NP č.332 > Téma číslaRobinsonem ve vlastním šatníkuMargita Mucki

Známe to všichni. Ať před skříní rozjímáme sebeintenzivněji, situace je stále beznadějná. Oděvy se splihle vinou po ramínkách beze stopy energie či elegance, chuť předvést je světu je minimální. Některé kusy vzbuzují intezivní vzpomínky na první pracovní pohovor, jiné na jemné dámské posezení zvrhnuvší se v třídenní happening. Nechceme ale trávit den v kulisách filmu pro pamětníky! Naopak, je třeba vyrazit za novými zážitky, a to jedině ve slušivém, osobitém, padnoucím... zkrátka ideálním oděvu. Co teď? V b itvě o k us hadru Standardní a hojně využívané řešení je nechat se povláčet módními trendy, zlehka otupit reklamou, prolistovat pár módních časopisů a postát před zrcadlem. Následně získané poznatky profiltrovat sítem vlastní soudnosti, objemu těla i bankovního konta a neohroženě se vydat nákupům vstříc. Osobní statečnost je vskutku na místě, neb ve větších a hojněji navštěvovaných obchodech panuje boj. Jeho úspěšné zvládnutí vyžaduje rychlost, bdělost, ostražitost a v období slev i zvládnutí taktik psychologické války. Co ale následuje, pokud v davu, jehož chování by i na Le Bona bylo moc, ukořistíme vyhlédnuté? Zjišťujeme, že vítězů je hned celá armáda. Čili naše sousedka, sestřenka, snacha, ba dokonce i semetrika, sokyně, vlastní úplně stejné kousky jako my. Navíc po opadnutí vysoké hladiny endorfinů a adrenalinu náš procitnuvší mozek konečně vnímá i signály z míst, kde mohl nový oděv k tělu přilnout lépe nebo mu naopak poskytnout více prostoru. Pak už nezbývá, než (do)vyrobit si potřebné sám. Kam trh nemůže Adéla před pár lety marně sháněla brož, která by se jí líbila, byla cenově dostupná, zajímavá a zároveň četností výskytu neupomínala na pionýrský odznak v době výročí VŘSR. Jak sama říká: „Chvíli jsem se vztekala, že co si jeden neudělá sám, nemá. A pak mi došlo, že co si udělám, zas nebude mít nikdo jiný.“ Z korálků a zbytků látky, které se v každé domácnosti hromadí prakticky samovolně, poskládala první šperky. O několik měsíců a stigmat od chemikálií všeho druhu později už krom navlékání a provlékání také malovala po hedvábí, muchlala plstěné zajímavosti, drátovala a z trouby místo bůčku vonělo fimo. Jako každý začínající nadšenec postupovala nejprve systémem pokus - omyl. Když pak pro zvýšení efektivity a bezpečnosti svého konání začala pátrat po informacích a návodech, setkala se na jednom z internetových fór s podobně zasaženými soukmenovci, kteří zas uměli lépe šít, plést či na libovolný oděv přetisknout roztodivné obrazce. Smlouváním a vzájemnými zakázkami si věci povyměňovávali, případně nabízeli a prodávali. V současnosti Adéla zvažuje výpověď z výrazně méně dobrodružného, ale stálého zaměstnání účetní asistentky a přechod na volnou nohu. Do it yourself Ačkoli Adélin příběh se pomalu svažuje k živnosti svého druhu, jeho základem je snaha Robi nsonem ve vlastním šat níku a chuť udělat něco přesně podle sebe, s využitím vlastních sil a nejlépe také snadno dostupných či dokonce již vlastněných surovin. Pohledem kulturního antropologa bychom mohli říci, že takový přístup je člověku vlastní už od chvíle, kdy obalil náruč chrastí do kůže, aby se mu na ní lépe leželo. Postupem času se pak pro nás stalo běžné věci kupovat, než abychom se namáhali je vytvořit sami nebo alespoň zjišťovali, zda by to bylo možné. Člověk 20. století se pak v sedmdesátých letech, znechucen konzumním přístupem k životu, stylem řízení nadnárodních korporací a organizací světového trhu, začíná k DIY přístupu navracet. DIY vyhovuje jak ekologicky uvědomělým, tak i těm, kdo chtějí mít jistotu, že při výrobě věci, kterou používají, nebyla poškozena ničí práva či zneužita