Obama si podle pořadatelů cenu zasloužil za „posílení spolupráce mezi lidmi tváří v tvář globálním výzvám“. Na místě je notná dávka skepse. Obama sice vystupuje za svět bez jaderných zbraní, ohromuje své posluchače působivými projevy, má vizi spravedlivějšího zdravotnického systému doma a fungující ekonomiky ve světě, ale zároveň stačil splnit málokterý ze zadaných úkolů. Jeho návrhy se mu zatím příliš nedařilo protlačit přes Kongres, vede zdlouhavý konflikt v Afghánistánu, o jehož zdárném konci uvažuje málokdo, a ačkoli si zkusil usmířit muslimy proslovem v Káhiře, i urovnání izraelsko-palestinského konfliktu je stále v nedohlednu.
Podle dostupných zdrojů provázelo rozhodování o udělení Nobelovy ceny pro Obamu tvrdé spory. Proti byli nejprve tři členové z Nobelova výboru (ocenění za mír neuděluje švédská akademie, nýbrž speciální pětičlenný výbor volený na šestileté období norským parlamentem). Pochybnosti vyvolal zejména konflikt v Afghánistánu. Zaslouží si Obama cenu za mír, když v této zemi navyšuje počet vojáků? Předseda Nobelova výboru, sociálnědemokratický politik Thorbjörn Jagland, však údajně přesvědčil nevěřící Tomáše argumentem, že Obama dává i přes veškeré nedostatky lidem naději na lepší budoucnost a že vytvořil přátelštější ovzduší v mezinárodní politice. Rozhodnutí přesto vyvolalo smíšené reakce. Je tomu opravdu tak? Nebo je na čase se ptát, zda udílení Nobelových cen nepřipomíná spíše věštění z křišťálové koule?
MÍR A VÁLKA
Když švédský vynálezce dynamitu, Alfred Bernhard Nobel, 10. prosince 1896 zemřel, zanechal za sebou pozoruhodný odkaz. Rozhodl se ve své závěti věnovat každoroční cenu skupince lidí, jež se v uplynulém roce nejvíce zasloužili o pokrok lidstva. Nobelova poslední vůle se týkala ocenění za fyziku, chemii, medicínu či fyziologii, literaturu a za mír. Cena za ekonomii začala být udílena později, až od roku 1969. Jak ale bylo naznačeno, základním problémem, se kterým se musí pořadatelé potýkat, je otázka, která osobnost představuje pro lidstvo takový přínos. Má to být zkušený politik, literát či vědec, protože je hodnotný kvůli své dlouhodobé práci, anebo mladý člověk, který učinil něco převratného?
Asi nejspornější a nejdiskutovanější kategorií je právě ocenění za mír. Hodnotit přínos laureátů je obtížné a odborníci i nevládní organizace mají mnohdy jiný názor než Nobelův výbor. Ten uděluje podle závěti cenu tomu, kdo se „přičinil o bratrství mezi národy, o odstranění armád, o svolávání mírových kongresů nebo o šíření mírových myšlenek“. Zůstává ale sporné, nakolik tomu sám Nobel věřil. O jeho pochybnostech vypovídá například dopis, který adresoval své přítelkyni, známé mírové aktivistce a pozdější laureátce Nobelovy ceny, Bertě Suttnerové: „Mé továrny na dynamit zabrání válce spíše než Vaše mírové kongresy. Okamžik, kdy se dvě armády budou moci během jedné minuty zcela zničit, jistě odradí všechny civilizované státy od válek a přinutí je rozpustit armády.“
Slova Alfréda Nobela jako by se částečně potvrdila v následujících desetiletích. Teprve když byly vyvinuty jaderné zbraně, ani jedna strana nešla do konfliktu, neboť bylo jasné, že takovou válku nelze vyhrát. Armády však rozpuštěny nebyly, přičemž na pozadí této patové situace docházelo k paradoxním momentům, snad podle hesla „Chceš-li mír, připravuj válku“, anebo podle jeho převrácené verze: „Chceš li válku, připravuj mír.“ Ačkoli třeba Albert Einstein, asi nejznámější vědec 20. století a nositel Nobelovy ceny za fyziku, nepřímo přispěl svou teorií relativity ke vzniku atomové bomby, sám se na jejím vývoji nepodílel a jaderné zbraně ostře odsuzoval. Jiní, jako byl americký ministr zahraničí George C. Marshall, sám nositel Nobelovy ceny míru za poválečný plán na hospodářskou obnovu Evropy, jaderné zbraně obhajovali.
