Není to tak dávno, co v novinách zuřila ekonomická krize. Pokud si v tom chtěl člověk udělat pořádek a zjistit, čím se vlastně nakazily výrobní linky, že jedna po druhé zpomalují a zastavují, neměl tak docela snadnou práci, neboť na slovo vzatí odborníci měli ke shodě v téhle věci poměrně daleko. V nepřehledné situaci, která kromě průmyslu ochromila i celý ekonomický diskurz, bylo osvěžující zajít na roh do hospody a zeptat se u svíčkové šesti ostatních hostů, co že to ta krize vlastně je. Zjištění se pokaždé v jednom ohledu shodovala. Zatímco „my“ (kdož jsme u oběda seděli) pracujeme pořád stejně, děláme stejné stoly a stejná auta za pořád tytéž peníze, tam nahoře (tam venku, tam ve Státech) někdo něčím pohnul a najednou se propouští a zakázky ubývají. Z daných okolností jasně vyplývá, že škody by měli zaplatit ti, kdo velikou krizi způsobili. V politické kampani předcházející posledním volbám do Evropského parlamentu se pak objevily plakáty označující viníky ekonomické recese (s portréty bývalého amerického prezidenta Bushe i českého expremiéra Topolánka), kterým jejich provinění měli voliči řádně spočítat.
Rozhodně nechceme bagatelizovat podíl dějiny tvořících jednotlivců, v jejichž čele by v tomto případě nejspíš stanul bělovlasý pán s očima takřka beránčíma, Bernie Madoff, jenž dokázal tradiční zlodějinu prostřednictvím klasického Ponziho schématu dotáhnout takřka k dokonalosti. Ovšem tak jednoduché to prostě být nemůže. Nejen proto, že půvab ve spotřebitelských půjčkách nalezli jednotlivci podobně jako celé státy. Nejen proto, že Madoffův podnik („vydělávající“ do té doby, dokud investorů přibývá) nápadně připomíná třeba český důchodový systém (který namísto nových „investic“ potřebuje příliv novorozenců). Pojďme se tedy na hru „nás dole“ proti „těm nahoře“ podívat trochu jinou optikou.
KRÁDEŽ, KRÁCENÍ, NEBO BONUS?
Nemusí jít nutně o ekonomickou krizi, abychom se snadno utvrdili v přesvědčení, že zatímco „my“ docela poctivě děláme svou práci, „oni“ lžou, kradou a vůbec přivolávají hrůzy světa. Na zakrytí našeho vlastního porušování a překračování norem, ať už společenských, zákonných nebo mravních, totiž lidská duše vynakládá poměrně sofistikované úsilí (psychologové je označují pojmem „stabilizační mechanismy“). Naše ego se prostě brání jakékoli vnitřní neshodě, kterou by naše jednání mohlo vyvolat, a způsobů této obrany je celá řada. Na příkladu si můžeme ukázat, jak je možné odsuzovat krádež i zloděje, a přitom si občas sám něco „otočit“ nebo „čórnout.“
Můj starý známý se konečně dostal k dobře placené práci, dělá barmana na letišti. Jeho zaměstnanecký plat není sice příliš vysoký a spropitné ho úplně nevytrhne, ale tak jako v jiných restauracích a barech, i tady přišel personál na způsob, jak si „přijít na svý“ – část tržeb se nikdy nedostane do pokladny a putuje přímo k obsluze „na přilepšenou.“ Citované výrazy jsou prvním ze způsobů, jakým barman dělá své jednání vnitřně souladným, používá totiž neutrální slovník. „Kradou“ většinou ti druzí. V další diskusi se nejčastěji objevuje racionalizace, tedy rozumové a společensky přijatelné vysvětlení vlastního chování. Majitel baru totiž o tom, že mu mizí část příjmů, „dobře ví“, jeho zaměstnanci jsou ale „rozumní“ a vždycky nechají v pokladně dost peněz na to, aby „na každýho zbylo.“ Uvnitř pracovního kolektivu fungují nepsaná pravidla, jež určují, jakou část tržeb je možné zatajit a kdo si kolik vezme. Celý podnik ve vyprávění budí dojem dokonalé symbiózy, dotazovaný navíc dovede poučit věci neznalého posluchače, že tenhle způsob vyplácení „zaměstnaneckých bonusů“ je v branži zcela obvyklý („Dělá se to všude“).
