Gastronomických rozepří si před časem všiml časopis Der Spiegel, který si pro reportáž ze čtvrti Prenzlauer Berg vybral zasmušilého hospodského André Voigta. „V naší čtvrti otevřeli bioobchod. Většina lidí, kteří se sem stěhují, žije zdravě. To, co tady nabízím já, ale moc zdravé není,“ smál se tehdy skepticky třiačtyřicetiletý majitel tradiční nárožní hospody zvané Willy Bresch. Pozoroval přitom přes ulici nově otevřený Escobar s umělými palmami a koženými gauči. „Chodíval jsem tam, než přišel nový majitel. Od té doby jsem tam byl jen jednou. Dříve to bývalo příjemnější,“ hodnotil Voigt od láhve Berliner Pilsner.
Hospoda Willy Bresch, založená na štamgastech, pivu, párku s horčicí a na tom, že jako jediná široko daleko nemá nekuřácký koutek, sice dál žije, ale na Prenzlauer Bergu pomalu působí jako historický skanzen. Plno je jen o víkendu, kdy jde v televizi bundesliga. „Ostatní staré knajpy jsou ze čtvrti pryč,“ říká Voigt. Někdejší součást berlínského folklóru nahradily trendy bary, kavárny a bagetérie.
KDO PŮJDE Z KOLA VEN
Hospodská revoluce přitom neprobíhá ve vzduchoprázdnu, ale odráží širší změny, které sociologové města shrnují pod pojmem gentrifikace. V Česku zatím nepříliš známý výraz má kořeny v anglickém označení pro vyšší buržoazii (gentry) a obnáší proces přestavby, modernizace a ekonomického využití vnitřních obytných částí města, které dosud ležely z hlediska kapitálu ladem. Poprvé se objevuje v šedesátých letech v souvislosti s vývojem britských a amerických velkoměst a v osmdesátých letech se dostává i do Německa.
Konfliktní náboj onoho „ekonomického zhodnocení“ je dán tím, že se neobejde bez populační výměny. V gentrifikovaných čtvrtích nerostou jak houby po dešti pouze nové kavárny a galerie. Rostou také nájmy a celkové životní náklady, což neunese každý. Podle Sigmara Gudeho, sociologa z berlínského institutu Topos, už nejsou ohroženy jen nejchudší vrstvy. „Týká se to i střední třídy. Také ta musí odevzdávat na nájmech kolem třetiny příjmů,“ říká a poukazuje přitom na zvlášť složitou pozici imigrantů. „Modernizace města jim nejprve zajistila slušné bydlení. Dnes, kdy nájmy rostou a klesají reálné příjmy, se ale jejich situace stává neúnosnou. Polovina z nich přišla o práci. Na nájem nemají a stěhování není volba, protože nové byty jsou ještě dražší,“ tvrdí.
Část obyvatel musí v každém případě z „gentrifikované“ čtvrti odejít a uvolnit místo bohatším. A to rozhodně ne dobrovolně. V Německu se proto někdy spíš než o stěhování hovoří o vyhnání, které má zejména v souvislosti s druhou světovou válkou silný emocionální podtext. „Kdo si pořád ještě myslí, že přistěhovat se do Berlína znamená získat svobodu a žít podle sebe, tomu už vážně není pomoci,“ rozbíjí mýtus o svobodném městě internetový diskutér Tim.