Sotva lze asi pochybovat, že si úctu a zřejmě nejen Nobelovo ocenění zasloužili třeba Martin Luther King, Lékaři bez hranic, Matka Tereza nebo Nelson Mandela. Jenže se nabízí řada problematičtějších srovnání. Laureáty Nobelovy ceny míru totiž byli i mnozí meziváleční politici jako francouzský premiér Aristide Briand, německý kancléř Gustav Stresemann a britský ministr zahraničí Joseph Austen Chamberlain (bratr Nevilla Chamberlaina, jenž v roce 1938 podepsal Mnichovskou dohodu). Ti všichni obdrželi Nobelovu cenu míru za diplomatické iniciativy po první světové válce, které měly vést k usmíření původně znepřátelených velmocí, ale nedokázali tím zabránit vzniku mnohem horšího světového konfliktu. V roce 1973 byla zase udělena Nobelova cena míru americkému ministrovi zahraničí Henrymu Kissingerovi za podpis pařížské mírové dohody, jež ukončila válku ve Vietnamu. Spolu s ním obdržel cenu i severovietnamský diplomat Le Duc Tho, který ji odmítl přijmout. O dva roky později vtrhla do jižního Vietnamu vojska ze severu a mírové dohody byly postupně utopeny v krvi. Není na místě nebetyčně zobecňovat a říkat, že se mírové iniciativy nevyplácí. Ne každý laureát však přinesl lidstvu skutečně tak zásadní obohacení.
EGOISTICKÁ VĚDA?
Cenu v přírodovědných oborech (fyzika, chemie) lze naproti tomu lépe odhadnout. Mnozí vítězové byli na tento okamžik dlouhodobě připraveni – většinou se jednalo o elitní vědce, kteří od mládí prošli náročným systémem výuky, vedeným špičkovými pedagogy a odbornou praxi prováděli na prestižních pracovištích a světových univerzitách. Soudobá fyzika i chemie navíc vyžadují velké finanční náklady, drahá technická zařízení, a objevy jsou proto často omezeny na několik středisek, kde je k dispozici potřebné vybavení. Má se obecně za to, že při udělování cen v přírodovědných oborech se dá přínos objevu určit přesněji, zatímco u cen za mír a literaturu hraje mnohem větší roli nahodilost.
Procesem udílení Nobelových cen za fyziku a chemii se dlouhá léta zabýval americký historik Robert Marc Friedman, který podrobil i tuto instituci kritice. Ve svých pracích ukázal, že se Švédové zpočátku řídili i politickými zájmy, zejména v letech první světové války. Aby posílili neutralitu své země ve válce, rozdělovali ceny mezi britské, americké a německé vědce. Vše fungovalo až do skandálu v roce 1918, kdy ocenění za chemii obdržel Němec Fritz Haber, jenž sice učinil významné objevy, ale zároveň byl klíčovou postavou ve výrobě chemických zbraní. Na některé vědce navíc přišla řada až desítky let po jejich objevu. Například ruský vědec Pjotr Leonidovič Kapica, který se zabýval fyzikou nízkých teplot, dosáhl největšího úspěchu objevem zvláštního stavu kapalného helia pod teplotou -271 stupňů °C. Pod takto nízkou teplotou má kapalné helium neomezenou teplotní vodivost. Ačkoli Kapica o tomto objevu informoval už v roce 1929, Nobelovy ceny se dočkal až jako 84letý v roce 1978.
Friedman nakonec vznesl ve své práci zajímavou námitku. Jelikož se Nobelovy ceny ve většině případů týkaly jednotlivců, opomíjel se tím podle něj význam týmové práce: „Proč Nobelova cena? Má být její získání nejvyšším oceněním ve vědě? Má být tou nejvyšší cenou oslava ega? Je soutěživost skutečně tou hlavní silou, která přináší plody vědecké práce? Někteří se domnívají, že ano. Neberu jim to. Proč je ale nutné brát Nobelovy ceny tak vážně? Proč nepoblahopřát vítězům, a nebrat to celé jen jako hru, jako zábavné sportovní klání?“ Na rozdíl od vědců, jež zpravidla nabývají nejvyššího vzdělání, u literátů tomu tak být nemusí. To je i případ portugalského romanopisce a esejisty Josého Saramanga, vyučeného zámečníka, který obdržel Nobelovu cenu za literaturu. Jeho knihami se občas prolíná chaotický svět, kde každá postava vypráví tentýž příběh odlišně, neboť ho každá pochopila jinak. Neplatí to tak trochu i o světě Nobelových cen?
