Britský rodák David Sylvian se proslavil v druhé polovině sedmdesátých let jako vůdčí postava kapely Japan. Jejich elektronický pop a stylizace frontmana do postavy éterického androgyna otevřely stavidla novoromantické vlny následující dekády, Sylvian už ale v té době směřoval jiným směrem.
Od rozpadu Japan v roce 1982 do současnosti ušel dlouhou hudební cestu, která je lemována stylovými přemety a odvážnými výpravami do míst, kam se popoví hudebníci obvykle nevydávají. Jeho průvodci byli hudebníci z jazzové a avantgardní scény, kteří jeho hudbu zavedli do uliček experimentů.
Na albu Blemish z roku 2003 se o většinu hudby postaral kytarista Derek Bailey. Pionýr improvizační hudby zemřel před čtyřmi lety, jeho odkaz se ale vznáší i nad novou Sylvianovou nahrávkou Manafon. Zpěvák od svého učitele převzal umělecký přístup, při němž hudba vzniká z volných asociací a náhodných rozvinutí témat, jejichž proud autor neřídí, spíše jen koriguje.
Nová deska vznikla na několika improvizačních sessions, k nimž Sylvian svolal do Vídně, Londýna a Tokia špičku současné elektro-akustické hudby. Ze setkání takových jmen, jako jsou Keith Rowe, Fennesz, Evan Parker nebo Otomo Yoshihide, vznikla hudba, v níž se prolínají laptopové šumy a praskání s neortodoxně pojatou hrou na tradiční nástroje. Ve skladbě Snow White in Appalachia Fenneszova efektovaná elektrická kytara vytváří efekt laviny, Parkerův minimalistický saxofon podkresluje The Rabbit Skinner a v Random Acts of Senseless Violence dekonstruuje Otomo Yoshihide na gramofonu nahrávku komorní hudby. Hlavním hrdinou desky je ale pochopitelně Sylvian sám. A jeho uhrančivý hlas.
NA CESTĚ, KTERÁ NIKDY NEKONČÍ
Doprovod improvizátorů zůstává většinu času trpělivě v pozadí a jen ztišeně dokresluje Sylvianův projev. Nepísňový formát zcela prostý rytmických nástrojů a jen s minimem melodií nutně staví zpěváka do popředí a letos jednapadesátiletý Sylvian znovu potvrzuje, že je jedním z těch, kteří si tento risk mohou dovolit. Jeho hlas je chladný, jakoby zbavený emocí a přesto silné emoce vzbuzující, je umírněný, neexhibuje a více vypráví, než zpívá. Svůj tenor nechá rezonovat tichým prostorem a často využívá vibrato. Ještě zásadnější věci se ale dějí v textech.
První skladba Small Metal Gods maluje působivý obraz člověka opuštěného Bohem (či bohy). Hlavní hrdina v ní odhazuje náboženství, bůžky „vyrobené v indické fabrice“ pokládá do šuplíku, protože nevyslyšeli jeho modlitby. Skladba skvěle uvede hlavní motiv celé desky - téma civilizační beznaděje a zároveň odhodlání jít dál a znovu zkoušet žít ve světě „postaveném na strachu z chaosu“ (Random Acts Of Sensless Violence).
Deska je věnována velkému velšskému básníkovi R.S. Thomasovi, který celý život bojoval proti poangličtění své země. Ačkoliv byl farářem, ve svých básních se často přiznává k pochybnostem ve víře. (Manafon z názvu desky i jedné písně je vesnice, v níž působil na faře.) Sylvian v jeho životě vidí příklad neutuchajícího hledání smyslu života i světa, na nikdy nekončící cestě po hledání pravdy. On sám kdysi na podobnou stezku sám nastoupil a intimní album Manafon je dalším milníkem jeho bohaté kariéry.
David Sylvian - Manafon (Samadhi Sound, 2009).