HOMO GRAFIKUS
Čtvrť Prenzlauer Berg, ve které přežívá Voigtova hospoda, lze považovat za laboratoř gentrifikace v rámci německé metropole. „Jako někdejší východoberlínská čtvrť byla spolu s Berlin-Mitte a Friedrichshainem kompletně modernizována,“ říká původem berlínský sociolog Andrej Holm. Důsledkem toho je zcela proměněný charakter lokality. „Po převratu a začátkem 90. let zde žily chudší domácnosti s příjmy na sedmdesáti procentech berlínského průměru. Dnes je to sto čtyřicet procent a byty patří k nejdražším ve městě,“ tvrdí sociolog. Někdejší čtvrť dělníků a prvomájových demonstrací tak dnes patří mladým a bohatým. Z původních obyvatel zbyla po patnácti letech sotva pětina. Většině z těch nových ještě nebylo čtyřicet, spousta z nich pracuje v reklamním průmyslu a čas tráví na zahrádkách u laptopů diskusí nad „projekty“ (viz box). Měšťanské domy, slunečníky a kavárna za kavárnou. Realitní makléři lákají zájemce na vysoký podíl sousedů s maturitou. Zkraje se čtvrti říkalo „Castingallee“ a hlavní hodnotou bylo zaujmout, vypadat odlišně. Časem se ovšem prosadilo konzervativní maloměstské milieu, které se někdy označuje pomocí dalšího nápoje, ovocných limonád Bionade, jako Bionade-Biedermeier.
„Lidé se na ulicích bedlivě sledují a v jejich pohledech není vždy láska k bližnímu. Dnes už nejde o to odlišit se, ale o harmonické zapojení do masové choreografie,“ popsala zdejší atmosféru v listu Jungle World novinářka Martina Mescher. Ta ovšem také zpochybňuje, že by se novým obyvatelům vedlo nad poměry dobře. „Více než polovina z nich žije v malometrážních bytech, visí nad nimi Damoklův meč, že projekty nevyjdou a nezbude jim na nájem. Pohybují se na hranici mezi digitální bohémou a městskou chudinou.“
VYHNAT YUPPIES
Pojem gentrifikace mezitím udělal politickou kariéru. Neslouží jen k popisu jevu, ale i jeho hodnocení. Stalo se z něj bojové heslo, jehož se chopila alternativní mládež a autonomní levice, která v něm našla sjednocující téma. „Je problém, když jsou lidi vytlačováni ze svých čtvrtí, protože nemají dost peněz,“ říká v rozhovoru pro Jungle World Paul, který v Berlíně organizoval červnové akční týdny proti gentrifikaci. Říká, že proti modernizaci samotné nic nemá, ale nesměla by mít současnou kapitalistickou podobu. „Je potřeba bojovat za to, aby všichni lidé měli přístup ke kvalitnímu bydlení. Důsledkem ekonomického zhodnocování ale není pěkné bydlení pro všechny, nýbrž nucený odchod některých,“ připomíná.
Levice a autonomové se teď především pokouší bránit před gentrifikací čtvrti jako je Kreuzberg, ve kterých jsou tradičně doma. Obraz nepřítele je jasný: dobře vydělávající yuppie (young urban professional) s kravatou, který přijede do čtvrti ve své nablýskané limuzíně a koupí v ní loftový byt. A metoda boje? Mediálně nejvděčnějším způsobem se zatím stalo zapalování luxusních aut, ačkoli revolucionáři vzali občas zavděk i prostým Renaultem Twingo. Podle aktivistů je to úspěšná cesta. „Mnozí investoři si teď dvakrát rozmyslí, jestli sem chtějí vložit peníze. Investor, který zaplatil výstavbu loftů na Kreuzbergu, už třeba řekl, že od dalších projektů ustupuje. Také další vidí, že v některých čtvrtích není pro investice přátelské prostředí,“ říká Paul.
