Je-li protivník příliš silný, než aby mohl být poražen v otevřeném boji, nezbývá než se uchýlit k úskoku. Napříč dějinami a kulturami prochází spor, zda je lepší čestně padnout v rytířském klání s odkrytým hledím, či se snažit dosáhnout vítězství za každou cenu. Existuje mnoho hrdinů, kteří symbolizují tuto druhou alternativu, angličtina je označuje slovem trickster. Je to ten, kdo porušuje zavedená pravidla a normy, uchyluje se k úskokům, a mění tak běh věcí, převrací stávající hierarchii a vítězí navzdory nepříznivému mocenskému uspořádání.
ZKRATKOU ZA ŠTĚSTÍM
Na počátku každého záškodnictví je nespokojenost, ať už s poměry, vlastním postavením, nebo vnucovanými hodnotami. Nelze-li dosáhnout kýženého záměru legitimní cestou, možnou volbou je záškodnictví. A je útěchou i v případě, kdy se cíl ukáže nedosažitelným. Když už nelze vlastní pozici efektivně zlepšit, je možné alespoň zaškodit vítězi.
„Outsideři“ hledající inspiraci mají na výběr mnoho archetypálních postav. Pohádky jsou jich plné a najdou se i v Bibli. Vzpomeňme třeba na krále Davida, který skolil obávaného Goliáše zdálky – kamenem mezi oči. Nebo případ podvodně získaného prvorozeneckého požehnání, jež Jákob koupil od Ezaula za misku šošovice a pak vylákal z Izáka. Všelijakých záškodnických akcí je zkrátka Bible plná. Již zmíněný David fungoval se svými příznivci jako klasický partyzán, včetně rekvírování potravin od zemědělců, jimž poskytoval „ochranu“. Ostatně Písmo výslovně doporučuje, abychom byli mírní jako holubice, ale zároveň lstiví jako hadi. Svatost zkrátka nemá nic společného s gentlemanstvím. Jak říká popelář v My Fair Lady, takové věci si vymysleli ti, kdo mají na podobné záležitosti čas a peníze.
MASKA ROZVRACEČE
Stejně důležitá jako udržování řádu je i možnost jeho narušování. Jen tak se totiž stávají poměry snesitelnými a obětem dobových nespravedlností kyne naděje na zlepšení. Každá společenská změna začínala jako pohoršující narušování zavedených pravidel a naše civilizace se vyvíjela právě díky tomu, že tyto záškodnické snahy krutě nelikvidovala, ale naopak kultivovala a ponechala prostor pro jejich očistné působení.
Dokonalým příkladem je karneval, při kterém si každý může zahrát potměšilého kazisvěta, chráněného maskou a posvátným časem, kdy se smí vše. Šašek se stává vládcem a autority je možno dle libosti zesměšňovat. Není náhoda, že staletou tradici karnevalů zakázal rakouský kancléř Metternich. Srocení davu v maskách bylo pro rodící se autoritářský systém příliš nebezpečné.
Zvláště dnes, po zkušenosti slepých uliček totalit a tváří v tvář všeobjímajícímu globalizovanému systému, je načase karnevalovou tradici rehabilitovat. Nikdo už nemůže věřit tomu, že nám přinese štěstí, budeme-li všichni odpovědně budovat a že za společenské nešvary mohou sabotéři, kteří nám berou klid na práci. Naopak, individuální revolta neustále prověřuje společenský systém, zkoumá jeho hranice, přiměřenost a vyhledáváním jeho skulin udržuje tolik potřebnou pestrost a jistou míru neuspořádanosti. Bouřit se je zkrátka správné.
ČECHY, ZEMĚ ZÁŠKODNICTVÍ ZASLÍBENÁ
S trochou nadsázky se můžeme prohlásit za národ záškodníků. Máme zkušenost malého národa obklopeného silnějšími protivníky, kterým se dalo jen výjimečně postavit čelem. Frustrace z ohýbání hřbetu zde bylo vždy více než dost, stejně jako potřeby z nedostatku zdrojů improvizovat. Záškodnictví proto u nás nalezneme ve všech podobách. Tu vojenskou reprezentují partyzáni a husité – kdo by neznal práčata a hřeby sypané pod kopyta křižáckých koní. Také u zrodu naší moderní politiky stálo záškodnictví. Poslanci ve Vídni, uražení rakousko- uherským narovnáním, při kterém se na Čechy zapomnělo, rezignovali na konstruktivní politiku a ve snaze paralyzovat sněm se omezili na nejrůznější obstrukce.
