Dle pokynů se po lehkém tápání lze ocitnout přímo před dveřmi Inspektorátu cizinecké policie v Pardubicích. Další upřesňující telefon. Na vedlejší budově v ulici Boženy Němcové je jen velká reklama na firmu, která také v areálu sídlí. V pátém patře panelákové výstavby se konečně objeví cedule, která příchozí poprvé zorientuje. Těsně pod střechou panuje klid. Blíží se třetí hodina odpoledne a v komunitním centru pro cizince je prázdno. Chlad v nevytopené místnosti se třemi počítači naznačuje, že při polední otevírací době s návštěvou nikdo nepočítá. Centrum funguje od konce července. Soustředí se především na kurzy češtiny spojené s právním a sociálním poradenstvím. Pořádají se až v podvečer, kdy zájemcům, většinou zahraničním dělníkům, už obvykle končí směna. Mezi cizinci je o kurzy zájem, hlad po výuce jazyka a informacích je veliký. Jinak do prostoru, který zřídila Správa uprchlických zařízení (SUZ), moc nechodí. Správa je totiž rozpočtová organizace ministerstva vnitra. S jeho zaměstnanci se potenciální klienti centra potkávají hlavně v podobě cizinecké policie. S ní nemají dobré zkušenosti, znamená pro ně především represi. „Víme, že centrum spravuje vnitro. Nemáme proto k němu důvěru,“ říká Sureen z Mongolska, která pracuje v pardubické továrně Foxconn.
VNITRO SOBĚ
SUZ má taková centra po republice ještě tři. Jedno existující převzala, zbylé dvě staví na zelené louce. Peníze na ně jdou z evropského integračního fondu. Rozdělují je na ministerstvu vnitra a SUZ o ně může soutěžit spolu s neziskovkami. Daří se jí. Loni získala dotace na čtyři centra ze šesti, na které se grant vypisoval, letos chce přidat dalších šest. Za skoro šedesát miliónů. Peníze jsou vždy jen na rok. Teoreticky by tedy mohla po roce převzít centra některá z nevládek. Milan Daniel z neziskové organizace Most pro lidská práva ale upozorňuje: „Ve výzvě k podávání projektů je kulantní formulace, že bude podpořeno provozování stávajících center. Když jsme se zeptali, zda tedy máme šanci, bylo nám mimo záznam řečeno, že v těch krajích, kde již centra fungují pod SUZ, nebudou projekty neziskových organizací zřejmě podpořeny.“ Je proto jen malá šance, že i další centra bude moci spravovat někdo jiný. Pomyslný balík peněz z Bruselu je jen jeden. Když ho získá SUZ, nedostanou peníze neziskovky.
„Přijde mi nesmyslné, že ministerstvo přerozděluje peníze a dává je svým lidem,“ komentuje situaci Klára Holíková z pražského Sdružení pro integraci a migraci. Při slavnostním převzetí komunitního centra v Plzni, kam letos v létě po magistrátu nastoupila SUZ, ji pomyslně oponovali.Výhoda SUZ oproti konkurentům z neziskového sektoru při správě těchto míst prý spočívá hlavně v tom, že působí celorepublikově, má zkušenosti a stabilní finanční zázemí. Bude tedy cizincům nabízet sjednocené služby, bude mít možnost ve spolupráci se státní správou rychle vědět, co je trápí a problémy lépe řešit. „Navíc máme výhodu, že když nezískáme peníze z evropských fondů, máme ještě vlastní rozpočet a centra můžeme provozovat i nadále,“ doplňuje kolegy Ivona Baklíková, vedoucí pardubického střediska. Podle Milana Daniela jsou ale požadavky na získání grantu dopředu dané tak, aby je neziskové organizace prostě dostat nemohly. „Nejhorším požadavkem je, aby centrum mělo tisíc klientů za rok, to je pro mnohé nesplnitelné číslo, a proto mnozí ani získat peníze nezkoušejí,“ říká Daniel. Při pohledu na prázdné místnosti pardubického centra je ale jasné, že stejný problém má i SUZ. „Snažíme se číslům přiblížit. Příští rok končí podobné projekty jiných neziskových organizací v kraji, takže věříme, že pak je splníme,“ vysvětluje Baklíková. Kromě nedostatku důvěry ze strany cizinců se ale SUZ v praxi potýká i s nedostatkem zkušeností. Centra fungují tak, že kromě správy samotných prostor a papírování si na většinu služeb musí najímat lidi z venku, obvykle právě z neziskového sektoru. „Jsme na tomto poli přeci jen nováčci,“ usmívá se Baklíková.
Správa uprchlických zařízení ale zase takovým nováčkem v oblasti migrace není. Od roku 1996 spravuje uprchlické tábory pro žadatele o azyl. Jenomže těch ubývá. Česko je po vstupu do Evropské unie obklopeno samými tzv. bezpečnými zeměmi. Vzhledem k tomu, že každý uprchlík musí o azyl zažádat v první bezpečné zemi, do které vstoupí, může u nás takový případ dnes nastat snad jen na ruzyňském letišti. Z původních třinácti táborů, které SUZ měla, jich tak na konci roku zůstane v provozu jen šest. „Znamenalo by to velké propouštění a ztrátu vlivu, proto se SUZ částečně přeorientovala na komunitní centra,“ říká nejmenovaný zaměstnanec ministerstva vnitra.
