Osmdesátá léta ve světě jsou vrcholem krize státu coby zprostředkovatele modernizace. Východoevropská komunistická verze moderny se definitivně ukazuje jako neefektivní a megalomanská. Poroučet přírodě se nepodařilo, naopak. Velké projekty někdy končí katastrofou (Černobyl), jindy protesty (Gabčíkovo). Stát řízený „všemu rozumějícími“ komunistickými pohlaváry se odhaluje jako karikatura sebe sama a vyvolává výsměch a různé formy vzdoru. Vštěpování komunistické verze historie a záměna vědeckého bádání za ideologickou indoktrinaci nesklízí kýžené ovoce.
Krizí prochází i státy třetího světa. Ty komunistické kopírují sovětské chyby a modernizaci ještě více brutalizují. Například v Laosu k rozvoji lidi doslova nutí a činí venkovské oblasti obývané zejména domorodci různých kultur závislé na městských centrech. Na kapitalistické straně zase nejsou zkorumpované státy v prostředí nastupujících neoliberálních reforem schopné zajistit přežití obyvatelům nejchudších regionů, a nechávají je tak napospas tradičním mocenským strukturám – například velkostatkářům a kasikům v Latinské Americe. Státy vyměňují zajištění základních potřeb za politickou podporu. Rolníci si kupují např. pitnou vodu či půdu hlasem vládnoucí politické straně. Většině opomíjených chudých však definitivně dochází, že stát je před libovůlí lokálních mocných neochrání.
NÁVRATY PŘEDKŮ
Vrcholící krize modernizace vyvolává po celém světě nejrůznější reakce a projekty, jež se ji snaží překonat. Proti odosobněné roli člověka v anonymní moderní společnosti staví důraz na „kmenovou“, politizovanou identitu člověka jako člena různých dílčích skupin. Emancipují se indiáni celého světa, únik od modernity v Evropě a USA doprovází vznik hnutí New Age a euro-indiánství na jedné straně a úprk mladých lidí do subkultur jako punk či rave na straně druhé. O Matku Zemi se začínají hromadně starat environmentalisté, konzervativní síly iniciují mohutnou vlnu národních a etnických obrození. Vykořeněni modernitou, lidé hledají kořeny nové – společné, ale zároveň jasně odlišitelné od ostatních. Sociální vědci jako např. Michael Rowlands, Susan Wright či u nás český antropolog Radan Haluzík ukazují, jak postmoderní krize velkých univerzalistických příběhů o lepších a modernějších světlých zítřcích pro všechny, vede na jednu stranu k uvědomění si omezenosti a konstruovanosti vlastních hodnot a identit a ke kulturnímu relativismu, na stranu druhou však ve své jednodušší ideologické verzi též ke kulturnímu, etnickému a náboženskému fundamentalismu.
PŘEHRÁVÁNÍ MINULÝCH ŽIVOTŮ
Přestože se tato hnutí v mnohém liší, několik prvků jim zůstává společných. Jedním z nich je obrat k dějinám a to, co francouzský sociolog Alain Touraine označil za boj o vlastní historicitu. Lidé se prostřednictvím svých nových předáků obracejí do historie, aby našli vlastní kořeny, směr své další cesty a nové hrdiny v repertoáru historických či mýtických postav, které by uznávali a případně i následovali. Devadesátá léta se pak stávají obdobím domnělých přehrávání životů a klíčových situací vybraných minulých hrdinů. Jejich odkaz, vyložený pro dnešek, má ospravedlnit činy současných hnutí. A tak například na Balkáně a na Kavkaze vypukají v devadesátých letech genocidní etnické konflikty, jejichž kořeny nesahají, jak se snaží namluvit samotní aktéři, ani tak do daleké historie odvěkých svárů (například k bitvě na Kosově poli roku 1389), ale, jak ukazuje například zmiňovaný Haluzík, spíše právě do oněch let sedmdesátých, respektive osmdesátých, kdy krize komunistické modernity vyvolala u konzervativních intelektuálů potřebu „probudit se“, obrátit se ke své romantické představě o národní historii a hledat „ztracené kořeny“, tradice či království. Trosky bosenské Srebrenice či chorvatského Vukovaru mohou dnes sloužit jako pomníky projektům národního obrození, jež započaly jako zdánlivě nevinná reakce na krizi modernity a zvrhly se do etnických čistek, hrůz války a masových hrobů.
