nutně vedly k velkolepým autorským gestům. Válečné filmy na sebe často berou podobu klasických tragédií, v nichž jsou osobní soukromé historie strhávány proudem politických událostí tak dlouho, až se stanou jejich součástí. V těch nejlepších snímcích (tak jako v Lovci jelenů) se pak mohou před očima diváků proměňovat současně osudy jednotlivých hrdinů i celých národů. Tato schopnost války rozpustit individuální životy a spéct je v pulzující chumel pohybů, emocí a kolektivní paměti si přitom vynucuje adekvátní obrazové ztvárnění. I v tak eticky odlišných filmech jako je Apokalypsa a Černý jestřáb sestřelen, jde v zásadě o totéž. Ukázat svět bez lidské perspektivy, svět proměněný v záplavu excesivních scén, jež spojuje jen jejich neuchopitelnost a monstrózní rozměry.
I Smrt čeká všude zachycuje ztrátu lidskosti. Avšak místo tragického příběhu nabízí jen sled nekonečně smutných výjevů. A místo oslnivé tváře násilí (které děsí, ale zároveň fascinuje) prezentuje hlavně jeho ubohost a to, jak se v ubožáky proměňují všichni, kdo se války musejí účastnit.
VÁLKA JAKO ŠPÍNA
Na iráckém konfliktu v podání Kathryn Bigellow skutečně nelze najít ani stopu krásy a není to dáno jen tím, jakými hrůzami musejí postavy jejího filmu procházet. Režisérka nechala portrét trojice členů pyrotechnické jednotky, která v ulicích Bagdádu likviduje nastražené výbušniny, nasnímat v krátkých roztřesených záběrech digitálních kamer. Proti obvyklým majestátním válečným scenériím, v nichž to vždy vypadá, jako by lidské střety probíhaly jen na pozadí vznešeně lhostejné přírody, tak stojí pouze z ruky točené detaily rukou a tváří, záchvěvy dechu a prach, který všechno zanáší. Tohle nejsou obrazy, které by se podobaly nějakým cinefilním vzpomínkám; to jsou záběry, které je možné občas vidět v televizním zpravodajství nebo v klipech kolujících na YouTube. Záběry, které vypadají vždy stejně, ať už je natočili američtí vojáci nebo iráčtí povstalci. Pokaždé stejně vypadají i mrtvá těla, která se v nich objevují.
BOLEST BEZ VYPRÁVĚNÍ
Smrt čeká všude není ničím jiným než dvouhodinovou sérií fragmentů, osobních bolestí a strachu. Odpovídá tomu i způsob, jakým se tento zvláštní film odvíjí. Scény, které v něm lze spatřit, by mohly proběhnout v libovolném pořadí. Jediné, co z nich vytváří jakousi narativní linii, je ubývající počet dní, které vojákům zbývají do konce irácké mise. Důsledně dokumentaristický styl, jehož se snímek Kathryn Bigellow drží, však modeluje divácké reakce mnohem účinněji než klasické vyprávění. Úvodní žánrová očekávaní publika, které se těšilo na vzrušující likvidaci bomb v přímém přenosu, se totiž při pohledu na monotónní plnění dalších a dalších úkolů postupně změní ve zděšené poznání, proč vlastně pyrotechnici dennodenně riskují své životy. Nikoli proto, že se bez adrenalinového vzrušení nemohou obejít, ale proto, že už jim nic jiného nezbývá. Díky ustavičnému kontaktu se smrtí přestaly hodnoty, kterým věřili, dávat smysl a životy, které si do Iráku přivezli ze svých domovů, se zhroutily. Souboj s tikajícími bombami je tím jediným, co si zachovalo alespoň trochu jistá pravidla.
Jen málokterý film dovede tak nenápadně a prudce změnit své vyznění. Když se v úvodním záběru Smrti objeví motto „Válka je droga“, jen málokoho by napadlo, že v něm není řeč o hledání opojení, ale o závislosti, která všechny, kdo se jí dotknou, zbaví života. I ty, co přežijí.
