(DOSUD) NESPATŘENÁ HRUZA
Mediální humbuk, který se kolem Antikrista strhl a který pomáhala přiživovat i režisérova senzační prohlášení („Bude to nejspíš můj poslední film!“), je víc než jen obratnou PR strategií Trierovy produkční společnosti Zentropa. Zvěsti o autorových endogenních depresích (míru jejichž pravdivosti zná pravděpodobně jen Trier sám) pomáhaly po dobu natáčení udržovat v žádoucím stresu oba hlavní protagonisty.
Podobně proměňuje podvědomý strach z očekávaných hrůz vnímání diváků, kteří se ocitají v Antikristově moci už ve chvíli, kdy usedají do sedaček kina. Díky obavám z toho, co bude obsahovat následující záběr, vnímá publikum daleko intenzivněji každý detail a trne při sebemenším podezřelém šelestu.
Trierův film s touto přípravnou psychologickou masáží evidentně počítá a vděčně jí využívá. Explicitní násilí, které Antikrist zobrazuje, v něm neplní stejnou funkci jako v rámci takzvaných „gore hororů“, kde je fyzická destrukce lidských a zvířecích těl hlavní a mnohdy jedinou záminkou vyprávění.
V Trierově snímku hraje hlavní roli pečlivě dávkované a stále stupňované napětí. Divák trne, kdy a jak se tušený děs nakonec projeví. Je trochu paradoxní (a zároveň plně v duchu režisérovy ironické tvorby), že na hitchcockovsky precizní manipulaci s publikem je založen právě film vyprávějící o postupné ztrátě kontroly nad vlastním životem.
MIMO DOBRO A ZLO
Pokud je manželský pár, truchlící v Antikristovi nad ztrátou malého syna, něčí obětí, pak za ní stojí právě nezvládnutá touha ovládat. Manžel, který se rozhodne v rámci svévolně naordinované terapie vyléčit svou úzkostmi trpící ženu a uprostřed temného lesa ji vystaví jejím největším fóbiím, je prototypem možná milujícího, ale díky schematickému uvažování zoufale necitelného manipulátora.
Manipulátora, jenž svou léčbou ženského „iracionálního strachu“ dosáhne toho, že si se svou partnerkou pozice ovládajícího a ovládaného mimořádně brutálním způsobem vymění. Ačkoli je příroda v lesích obklopujících zahradu s nepatřičným názvem „Eden“ označena jako „Satanův chrám“, není skutečným zdrojem zla. Jím je bezohledná snaha vtěsnat mateřskou bolest, stejně jako nelidskou perspektivu tlejících stromů a vzájemně se požírajících zvířat, do nepřípadně antropomorfních kategorií spotřeby či soucitu. Právě proto je stupňované utrpení, do něhož se Charlotte Gainsbourgová i Willem Dafoe v hlavních rolích propadají, doprovázena ztrátou „lidského, příliš lidského“ pohledu.
Komorní ruční kamerou snímané psychodrama postupně přerůstá v excesívní audiovizuální orgie, vymykající se mezím představivosti. Dialogy přestávají respektovat konvence filmového zobrazování (záběr/protizáběr) a jsou neustále rozrušovány extrémními detaily. Hlasy přecházejí v křik pohlcovaný šuměním větru či praskotem větví. Střih nerespektuje běh myšlenek a přebírá rytmus dechu a tlukotu srdce... To nejsou jen symptomy dávno známé moci filmu zobrazovat svět tak, jak jej lidské oči nikdy nemohou spatřit. V Trierově kinematografické symfonii představují zároveň fyzicky naléhavou výzvu k cestě do prostorunacházejícím se mimo dobro a zlo. K cestě, jež je při vší své děsivosti zároveň neobyčejně osvobozující.
