Až se budou historici dívat zpátky na naši dobu, konstatují, že jsme sice žili za nadvlády království Pixar, ale že jsme zároveň všichni dostali do rukou nástroje ke kombinacím a rozhýbávání obrazů. Výstava Objekt animace. Třetí smysl sleduje, jak se současní umělci vymezují k rozšíření animace sledováním jejích hranic a jaký její odraz nacházejí v oblastech, které animacemi zdánlivě nejsou.
Trojice kurátorů Filip Cenek, Jiří Havlíček a Martin Mazanec rozehrála riskantní, ale poetickou hru s návštěvníky, kteří u vystavených děl mohou animační principy „postrádat“ a „dohledávat“.
POLIČKA A JEJÍ OBRAZ
Na vernisáži promluvil jménem kurátorů Martin Mazanec. Zopakoval myšlenky, které spolu s ostatními kurátory pregnantně (i když pro mnohé komplikovaně) popsal v tiskové zprávě: „Předmět nebo procesy animace jsou v rámci výstavy v některých dílech zdánlivě postrádány. Rysy animace jsou dohledávány. Podobně jako čich, hmat nebo chuť zprostředkovávají informace bez obrazového vjemu, tak jiná média než média pohyblivého obrazu otiskují informace o animačních procesech. O možnosti přenést proces animace v dialog mezi objektem animace a výsledným obrazem je výstava Objekt animace.“
Jinými slovy, kurátoři vyhledávali umělce, kteří vytvářejí napětí mezi animovanými „předměty“ a předměty samotnými, a zároveň testují hranice, kdy jsme ochotni dílu přiřknout status animace. Dobrými příklady prvního principu jsou práce Petra Strouhala a Jana Šrámka. Strouhal vystavil animaci zobrazující poličku s rozestavěnými obrázky. Kus od ní pak zavěsil skutečnou poličku, která se animované navlas podobá, až na to, že je z opravdového dřeva. Jan Šrámek vystavil animaci slunéčka sedmitečného převráceného na krovky. V jeho minimalistické instalaci z černých kostek umístěné v jiné části výstavy pak divák poznal černé části slunéčka rozložené jako částice Lega.
Snad nejradikálněji tento princip rozvedli Cenek s Havlíčkem ve vlastním díle. Na modelu miniaturní běžecké dráhy není animovaného zhola nic a záleží na ochotě diváka uvést ho souvislosti s tématem výstavy. Ale právě to je zmíněné „postrádání“ principů animace dohnané do krajních mezí. Druhá vrstva výstavy, se s první proplétá. Lze znovu uvést snímek Petra Strouhala, který se skládá pouze z „nutného minima“ dvou frameů, nebo video Pavly Sceránkové, v němž si škvírou u dveří sáhne pro židli a ta se rozpadne na jakousi loutku s klouby, takže ji škvírou dveří může protáhnout k sobě.
BEZ NUDY
Objekt animace. Třetí smysl je možné chválit v mnoha ohledech. Pouze ve zkratce: oba principy se mísí nenásilně a pokaždé v jiné rovině, což z výstavy činí vrstevnatý zážitek; všechna díla jsou krátká, takže se divák nestihne nudit; a rovněž architektonické řešení projekčních kójí je nápadité.
ZLÍNSKÝM A OSTATNÍM
Město Zlín s médiem animace spojuje jednak tradice zlínského filmového studia, jednak specializace místních uměleckých škol. Už proto by Objekt animace. Třetí smysl mohl být pro domácí návštěvníky neobvyklým pohledem na skutečnost, kterou jinak dobře znají. Pozitivem výstavy ovšem je, že k lokálnímu geniu loci není adresná. Zůstává otevřena těm, kteří o minulosti a současném stavu zlínského animovaného filmu nic nevědí a v neposlední řadě přesahuje dosavadní úroveň aktivit Krajské galerie výtvarného umění ve Zlíně, která nedávno dostala nového ředitele a s ním, jak se zdá, i novou energii.
Objekt animace. Třetí smysl. Krajská galerie výtvarného umění ve Zlíně, Dům umění, Náměstí T. G. M. 2750, Zlín
(www.kgvu.zlin.cz). Výstava potrvá do 15. listopadu.
