Je už téměř konec pracovní doby a záchod na odboru dopravy města Portlandu se právě stal místem transformace: vešel do něj úředník a vyšel cyklista ve sportovním oblečení. V tomto městě na západním pobřeží USA, kde často prší, v zimě je zima a jsou tu kopce, je to poměrně běžný obrázek. Počet cyklistů tu totiž stále stoupá. Jen v roce 2008 došlo k padesátiprocentnímu nárůstu oproti předchozímu roku. Přes šest procent lidí nyní dojíždí do práce na kole. A plány do budoucnosti jsou smělé. V současnosti prochází veřejnou debatou plán rozvoje do roku 2030, kde se píše o čtvrtinovém podílu kol na dopravě ve městě. O Portlandu se proto hovoří jako o Mekce cyklistiky v USA.
NA KOLE I S POSTELÍ
Sara Stout, která jezdí na kole v Portlandu od osmdesátých let, ví, že ani zde to milovníci kol neměli dříve jednoduché. „Na začátku jsem měla pocit, že se nic nezlepšuje, že chybí respekt k cyklistům, že jste nějaký blázen, když jezdíte na kole. Přestože na radnici byli lidé, kteří na možnostech pro cyklodopravu pracovali, člověk měl pocit, že se dost nesnaží.“ Přitom se otočí k oknu kavárny, která vede na rušnou ulici, a ukazuje, jakou mají auta stále převahu nad počtem cyklistů a chodců. Je to ale částečně zavádějící ilustrace. Cyklisté dnes nemají důvod jezdit po této rychlé silnici, protože paralelně s ní vede klidnější ulice, kde mají přednost kola před auty.
Při ježdění na kole se Sara Stout stala aktivistkou. Vnímá to jako téměř přirozený proces: „Když jsem poprvé začala jezdit na kole, existovala řada problémů. Prostě jsem si musela stěžovat. Jako cyklistka jsem narážela na samá nebezpečná místa. Volala jsem pak vždy na radnici: Jela jsem na kole na tomhle a tomhle místě a nebylo to bezpečné,“ směje se. Od roku 1992 se účastnila kritických mas (cyklojízd), později začala moderovat pořad o kolech v rádiu a také spoluzakládala organizaci Shift, která podporuje ježdění na kole a cykloaktivismus. Jejich kalendář akcí odkazuje na bohatou cyklokulturu v Portlandu. Poslední pátek v měsíci je „snídaně na mostech“, kdy se cyklisté mohou zastavit na kávu a koblihu zdarma a krátce si popovídat s dalšími jezdci. Každou neděli se přes den hraje polo na kolech a v noci zase jezdí Zoobombers na dětských kolech a s helmami ze strmých portlandských kopců skrze bohaté čtvrtě dolů do města. Organizuje se přehršel nočních, denních, nahatých či třeba halloweenských cyklojízd. Při výpočtu Sara Stout neopomene zmínit stěhování na kolech. „Proč byste potřebovali náklaďák?“ ptá se. Novinář Jef Mapes, který u jednoho takového stěhování byl, o něm napsal: „Nikdy jsem nezažil, že by běžné stěhování přilákalo patnáct až dvacet kamarádů.“ Byty byly od sebe vzdálené šest mil a převážela se i postel.
PROTI MACHO KULTUŘE
Důkazem rozmachu cyklistiky je i množství cykloopraven a prodejen kol. „Už ani nestačím registrovat, že se někde objevil nový cykloobchod, kolik jich tu vzniká,“ říká Sara Stout. Cyklodílny jsou relativně různorodé: liší se od sebe typy nabízených kol, doprovodnými programy, filozofií anebo i formou vlastnictví. Například North Portland Bikeworks v severovýchodním Portlandu funguje jako nezisková organizace. Specializuje se na cyklisty, pro která jsou kola především praktickou věcí: potřebují se dostat do práce. Na začátku jim s rozjezdem pomohly granty, což jim také umožňuje opravovat kola pro místní levněji. Mají také komunitní program: noc pro ženy, transsexuálky a transsexuály. Jednou týdně mohou ženy a transky přicházet do Bikeworks a učit se opravovat si kola.