Proti levicovým aktivitám se ozývají kritické hlasy a zdaleka nejde jen o berlínského radního za CDU Robbina Juhnkeho, který alarmoval proti „rudým teroristům“ poté, co sám přišel o auto. Výhrady má i sociolog Holm, sám předloni zatčený (a následně propuštěný) za údajné členství ve skupině militante gruppe, jež měla mít na svědomí zapalování aut: „Problém gentrifikace nespočívá ani tak v yuppies s jejich více či méně drahými auty, jako spíš v kapitalistické organizaci bytového trhu a asociální bytové politice města. Politické iniciativy by se neměly tolik zaměřovat na symptomy a víc se zabývat ekonomickými a politickými podmínkami vývoje města.“
Podstatné také je, že levicoví autonomové, kteří se nejčastěji rekrutují ze střední třídy, mají ve věci vytlačování původních obyvatel čtvrtí sami máslo na hlavě. Ani oni nejsou na Kreuzbergu od počátku věků a museli jim ustoupit chudí lidé, kteří nejsou veřejně slyšet. Tím se vydláždila cesta pro yuppies. Podle některých kritiků tak mladí radikálové nejsou opozicí vůči gentrifikaci, nýbrž jejími průkopníky. Na obzoru se už rýsuje další zastávka. Čtvrť Neukölln, před patnácti lety nepolíbená civilizací, je dnes nejvíc hip a přetéká alternativními kavárnami a galeriemi. Každý, kdo chce být in, tam musí bydlet. Kdy přijde na návštěvu první yuppie? Na otázku, jak bude Berlín vypadat za dvacet let, neexistuje jednoznačná odpověď. Sigmar Gude je optimista. Proti gentrifikaci podle něj přirozeně působí další procesy, díky nimž si čtvrti uchovávají charakter a mísí se v nich různě bohaté vrstvy. „Velkoměsto je jako tanker, který potřebuje dvacet námořních mil na to, aby změnil směr,“ uklidňuje Berlíňany.
Andrej Holm ovšem tvrdí, že už dnes je nastartovaný segregační trend, kdy v centru vznikají ostrovy luxusního bydlení a v okrajových čtvrtích, jako je třeba Wedding, se koncentrují chudinské vrstvy pobíračů sociálních dávek. „Zatím to není jako v Paříži, kde je rozdíl extrémní, ale bez politických zásahů a návratu k sociální politice to půjde tímto směrem,“ předvídá.
Proměny Berlína si našly cestu i do textů hiphopových kapel. Rapper Max Herre popisuje v tracku King vom Prenzlauer Berg (2004) typického obyvatele gentrifikované čtvrti.
Nedávno jsem byl zase jednou ve východním Berlíně,
Jdu kolem takový kavárny a vidím typa
Se kterým jsem chodil ve Stuttgartu do školy,
Mezitím zmutoval do naprostýho berlínskýho hipstra,
Si říkám
Hochu vzpamatuj se
Ve svých myšlenkách je králem Prenzlauer Bergu.
Sedí tam se svojí ajťáckou pózou
A mluví o projektech, co se nikdy neuskuteční,
On vážně stereotypně odpovídá antropologickému vývoji téhle
oblasti za poslední roky
Dnes se budeme věnovat jednomu speciálnímu druhu,
Fenoménu, co opravdu vytváří tuhle oblast,
Jedinečný v chování a rozmnožování
Myslí se tím ‚homo grafikus‘ vychodoberlínského ražení
Sameček: pomádový wet look pod kšiltem
jeho náhodně sepraný džíny seděj jak legíny
na nohách má v Hongkongu zflikovaný Nike-dunks
Tahle zkříženina ze zkumavky se jmenuje design punk
Ale žádný strach z těhle mírumilovných současníků
Když jim věnuješ pozornost tak rychle tajou ledy
rádi se poslouchají, jsou mistry převleku
Tady je jeden ukazkovej exemplář tohoto druhu
Theo, 30, dva roky v Prenzlauer Bergu
jeho talent k proměnám je fakt hoden obdivu
dřív jezdil na skejtu, byl straight edge,
Dneska je na koksu, deprimovanej, když si nelízne aspoň dvě éčka,
Byl popař, pak mod, od pankáče k hipsterovi,
Šel od plátěnek k martenám, od dunks k bape-stars
A tak jak svý boty mění i svý postoje,
A mění se podmínky, končí všechny vazby…