POTÍŽE JAKO ZNAČKA
Je čtvrtek odpoledne, kancelář už je zavřená. Za právničkou jedné neziskové organizace v Plzni přesto míří dnes již šestá klientka. Je na vozíku. Vypadá to na možné selhávání ledvin. Nemá u sebe kartu zdravotního pojištění, přestože si ho platí, takže ji v nemocnici odmítli ošetřit. Je z Mongolska, pracuje už několik měsíců v místní továrně na elektroniku a česky rozumí pár slov. Vše za ni vyřizuje šéf pracovní agentury. Shání jí práci, ubytování a má také její dokumenty. Právnička zavolá tlumočnici a spolu s mladou Mongolkou se rozjedou do sídla agentury. Po hodině tvrdého vyjednávání se „šéfem“, včetně pohrůžek mediální publikací a právních postihů, vedení agentury kapituluje a vykouzlí magickou kartičku zdravotního pojištění na klientčino jméno a pas. Cesta do nemocnice je volná. Trvá to však další tři hodiny než tlumočnice, která asistovala i u lékařských vyšetření, může klientku opustit. Pro zahraniční dělníky i ty, co jim pomáhají, poměrně běžná scéna, která se v různých variantách každodenně opakuje. Cizinci se téměř na každém kroku potýkají s překážkami, na které ani dobrá znalost češtiny nestačí. A bohužel začíná být zcela běžné, že zdrojem jejich problémů jsou nejen „zaměstnavatelé“, ale i úřady. „Stává se mi, že k nám přijde klient, kterému například na cizinecké policii odmítli něco, na co měl právo. Když tam zavolám, tak zjistím, že to nebylo schválně, jen z neznalosti zákona. I mně pak trvá, než je přesvědčím, že nemají pravdu,“ říká Klára Holíková. Pavel Čižinský z Poradny pro občanství a občanská a lidská práva již jen stručně cizincům bez velmi dobré znalosti právních a úředních postupů doporučuje, aby nikdy nechodili na úřady bez doprovodu. Mezi státními institucemi převládá dlouhodobě filozofie, že cizinci tu prostě nemají být. Když už tu jsou, jde jen o to je nějak rychle administrativně obsloužit. „Díky nezájmu veřejnosti převládl technokratický přístup k nim,“ vysvětluje zaměstnanec ministerstva vnitra a pokračuje: „Důležité je, aby z pohledu byrokracie vše běželo hladce a nebyly potíže.“ Cizinecká realita, ve které vládne chaos daný zákony, spolu s jistou nefunkčností státních institucí, úplatky a velkým vlivem zaměstnaneckých agentur i zaměstnavatelů, je ale přímo zosobněním slova problém.
VYDANÍ NA MILOST
„Nemluvíme o integraci, zahraniční dělníci v Česku mají základní problémy úplně jiného druhu,“ říká Martina Hánová, která před rokem jako magistrátní úřednice rozjela kontaktní centrum pro cizince v Plzni. „Stávalo se, že zaměstnanci centra například byli do noci v továrně a odmítali odejít, dokud dělníci nedostali výplaty,“ vypráví a pokračuje: „Jezdili za námi lidé i ze Severní Moravy, přímo do Resslovy ulice, kde centrum sídlí, chodilo i více než tři sta lidí za měsíc.“ Pak centrum převzala SUZ se svým projektem Centra na podporu integrace cizinců. Jako v Pardubicích nezavedli, tady zrušili asistenční služby a snaží se omezit i pomoc v terénu. „Nechceme, aby cizinci těchto služeb zneužívali, naše koncepce je, aby se sami naučili věci řešit,“ byla jedna z prvních vět na již zmíněném letním slavnostním znovuotevření. „Jedna složka státní správy nebude zpochybňovat rozhodnutí druhé a už vůbec nepůjde do sporů s komerční sférou,“ vysvětluje si tento postup Hánová. Znamená to, že současní i budoucí klienti SUZ mohou zapomenout na to, že při jejich jednáních s institucemi, jako jsou úřady práce, cizinecká policie, zdravotní pojišťovny, zaměstnavatelé nebo dokonce zaměstnanecké agentury, bude někdo z komunitních center stát aktivně na jejich straně. Zákony jsou přitom psané tak, že každá z nich může de facto jejich pobyt zde velmi rychle ukončit.
Argumenty SUZ o nutnosti osamostatnění cizinců v Česku nelze jen tak hodit za hlavu. „Když jsem byla na pracovní cestě v Portugalsku, řekl mi ředitel tamní neziskové organizace, že nemá moc v oblibě právníky. Cizinci je prý nepotřebují. Tvrdil, že se musí více angažovat sami,“ vypráví Klára Holíková, která je sama právnička. Ředitele se zeptala, kolik lidí potom, co takto protestovali, vyhostili, což je přesně to, co by se podle ní mohlo stát tady. V liberálním Portugalsku její otázka zněla nepochopitelně. K cizincům mají i díky historii úplně jiný přístup. Již dva roky tam například platí zákon, který umožňuje poměrně jednoduše legalizovat lidem pobyt v zemi, pokud mají práci, i když tam žijí bez povolení. Přistěhovalci tak díky tomu nejsou vydáni úřadům či zaměstnavatelům na milost do takové míry jako u nás. Holíková ale zatím nevidí možnost vydat se ve stopách Portugalska příliš nadějně. Musel by se podle ní změnit přístup veřejnosti, která by dotlačila politiky ke změnám. Jenomže to by se lidé museli o cizince a jejich problémy více zajímat. A to je další zvláštní věc v této podivné hře. Ačkoliv o situaci cizinců i aktuálních aktivitách SUZ ví velké množství lidí, málokdo o nich chce veřejně mluvit. „Ani pracovníci neziskovek nebudou v takovém případě protestovat proti postupu SUZ příliš nahlas. Jejich přežití je závislé na penězích, které rozděluje ministerstvo vnitra,“ podotýká k tomu lakonicky Milan Daniel z Pardubic.