jeho energie. Navíc jediným omezením samovýroby je naše vlastní fantazie, případně její deficit. „Často přešívám a upravuju starší věci, nakoupené po bazarech. Nikdo už by je nenosil a je fajn je vrátit do života. Je jen na mně, jestli budu nosit kalhoty, které patřily původně k tesilovému úřednickému obleku nebo část staré pošťácké uniformy. A navíc vím, že je pravděpodobně neušil pětiletý Číňan,“ vysvětluje Edita, proč před rychlým a snadným nákupem upřednostňuje vlastní práci. Nově zpracovatelnou surovinou se může stát i haraburdí, které doma přehazujeme jen z čirého sentimentu. Originální, netradiční a velmi osobité šperky takto vytváří Jakub. Když právě nerýsuje plán inženýrské sítě nového domu, staví malé neuvěritelnosti z křiklavě barevných dílů stavebnice merkur, kterou před pár lety v mnoha exemplářích vlastnil každý kluk. Synové a dcery Přemka Receptáře My, děti české kotliny, jsme povětšinou vyrůstali obklopeni podomácku vzniklými výdobytky napodobujícími a nahrazujícími zboží, které v minulém režimu nebylo k mání. Oblast odívání nezůstávala za domácím kutilstvím nijak pozadu. Stejně jako téměř každou kuchyni zdobily kořenky ze sklenic od dětské výživy, ve většině skříní se našel minimálně jeden model podle Burdy. Oblíbenou parketou českých matek a babiček pak byla rekonstrukce oděvů, v nichž kdysi samy oslňovaly. Byly schopny zkrátit, prodloužit, přebarvit či podložit v podstatě cokoliv, a to dokonce reverzibilně. Autorka sama v útlém dětství absolvovala dva maškarní bály v přestrojení za leknín, přičemž v mezidobí byl zmíněný kostým slušivou součástí babiččniny večerní róby. Každý sám, všichni spolu... Již výše zmínění kutilové a transformátorky spolu běžně sdíleli jak výsledky své často průkopnické činnosti, tak i přesné popisy výrobního postupu. Výměna a předávání návodů, střihů a receptů všeho druhu je vlastní i současným DIY fanouškům. Jako moderní lidé k jejich šíření využívají globálně dostupné prostředí internetu. Sdružují se na diskusních fórech a zakládají specializované weby, které se zaměřují jak na publikování konkrétních návodů a informací o tom, kde lze získat materiál pro domácí výrobu, tak i na šíření myšlenek DIY obecně. Už jen velmi zběžný pohled napovídá, že podle takto získaného návodu lze nejen ušít šaty, uštrikovat ponožky či po babičkovsku vyšít prostírání. Sofistikovaněji zaměření kutilové mohou sestavit i domácí dataprojektor, utkat vlastní speciální textilii či vytvořit stoprocentně originální plášť z téměř čehokoli, co se ve sklepě najde. Součástí DIY kultury není jen výroba konkrétních předmětů pro více či méně běžnou spotřebu. Souvisí s ní také organizace kulturních akcí, festivalů, výstav, divadelních představení nebo vzdělávacích kurzů. Mnoho z nich je přitom postaveno právě na základě vzájemné výměny, spolupráce a využití zdrojů, které jsou lokálně k dispozici. Z takového pohledu se zdá, jako by nebylo nic snažšího než uspořádat koncert, vernisáž či se ve specializovaných kurzech vrhnout na plstění pro začátečníky, ovládnout techniku neno či proniknout do tajů enkaustiky. Do světa Konečně máme šatník složen z originálních kousků, které dokonale souzní s naším naturelem i konstitucí. Jsme vkusně dekorováni šperky, kterých je ve vesmíru maximálně do tuctu, přičemž výrobu každého z nich lze převyprávět ve šťavnaté historce, případně rovnou předvést. Zapomenuta je doba, kdy jsme ráno otvírali almaru s marnou nadějí, že v ní přes noc vyklíčilo cosi zajímavého. Už víme jak na to. A do světa se vydáme podle webového DIY průvodce, který postupně vytváří a doplňují lidé, kteří na místech, o nichž píší, opravdu byli. Autorka studuje FF UK, je zakládající členkou umělecké skupiny KZL.