Viděl jsem vás třikrát v životě a pokaždé jste měl u sebe housle. Nosíte je s sebou pořád?
Ano, každý den chodím hrát, takže je musím mít stále. V metru hraju asi tak tři hodiny. Vydělávám si tím, lidé mi házejí peníze do futrálu. Mám na to povolení a vedle Kobylis hraju ještě na Ládví.
Kdy jste začal hrát na housle?
V šesti letech. Pocházím ze severojaponského města Sendai a měl jsem učitele, ke kterému jsem chodil na soukromé hodiny.
Jaké město je Sendai, jak vypadá?
Má asi tak milion obyvatel a je velké zhruba jako Praha. Leží blízko u moře a je známé jako město stromů. Žil jsem tam až do doby, než jsem dokončil gymnázium.
Jaká je vůbec hudební výchova na školách v Japonsku?
V celé zemi je obvyklé, že na základní škole děti skládají zkoušku z flétny. Každé dítě ji má, flétny normálně kupují školy.
Normálně? Alespoň co si pamatuju, v Česku nic takového není. Za mě se z nástrojů dostávaly do třídy jedny dřívka, bubínek a triangl.
Hrát na hudební nástroj je v Japonsku stejně samozřejmé, jako používat pravítko nebo úhloměr. Jaký je v tom rozdíl, oboje je důležitý nástroj. Každá škola s výjimkou univerzit má také svou vlastní píseň... (Hiroki Tanaka na prosbu zpívá)
O čem je?
O horách, Sendai se táhne od Pacifiku až k nim. S kamarády jsme ale komolili text a nahrazovali ho neslušným. To ale dělají v Japonsku všechny děti.
Když jste pak přišel do země, o jejíchž obyvatelích se říká, že co Čech, to muzikant, musel jste být překvapený. Co vás zde drží?
Jsem tu spokojený. Je tu klid, život je mnohem klidnější. V Česku se sice pracuje hodně, ale v Japonsku pořád.
SHODA V MELANCHOLII
Vraťme se ale na začátek. Jak jste se v této zemi ocitl?
Když jsem dokončil gymnázium, to bylo v roce 2000, dostal se mi do ruky hudební časopis String, ve kterém byl inzerát na přijímací zkoušky na pražskou konzervatoř. Můj učitel, o kterém jsem už mluvil, mi doporučil to zkusit. On sám hrával v České republice, v Brně. Rodiče sice nejsou hudebníci, ale mají rádi klasickou hudbu, takže mě podpořili a přesvědčovali mě, ať se přihlásím. Zkoušky jsem udělal a na konzervatoř nastoupil.
Co jste o Česku věděl předtím, než jste přijel?
Japonci mají rádi českou hudbu. Dokonce z druhé věty deváté symfonie Antonína Dvořáka jsme si vzali melodii a udělali z ní japonskou písničku. Dali jsme k ní svůj text a funguje to samostatně. Někdo ani nepozná, že je to Dvořák a skladbu považuje spíš za japonskou. Přitom je v tom stále stejný pocit... A pak jsem určitě znal Českou filharmonii. Dechové nástroje má dobré, ale to, co z ní dělá světoznámý soubor, jsou houslisté. Ta harmonie, kterou dělají právě oni a jak zní... to když se srovná třeba s Vídeňskou filharmonií...
Jaký pocit je Japoncům na české hudbě blízký?
Asi taková zvláštní směs melancholie a dramatičnosti. Jako právě ve skladbách Dvořáka nebo Smetany. To je u nás strašně oblíbené. Důležitý je také rytmus. Někdy se říká, že jiný je vžitý v zemědělských zemích, kde se lidé vždy oháněli motykou a jiný tam, kde se víc jezdilo na koních. Japonci jsou agrární národ, místo valčíku rozumíme lépe marši a ten je znát i v české hudbě.
Jak se vám líbilo na konzervatoři?
Krátce po příjezdu jsem se dostal k Jaroslavu Foltýnovi, což je výborný houslista a pedagog. Jeho žáci hrají například ve filharmonii nebo ve Státní opeře. To bylo skvělé, jde se od něj naučit hrát. Co se týče prostředí, nemohu si stěžovat. Snad možná – my jako cizinci jsme studovali v odděleném programu a nechodili jsme na všechny kurzy stejné jako místní. Samozřejmě jsme se potkávali na hodinách, ale to k bližšímu kontaktu nestačí. S cizinci se to má tak, že když se chtějí víc seznámit, musí přijít jako první.
HIROKI, JÁ JSEM PROTI!
Pokud vím, na konzervatoř jste chodil celkem dlouho, ale žádný diplom jste si odtud neodnesl...
Japoncům, kteří sem přijíždějí studovat hudbu, obvykle nejde o titul, chtějí se učit hrát u konkrétního profesora. Já jsem později chodil k panu Foltýnovi už jen na soukromé lekce. Přesto mě to opravňuje hrát v orchestru.
Na to jsem se chtěl zeptat. Z mého diletantského pohledu máte dobrou techniku, hrajete s přehledem, a přesto se živíte vystupováním v kobyliském vestibulu. Proč?
To je těžká otázka. Zkoušel jsem hrát v orchestru dva roky, ale aby to šlo, musí se dělat kompromisy. Člověk musí poslouchat ostatní i dirigenta a nemůže hrát úplně podle sebe. To neznamená, že bych nemohl hrát s dalšími. V Japonsku je dívka, která mě doprovází na klavír a s tou se mi hraje dobře. V Česku se mi ale zatím tolik nepoštěstilo. Hlavně chci hrát svojí hudbu tak, jak se to líbí mně.