Otevřenost vůči zákazníkům a zákaznicím, které se v kolech příliš nevyznají, byla podle Alexe McFarlanda z North Portland Bikeworks vždy důležitou součástí jejich filozofie. Kolo je zde vnímáno jako demokratická záležitost. Není tu na jedné straně mechanik, který je expertem mající zájem udržet si své znalosti jen pro sebe, a na druhé straně zákazník, který je amatér a má být udržován v nevědomosti. Alex McFarland k tomu říká: „Žena, která přijde do běžného cykloobchodu, narazí na mužskou kulturu a na kulturu obdivu technické výbavičky kol. Hodně žen si na to stěžuje, ale vlastně nejen ženy. Jde nám o to, abychom vytvořili prostředí, kde budou lidé cítit, že tu jsou vítáni. Nechceme, aby jim někdo dával najevo, že nejsou součástí společenství. Chceme se tomu vyhnout obecně, ale obzvlášť během nocí pro ženy a transky.“
CYKLODÍLNA JAKO DRUŽSTVO
Výjimečné postavení mezi cyklodílnami v Portlandu má Citybikes. Je to družstvo vlastněné jeho pracovníky/členy a pracovnicemi/členkami, kteří si mezi sebou rozdělují zisk. Citybikes otevřelo už druhý obchod a opravnu kol a koupilo si budovu, kde sídlí, aby tak získalo větší nezávislost. „Je to místo, kde není žádný šéf nebo šéfka. Já jsem vlastně skoro nikdy neměla práci, kde bych měla nějakého šéfa,“ říká Sara Stout, která tam řadu let pracovala jako mechanička, a pokračuje: „Spoluvlastníkem se staneš tak, že všichni ostatní souhlasí s tím, že s tebou chtějí pracovat a že by ses stal součástí družstva. Jako členovi je ti pak jasné, jaká jsou pravidla: že se nesmíš chovat nelidsky, nespravedlivě a odvádět špatnou práci. Protože jinak přijdeš o místo. Ale jen velmi zřídkakdy se stane, že by tě vyhodili. Když přijdeš do práce pozdě, tak příště zkusíš přijít včas. To mi přijde úžasný. Myslím, že v hierarchicky organizované firmě člověk neví, na čem je. Můžeš doufat, že na základě toho, jak se chováš, tě nevyhodí. Snažíš se chodit včas a chovat se dobře k lidem kolem sebe, ale není to tvoje volba a nepodílíš se na jednotlivých rozhodnutích.“
Citybikes ukazuje, že cyklodílna nemusí být jen o provádění technické údržby kol. Lidé kolem něj se snaží vytvořit alternativní prostor v kapitalistické ekonomice. Přestože se v tomto družstvu snaží organizovat práci jinak, nejsou samozřejmě nezávislí. „Pracujeme si tu v našem cykloobchodě, organizujeme jeho běh kolektivně a máme nějakou kontrolu nad naším bezprostředním okolím, ale skoro všechno, co tu prodáváme, pochází z globalizovaných zdrojů,“ říká Tim Calvert ze Citybikes a ukazuje při tom na jeden z mála místních, i když populárních, výrobků – umělohmotné krabice na vození menšího nákladu.
KOLO JAKO VIZE
Jonathan Maus, zakladatel blogu bikeportland. org, je k vychvalování Portlandu jako oázy cyklistiky v USA přesto kritický: „Máme za sebou jednodušší věci. Až teď jsou před městem a státem zásadnější politická rozhodnutí. Se zájmem a poptávkou po ježdění na kole, která vznikla, se bude třeba poprat. To znamená, že je třeba vytvořit systém, který zvládne toto množství cyklistů.“ Už dnes se v Portlandu hovoří o zácpách cyklistů především na mostech v době dopravní špičky.
Maus sedí v kanceláři o něco větší, než je jeho stůl s počítačem, odkud píše každodenní zprávy o městské politice, upozorňuje na problematická a nebezpečná místa pro cyklisty ve městě a snaží se sledovat nepřeberné množství akcí kolem cyklistické kultury v Portlandu a okolí. Má jasno, jakým směrem by měl jít další rozvoj. Je třeba autům ubírat ve městě prostor a přenechávat ho pro kola: „Když se zruší dvacet až třicet parkovacích míst, která tam ani být nemusí, tak je možné udělat úžasnou stezku pro cyklisty.“ Věří v zásadnější transformaci města, kde budou lidé zdravější, šťastnější a méně izolovaní. Nebojí se používat taková velká slova jako je „spravedlnost“, když hovoří o své vizi. Naopak městského koordinátora pro cyklistiku, Rogera Gellera, pověst Portlandu ve srovnání s jinými místy v USA těší. U vchodu do kanceláří odboru dopravy se tísní medaile a vyznamenání za rozvoj cyklistiky. Gellerovi je ale zřejmé, že ve srovnání s některými evropskými městy, jako je Amsterdam či Kodaň, kam jezdí úředníci z Portlandu pro inspiraci, jejich sláva bledne. Nedělá si iluze, že by Portland přestal být americkým městem, které je v mnohém podřízeno „soukromým autům“. Ví, že město čekají zásadnější investice a citlivá politická rozhodnutí. Cyklistická infrastruktura ještě zdaleka není dobudována. Podobně jako Jonathan Maus se domnívá, že při dostatečné poptávce ze strany cyklistů a existenci možnosti jezdit na kole bezpečně a pohodlně, bude snazší omezovat jízdu autem. „Trvalo nám třicet let než jsme se dostali tam, kde jsme dnes. Nyní jsme asi ve třetině toho, čeho chceme dosáhnout.“ Na konci této cesty si Roger Geller představuje Portland jako město „světové úrovně“ pro ježdění na kole.
