Zhasnou světla. Všudypřítomnou tmu na jevišti prolamuje jen jeden letmo osvětlený bod uprostřed. Promlouvá z něho hlas postavy. Kdo ta postava je? Člověk? Zvíře? Nebo nějaký úplně jiný druh bytosti? Z toho, co vidíme a slyšíme, si nemůžeme být jistí. A vlastně celé představení bude pátráním po neznámých základech příběhu a existence hlavního hrdiny. Na jevišti se rozjasní, ale pocitu tmy obklopující dění se nezbavíme.
BUDOUCNOST JE UTRPENÍ Z ČEKÁNÍ
Unicorn Jiřího Jarkovského je inspirován hrami Samuela Becketta. „Divadelni detektivka pro jednoho herce“ ( jak ji představuje soubor Spitfire Company ve svých materiálech) souzní ovšem i s širší literární tradicí: máme zde existenciální neklid a soustředění na jednotlivce vlastní dílům Alberta Camuse, prvky avantgardní konfrontačnosti, zároveň ale i důraz na jazykovou uhlazenost a libozvučnost, který asociuje první moderní evropské autory.
Hra je sondou do hrůzného světa totálně osamoceného jedince, přičemž slovo „totálně“ není prázdným jazykovým prostředkem. Hrdina Unicornu existuje v prapodivném stavu izolace od témeř veškerých prvků lidského světa. O jeho situaci nevíme mnoho: bydlí snad v bytě v paneláku nebo činžovním domě, z něhož vnímá střípky okolního světa: střídající se dny a noci, počasí, zpěv a mlčení ptaků. V monologu se vyskytne i záhadná postava ženy, která hrdinovi nosí do bytu jídlo a základní potřeby. Podobně jako u hrdiny ale nevíme, kdo ona žena může být (hrdina si tipuje, že je to matka nebo jiná blízká příbuzná, ovšem – navzdory až překvapivě přesným vzpomínkám na dětství, tato myšlenka pozůstává pouhou domněnkou). Stejně tak neznáme přičinu hrdinova odcizení. Nemoc? Zločin? Šílenství? Vlastní rozhodnutí? Slyšíme a vidíme střípky vzpomínek z jeho někdejšího života, nahlížíme do husté sítě asociací a idejí. Tohle všechno ale nestačí k pochopení či aspoň zachycení situace. Nacházíme se ve stavu svého druhu dokonalé přítomnosti, kde minulost vane prázdnotou a budoucnost je totožná s nejistotou i utrpením vyplývajícím z čekání.
SMÍCH I SOUCIT
Přestože temno a úzkost jsou dominujícími pocity, které doprovázejí představení, tvůrci Unicornu se značnou dovedností střídají různé emocionální polohy. Mění se tak i vztah diváka k hlavnímu hrdinovi. Jednou s ním soucitíme, jindy nás téměř štve nebo se mu smějeme či v nás vyvolává štítivou reakci. Unicorn je v repertoáru Spitfire Company vyjímečný už jen tím, že na rozdíl od ostatních inscenací souboru, neklade hlavní důraz na pohybové experimenty či hru s nestandardními výrazovými prostředky, nýbrž na samotný text. I přes takové rozložení akcentů je tady ústředním faktorem, na němž visí celkový ráz představení, herecká dovednost interpreta. Jarkovský psal hru speciálně pro Petra Vaňka a tato umělecká kooperace vskutku nemá chybu. Vaněk podává hluboce dojímavý výkon, na který se nedá snadno zapomenout. Stejně velký potlesk patří režisérovi Petru Boháčovi, který vytvořil velmi originální koncepci představení a v neposlední řadě i autorovi light designu Martinu Špetlíkovi, jehož práce se světlem se významně podílí na vyprávění příběhu.
Zároveň se ale Unicorn bohužel nevyhnul některým nebezpečím, které skýtá složitost textu a poměrně náročná konvence divadla jednoho herce. Je to znát hlavně na tempu vyprávění, které jednou sledujeme se zaujetím, místy ovšem naopak – jednolitost dění téměř nutí diváka sáhnout po hodinkách. Těžko se tak zbavime dojmu, že by se Jarkovského drama lépe osvědčilo v o něco kratší inscenaci.
Jiří Jarkovský: Unicorn, česká premiéra 19. června 2009 Spitfire Company