VSTUP INDIÁNŮ DO HISTORIE
Zásadně odlišným obratem k historii byla emancipace indiánů v Latinské Americe. Po revolučním roce 1968 se v sedmdesátých a osmdesátých letech aktivizují rolnické organizace chudých indiánů a za pomoci spřízněných intelektuálů, rodících se nevládních organizací a kněží se začínají masově bouřit. Boj o půdu a jiné agrární požadavky spojili indiáni s bojem za práva na kulturní sebeurčení a správu vlastních komunit. Postupně se formuje tzv. panindiánské hnutí obrody. Jedním z klíčových prostředků se mu stal boj za přístup k vlastní historii, který byl indiánům dlouhá století upírán. Nazvali jej la lucha contra el olvido, neboli boj proti zapomnění.
Americký antropolog Erich Wolf ve své knize z roku 1982 Evropa a lidé bez historie ukazuje, s jak důmyslným systémem podřízení indiánů kolonizátoři přišli. Nejenže se zasadili o spálení téměř všech historických záznamů psaných indiány, jež vypovídaly o starých, předkolumbovských civilizacích, navíc později se vznikem sociální antropologie v 19. století indiány označili za lidi bez historie, aby tak vynikla domnělá přirozenost nadřazené pozice vyspělejších, tzv. historických národů.
I proto se jedním z klíčových prostředků emancipace indiánů v oněch osmdesátých letech stal obrat k vlastní minulosti – předkolumbovské, ale i k historii jejich podřízení v dobách kolonialismu či k dějinám indiánského vzdoru. Ke konci milénia tak vznikají alternativní dvojjazyčné školy, v jejichž rámci se začal učit v domorodých jazycích dějepis zaměřený na indiány. Začaly vznikat překlady významných politických, zemědělských a historických textů do původních indiánských jazyků, stejně tak jako samotní indiáni, povzbuzení neindiánskými spřízněnými dobrovolníky, začali ve svém vlastním jazyce psát různé příběhy z lokální historie, skládat a psát poezii či divadlo a zaznamenávat různé legendy a historické mýty vyprávěné starými obyvateli vesnic. Dozrává první generace indiánských historiků, jež se rekrutovala jak z nadšených lokálních „amatérů“, tak i z několika málo studentů prestižních amerických univerzit, kteří začínají psát historii indiánů pro ně samotné. Rodí se indiánská historiografie, která do centra historického dění „poprvé v historii“ vsazuje samotné indiány. Mezi indiány roste historické povědomí.
V mexické provenienci vrcholí obrat k historii v devadesátých letech povstáním zapatistů v jižním státě Chiapas. Jak již jejich název napovídá, hlavní historickou postavou se jim stal Emiliano Zapata z mexické revoluce z počátku 20. století, na jehož příběh podle svých vlastních slov chtějí navázat. Mexická revoluce se má opakovat.
DOMORODCI JAKO ARTIKL
Obrat k dějinám v osmdesátých letech doznívá i dnes. Na Balkáně se sice již několik let neválčí, ostré etnické hranice mezi obyvateli jednoho státu přesto nadále existují a pro budoucnost regionu nevěstí nic dobrého. Emancipace indiánů Latinské Ameriky vedla k racionálnímu požadavku vlastní autonomie vůči státu, který problémy indiánů chronicky ignoroval. Rozvinutý nevládní sektor indiánům umožňuje usilovat o nezávislost na jednotlivých státech. Autonomizace indiánů zde vlastně znamená alternativní modernizaci indiánských území, nad níž mají kontrolu místní indiánští etnopolitičtí předáci či celé komunity a která neprobíhá v direktivním tempu státu, nýbrž autonomně a ve spolupráci s neziskovými organizacemi.
I latinskoamerické státy se dokázaly částečně poučit – bohužel zejména na populistické úrovni vlastního PR. Veřejně uznaly klíčový význam předkolumbovských civilizací pro současnou podobu národů, respektive národních států a postavily na tom vlastní cestovní ruch. Vznikají tak velké státní turistické projekty jako Svět Mayů na pomezí států Mexika, Guatemaly, Belize a Hondurasu, jež mají dychtivým turistům zpřítomnit velkolepé civilizace minulosti. Je paradoxní a typické, že podobné projekty mají destruktivní následky pro mnoho indiánských komunit, které mají například tu smůlu, že stojí v cestě plánovaným komunikacím, po kterých mají turistické autobusy do Světa Mayů přijíždět. Protesty indiánů přitom stát zdárně ignoruje a potlačuje – přiznal sice důležitost existence indiánů v daleké minulosti, vytrvale ale odmítá uznat existenci indiánů dnes.
Autor je studentem sociální a historické antropologie na FHS UK.
