Britský dramatik Mark Ravenhill je považován za jednu z nejvýznamnějších osobností britského divadla posledních patnácti let. Jeho hry Shopping and Fucking a Polaroidy byly přeloženy do několika jazyků a bývají označovány za hlavní díla tzv. in-yer-face theatre (v českém prostředí se někdy používá i termín cool drama). Divadelní vlny, která si určila za cíl popis společnosti v době krize hodnot a rozhodla se pro něj využívat těch nejkrutějších obrazů, mnohdy až přehnaných ve své drastičnosti.
Nová dramata Ravenhilla či Sarah Kane - jiné známé představitelky tohoto směru - vyvolávala v době svých premiér sporné reakce: od nadšení, přes rozhořčené debaty o tom, co všechno snese divadelní jeviště, až k úplnému zavržení ze strany konzervativnější kritiky.
I Bazén (bez vody), jehož inscenací se rozhodlo prezentovat Ravenhilla českému divákovi Divadlo Letí, vypráví drastický příběh, v němž se obrazy hrozivých lidských osudů prolínají s obrazy pestrých podob zla, které je uvnitř člověka. Hra končí zdánlivým happyendem. A přece je vítězem lež, nenávist a sobectví.
BEZ VODY
Hrdiny Bazénu jsou čtyři undergroundoví tvůrci, kteří tvoří jakousi uměleckoaktivistickou skupinu. Jejich každodennost není příliš uspokojivá: umělci se musejí smířit se smrtí svých nejbližších přátel (z nichž mnozí trpěli AIDS), nedostatkem
seberealizace, závislostmi na drogách. A hlavně s nečekaně impozantní kariérou bývalé kamarádky, které nemoc a utrpení blízkých pousloužily jako umělecká inspirace. Jejich návštěva v kamarádčině krásné vile s bazénem se ukáže jako osudná, a to nejen kvůli hluboké emocionální propasti mezi dávnými přáteli. Právě během tohoto setkání dojde totiž k otřesné nehodě, která úspěšnou známou vážně zmrzačí a zbaví na několik měsíců pohyblivosti.
Podobné hraniční situace jsou vděčným tématem pro literaturu - dá se na jejich pozadí krásně popsat vnitřní proměnu hrdiny a jeho konfrontaci s fundamentálními otázkami lidské existence. Ne však u Ravenhilla. Přestože i jeho hrdiny napadne nejedna patetická myšlenka, nakonec podlehnou zcela nepatetickým pudům: závisti, chamtivosti a jakési iracionální touze po mstě. Udělají z kamarádčina neštěstí námět pro planovanou výstavu fotografií a budou se
škodolibě kochat vidinou uměleckého úspěchu. To ovšem jen do chvíle, kdy se jejich „artefakt“ nečekaně probere...
BEZ EXPERIMENTU
Názory na in-yer-face theatre jsou různé, na jedné zásluze této vlny se ale většina divadelních teoretiků shodne: díky svým znepokojujícím námětům a množství drastických scén měla velký vliv na vývoj nových výrazových prostředků
v současném evropském divadle. Britské, německé či polské inscenace děl in-yer-face theatre slavily úspěchy po celém světě a pomohly se proslavit celé generaci divadelních režisérů. Ve srovnání s tímto dědictvím působí inscenace
pražského Divadla Letí bohužel poněkud uboze.
Marně bychom se v Bazénu pídili po scénickém experimentu. Naopak, anachronické, přehnaně afektované herectví (vyhnul se mu snad jen Michal Kern, jehož role viditelně vyniká nad ostatními) a nezajímavé kostýmy v křiklavých barvách dělají z představení hodně konvenční podívanou.
Nápad zdůraznit v inscenaci spíše komickou rovinu Ravenhillova díla mohl být dobrý - bohužel ale jen málo z komicky zaměřených scén opravdu rozesměje. Stejně tak hudebně taneční vsuvky (snaha o stylizaci do videoklipu?) místo toho, aby doplňovaly dění, působí jako by byly uměle dolepenými střípky jiné inscenace, a to i přes celkem povedenou
choreografii.
V tom všem se nějak ztrácí hlavní myšlenka hry a ironický náboj nuancí ve vztazích a jednání hrdinů. Bazén (bez vody) mohl být studií temných stránek lidského nitra nebo přinejmenším zajímavým hlasem v debatě o možnostech a hranicích umění. V podání Divadla Letí zůstává ale průměrnou komedií, na niž zapomeneme hned po vyzvednutí kabátu z šatny.
Mark Ravenhill: Bazén (bez vody)
česká premiéra 16. 1. 2009, Divadlo Letí