MORÁLNÍ ALCHYMIE
Z dobrodružných filmů a dětských pohádek se zdá, že se ve světě vedle „nás“ vyskytují také zástupci strany temna, kteří se rozhodli všechny morální i společenské normy obrátit na hlavu a kteří uznávají docela opačné hodnotové sady. Ve společnosti ale sdílíme s ostatními téměř stejný morální kodex, všichni dobře víme, co se má a co se nemá. Rozdíl je jen v tom, že zatímco pro vlastní jednání najdeme vždycky celou řadu způsobů, jak ho vysvětlit, v případě těch druhých už po „stabilizačních mechanismech“ pochopitelně nesaháme.
Ve chvíli, kdy sepisujeme daňové přiznání, můžeme použít ještě jiného mechanismu, jak si vysvětlit, že náš daňový základ prostě musí být nižší, než by být měl, a tím je intelektualizace. Ta nám umožní udělat z našeho jednání (které by ostříží zrak zákona mohl označit za krácení daně) předmět úvahy a získat od něj emoční odstup. Zamýšlíme se například nad tím, jak vysoká daň by nám připadala přiměřená s ohledem na služby, které nám stát poskytuje, v úvahu bereme „úplatkářské aféry“ politiků i nevýhodné státní zakázky, prostě hodnotíme a zvažujeme tak dlouho, až najdeme dostatečné množství důvodů pro dílčí úpravy daňového přiznání v náš prospěch. Pokud jsou ale popsané procesy skutečně univerzální, pak i „oni“ nebo „ti nahoře“ nacházejí celou řadu vysvětlení, proč státní pokladnu o něco „zkrátit“. A jakkoli významný může být rozdíl v částkách, o které stát přichází při vybírání peněz a při jejich utrácení, princip zůstává v zásadě tentýž. „My“ přiznáváme daň s vědomím, že z ní část skončí u někoho „na přilepšenou,“ „oni“ vybírají daň a dobře vědí, že velká část peněz zůstane nevybrána, protože je někdo cestou „zkrátí“.
KDO TO VLASTNĚ PLATÍ?
Protože jsou daňoví poplatníci vynalézaví v krácení daní a navíc pro něj vždy najdou dobré vysvětlení, musí mít státní pokladna nástroje, jak daně účinně vybírat. Tím nejlepším je přimět poplatníky o daních přestat uvažovat jako o „jejich“ penězích. Zaměstnance, kteří daň vidí jen na výplatní pásce (jež samotná žádnou hodnotu nemá), je v tomto směru pochopitelně mnohem snazší oslovit než ty, kdo daně nosí v bankovkách na f inanční úřad. Je těžší si představit daň ze „superhrubé mzdy,“ kterou jste nikdy neviděli a na účtu ani v kapse ji nikdy neměli, jako své vlastní peníze, které „nosíte“ státu do kasy. Dalším znamenitým nástrojem je zamlžení souvislosti mezi vašimi penězi a státními výdaji – Milton Friedman kdysi poznamenal, že Kongres může zvyšovat daně proto, že dovede přesvědčit dostatečně velkou část populace o tom, že to zaplatí někdo jiný. Kupříkladu samotná v Listině základních práv a svobod zakotvená práva na bezplatné vzdělání či zdravotní péči tohle dovedou výborně (jakkoli mohou být jinak dobře odůvodněná) – nelze z nich úplně přesně vyčíst, kdo má za bezplatné služby platit, a nebylo by třeba dlouho hledat zkratku, že totiž zdravotní péče by vlastně měla býti zdarma. Čím je pro poplatníky obtížnější představit si souvislost mezi vlastními penězi a státními výdaji, tím snazší je jak daně vybírat, tak je utrácet. „Státní dluh“ je pak to, co si „ti nahoře“ nasekali a co si taky musí zaplatit – a není nejmenšího důvodu, proč by kvůli „jejich“ dluhu a „jejich“ ekonomické krizi měly klesat „naše“ platy. S ohledem na to, že státní peníze „se“ rozhazují, není ani tolik s podivem, že je státní dluh tak vysoký. Taková úvaha je v základě založena na úspěšném rozmlžení vztahu mezi penězi, které jsme sami vydělali, a těmi, které za nás stát utrácí.
Na jedné straně tedy dokážeme sami sebe dobře přesvědčit, že malá „zkrácení daně“ či jiná přilepšení mají celou řadu dobrých důvodů a vysvětlení. Ostatním pak měříme docela jiným metrem. Ovšem naše mysl se neuspává pouze sama, protože tak jako se my snažíme vyhnout se nepříjemnosti platit daně, pokouší se výběrčí omezit ztráty, které mu svým kličkováním působíme. A pokud se mu podaří vyvolat v nás dojem, že to vlastně nejsou „naše peníze“, má napůl vyhráno.
Autor studuje politologii.