A jak se to líbí vám?
Rád hraju rychle, živě a energicky.
Takže byste všehno hrál o polovinu rychleji?
To ne (smích). Rád hraju i pomalu, ale kde je to namístě, je potřeba zrychlit a ani ta pomalost nemusí být valivá, ale vzletná. Báječně to ovládá Česká filharmonie. Přesvědčivý ale zatím asi moc nejsem. Když jsem se orchestru snažil navrhnout rychlejší hru, často říkali: „Hiroki, já jsem proti!“
Zmínil jste osobu dirigenta. Co má v orchestru na práci?
Dirigent je něco jako generál. Když jsou vojáci ve válce, nemůže si každý jít, kam chce. Je tady někdo, kdo je organizuje a velí. V hudbě je to dirigent, kdo směruje orchestr od začátku do konce. Hudbu musí znát nejlépe ze všech, lépe než sami hráči. Nemusí umět hrát na všechny nástroje, ale musí je přesně znát. Třeba když diriguje dechové nástroje, musí vědět, za jak dlouho začne tón znít, protože to není hned. Než se stane dirigentem,měl by si proto všechny nástroje ozkoušet. Mám rád velké charismatické dirigenty, hrdiny. Velká část z nich je ale bohužel po smrti.
Dirigent je pro vás podobně problematický jako dohoda v orchestru?
Když máte jasnou představu o tom, jak chcete hrát, je těžké se přizpůsobit jiné. Pořád ale věřím, že najdu něco, co mi sedne, v orchestru bych časem hrál rád.
METRO V ŽIVOTOPISU
Jste individualista, raději si děláte věci po svém. Řekl bych, že česká stereotypní představa o japonské mentalitě je zcela opačná: spíš jde ve směru konformity, obětovat se požadavkům celku...
Tím myslíte, že musíme mít na všechno pravidla a směr (směje se)? Říkal jsem, že generál směřuje vojáky. Dobrý generál jim ale také nechává určitou volnost. Nemůže být tyran, musí jim nechat jejich svobodné myšlení, aby mohli reagovat na každou situaci. V hudbě je to podobné. Když všechno drží přesně, je i ona nudná. Panuje tady určitá rovnováha. Je potřeba vydržet nějaký společný základ, ale to, co je nad tím, je prostor svobody a vlastní interpretace. Nevím, jestli jsem odpověděl na otázku...
Vyložil jsem si to tak, že někdy je lepší jít hrát do metra. Uživí vás to?
Ano, a mám přitom možnost hrát podle sebe a zlepšovat se. V metru ale hraju teprve od jara. Od konzervatoře, to jsou tři roky, jsem dělal různá zaměstnání. Pracoval jsem v továrně na automobilové díly nebo v sushi baru jako číšník. V metru bych také nerad skončil. Stále se toužím prosadit.
Co přesně byste rád dělal?
Jak jsem řekl, určitě bych rád našel orchestr, ve kterém bych se mohl cítit svobodně.
A půjde to? Nediskvalifikuje vás, že přicházíte z ulice – ať už budete hrát jak chcete?
Ano, možné to je. Metro si do životopisu napsat nemůžu. Jde si samozřejmě představovat, že bych na konkurzu zahrál virtuozně a všichni si řekli: „No, on hraje v metru, ale to se nedá nic dělat, protože hraje tak skvěle, že ho musíme vzít.“ Tak to ale nechodí. Od určitého stupně je úroveň všech skoro stejná a rozhodují jen detaily. Třeba právě to metro.
A nechtěl byste být rovnou generál?
Mám zájem dirigovat. Až bude čas. Zatím nemůžu, nemám zkušenosti. Ale i houslista může být dirigent. V orchestru je druhým mužem koncertní mistr, který také musí umět dirigovat. Hudebníci se totiž dívají na dirigenta nebo na něj. Udává rytmus tím, jak se hýbe. Když na zkoušce chybí dirigent, zastupuje ho právě on.
PŘÍSNĚ A SVOBODNĚ
Pokud odhlédneme od hudby, co děláte jinak? Co třeba sport? Jak snášíte kolektivní sporty?
Mám rád fotbal, ale nejvíc dělám judo. To je jeden na jednoho (Tanaka vstává a předvádí krátkou judo etudu). Chodím tady v Praze na tréninky. A začal jsem pomáhat se cvičením dětí. Zatím to bylo jen jednou, ale chtěl bych v tom pokračovat.
A máte nějaké žáky v hudbě?
Jednou už jsem učil, jenže to byl jenom záskok za kamarádku. Něco se ale rýsuje. V metru šlo kolem mě jedno dítě s houslemi na rameni, tak jsem ho oslovil a mělo zájem o lekce. V prosinci bych možná mohl začít.
A jak to chcete dělat – v judu i v houslích... dáte dětem i tu volnost?
Hlavně je to musí bavit. Chci je učit přísně, ale zároveň svobodně.
_____________________________
Hiroki Tanaka ( nar. 1981) pochází z města Sendai (hlavní město prefektury Mijagi) na severovýchodu Japonska. Na housle se začal učit hrát v šesti letech a v roce 2000 přišel studovat na pražskou konzervatoř. Chodil na lekce k Jaroslavu Foltýnovi. V posledních letech vystřídal různá povolání a dnes je možné zajít si ho poslechnout každý den do vestibulů zastávek metra Kobylisy a Ládví. Hiroki Tanaka je veselý a bezprostřední, místo úklony podává ruku a během chvíle nabízí tykání. Má rád judo a na Česku oceňuje klidnější životní styl.