Prostý lid nezůstával pozadu. Již dříve tajně četl Bibli Kralickou a nevynechal jedinou příležitost, jak pobělohorskému panstvu něco upytlačit.
Také plnění robotní povinnosti mělo k poctivému pracovnímu výkonu často daleko. Není tedy divu, že jsme s takovým podhoubím darovali světu originální způsob záškodničení – švejkování. Národem Švejků se dnes ohání lecjaký publicista, většinou coby negativní zátěží minulosti, od které je třeba se oprostit a budovat lepší zítřky. Zapomíná se přitom, že Švejk je dokonalým příkladem, jak se nevydat všanc sebezničení, a zároveň si zachovat vnitřní integritu a narušovat nelidský systém v situaci, kdy se svět zbláznil, staré hodnoty vzaly za své a člověk nemá k dispozici peníze, formální vzdělání ani vlivné postavení.
Jedním z průkopníků záškodnictví ve veřejném prostoru byla na sklonku socialismu také Společnost za veselejší současnost. Organizovala happeningy, jako bylo rozhánění davu na pěší zóně pomocí zásahové jednotky vybavené přilbami z melounů, dětskými stříkacími pistolkami a okurkovými obušky. Společnost upozorňovala na vyprázdněnost režimu a nutno dodat, že příslušníci skutečných bezpečnostních složek bývali jejími akcemi zaskočeni.
Po pádu železné opony se rozšířilo také záškodnictví „úřední“, které spočívá v zahlcování úřadů návrhy a stížnostmi, v legalistickém trvání na všech právech a opravných prostředcích. Tato taktika často slouží občanským sdružením a ekologickým organizacím v boji se zhůvěřilostmi. Stejně dobře se ale může stát nástrojem profesionálních kverulantů a zapšklých jedinců, kteří tak pohřbili nejednu bohulibou aktivitu.
KULTIVACE PROTESTU
V šedesátých letech došlo k obrovskému rozvoji hnutí za občanská práva a životní prostředí. Tyto nové směry stály před problémem, jak zviditelnit své požadavky, když je hluboko do kapsy a média o ně nejeví zájem. Tento konflikt je patrný na příběhu Jerry Mandera. Ten vybudoval jednu z nejvýznamnějších amerických reklamních agentur, ale později komerční sféru zcela opustil a založil neziskovou agenturu Public Interest Communications. Jako odborník si uvědomoval, že běžnými prostředky nelze dosáhnout ničeho. A tak došlo ke vzniku hnutí hlásících se k nejrůznějším formám přímé akce. Celosvětově působící Greenpeace nebo Earth First! programově odmítaly sponzoring a místo nákladných kampaní zvolily spektakulární diverzní údery, které zaujaly média tak, že o nich referovala i zdarma. U nás v tomto zašlo nejdál brněnské Nesehnutí, bojující proti zbrojařskému veletrhu IDET – například pomocí útoků maskovaných klaunů.
Základním atributem podobného záškodničení je snaha o kreativní a vtipné ovládnutí veřejného prostoru. O to se pokouší i Ondřej Kobza ze sdružení Happening.cz, jež je pokusem vytvořit skupinu zdatných performerů, kteří by byli k dispozici občanským hnutím pro podporu jejich aktivit. Jde přitom o zjevnou snahu dohnat náskok, který mezi tím ve využívání záškodnických metod získal establishment. Jestli totiž v něčem současný systém vyniká, je to schopnost zmocnit se všeho, co bylo původně namířeno proti němu. Když se proto metody přímé akce osvědčily, vyrojilo se vzápětí množství „poučených“ globálních PR agentur. Firmy jako Hill&Knowlton nebo Burson-Marsteller běžně poskytují služby jako je rozložení nepohodlného občanského hnutí zevnitř, aby vzápětí na klíč zorganizovaly jiné s přesně opačnými cíli. Mezi jejich proslulé zákazníky patřil například konžský diktátor Mobutu, u nás pak ČEZ. Pro něj tyto agentury na zakázku zorganizovaly Jihočeské taťky bojující proti Jihočeským matkám a vydávaly Temelínské noviny, pro něž si vytvářely události typu „spontánní“ demonstrace severočeských studentů za rychlejší dostavbu Temelína.
Z podobných akcí naštěstí většinou zřetelně trčí kalkul. Můžeme se o tom ostatně přesvědčit na naší politické scéně plné podivných kampaní. I ony severočeské studenty nakonec prozradily podezřele profesionálně vyvedené transparenty a hesla s neklamným rukopisem reklamních kreativců. Zatímco dav si dnes pronajmete snadno, pravé nadšení, hlavní zbraň idealistických záškodníků, se stále ještě koupit nedá.
