Pokud má dítě dobře „našlápnuto“ a nepotká na začátku života zapšklou sudičku, která by mu postavila do cesty jednotku šikanujících spolužáků, nemoci nebo asociální rodiče, ale podaří se mu krom dalšího v porodnici vyhrát rodiče milující, může se zdát, že je na dobré cestě. I s nejušlechtilejšími úmysly míněná rodičovská snaha „dát potomkovi to nejlepší“ ale může někdy stát na začátku průšvihu, jehož ozvěny se mu budou s otravnou vlezlostí vracet celý život.
NEUROTICI NA DÁLNICI
Litanii podobné té v úvodu se asi sem tam nevyhne nikdo, kdo má děti. Občas se dá při pohledu na přidrzlého potomka pochopit, občas to přetaženým rodičům prostě ujede. Někdy je ale v jejím podtextu i mantra doby o osobním úspěchu a výkonu jako nejdůležitější hodnotě povýšená na první přikázání. Pokud se u takového „milujícího“ rodiče navíc potká s představou, že co je dobré pro něj, je nutně dobré i pro jeho dítě, můžete se vsadit, že za chvíli uslyšíte opakování výčitek, zákazů a př íkazů v obměněné podobě znova. A zítra zas.
Urputná snaha o to, aby mělo dítě život přímý a rychlý jako novou dálnici, často stojí v protikladu s výchovou, která připomíná podmínky výcvikového tábora. Místo blízkosti přísnost, místo pochvaly nekončící kritika. Jedničky, výhry a úspěchy jako jednoznačná samozřejmost. Na konci výchovného „tréninku“ pak ale překvapivě nestojí zocelený voják nebo vojanda, ale vystrašený, neurotizovaný a chronicky přetížený dospělý – nároky rodičů vzal za své a tvrdé podmínky si ordinuje zcela samostatně. Dokáže sice „tvrdě zamakat“, tam ovšem jeho jistota nejednou končí.
PETRA ANEB STRATEGIE SEBEZNIČENÍ
Oba rodiče vysokoškoláci s velkou knihovnou a spoustou zájmů. Ideální prostředí pro rozvoj dítěte. Každý den po škole první, druhý, třetí kroužek a samé jedničky jako samozřejmost – příslib budoucí kariéry na dosah. Petra.
„Doma už naštěstí nebydlím dlouho. To nekončící dusno bylo k nevydržení,“ říká možná trochu překvapivě pětadvacetiletá Petra a na každém jejím slovu je slyšet, jak moc se kontroluje. Nejen ve škole musela být ve všem nejlepší, selhání jí snadno neprošlo ani nikde jinde. „Myslela jsem si, že na vysoké to bude konečně lepší, ale našim se nelíbí obor, co studuju, nepřijde jim dost perspektivní. Když se objevím doma, je to tak vlastně pořád ten stejný stres,“ říká Petra a vysvětluje, proč začala chodit na terapii. „Možná i kvůli podvědomé snaze konečně se jednou rodičům zavděčit jsem si pořád přibírala další a další povinnosti, až se to prostě nedalo zvládnout. Pak jsem zkolabovala v tramvaji a začalo mi být jasné, že takhle nemůžu dlouho vydržet. Došlo mi taky, že i kdybych nakonec učila na Harvardu, naši mi řeknou jen: Fajn, a co dál?“
Psycholožka Barbora Krčmářová mluví v této souvislosti o extrémně náročných rodičích. Jejich motivace k tvrdé výchově přitom může být různá. Petřiny rodiče by nejspíš označila jako „výkonové“. Sami možná zažili podobně náročnou výchovu, každopádně v současnosti zabírá práce a výkonnost medailové příčky jejich hodnotového žebříčku. A z hodnot rodičů se snadno stávají hodnoty dětí. Těžké potom je, když se dítě takových výkonově orientovaných rodičů rozhodne – podobně jako třeba Petra – rodičovskou životní strategii odmítnout. Ačkoliv své rozhodnutí dokáže racionálně snadno zdůvodnit, emočně se s ním a s výčitkami, které je provází, vyrovnává těžko. Jde koneckonců o přání mámy a táty.
Ještě o něco složitější je pak život s rodiči, kterým dítě slouží jako prostředek k uspokojení vlastních nenaplněných ambic a plánů. „Tlak na výkon je tu stejný, ale rodiče přitom sami nemají zkušenost ani představu, jaké je pod takovým tlakem žít,“ říká k tomu Barbora Krčmářová. Dítě, které má uspokojit potřebu naplnění kariéry rodičů, si přitom často ani nemůže vybrat a dělat aspoň to, co ho baví – svými neúspěchy a neschopností se s nimi vyrovnat to za něj už před lety rozhodli rodiče.
SEBER MI TU MOŽNOST
Petřin příběh je vlastně překvapivě známý a jeho protagonisté by mohli mít tisíce jiných jmen, jejich osudy jsou si ale každopádně v mnohém podobné. Třeba v tom, že jenom zřídka někdo zvenčí pochopí, jak těžké to v životě mají nebo měli jako malí. Jejich rodiče jim přece do života otevřeli tolik možností…
Na rozdíl od dětí bitých či zanedbaných si také nikdo hned tak nevšimne, že něco není v pořádku. Kdo by věnoval speciální pozornost vážně a dospěle se tvářící spořádané holčičce, která nosí samé jedničky? Přetížením zúzkostnělých dětí přitom nemusí být málo. To potvrzují třeba statistiky Linky Bezpečí. „Za rok 2008 se na nás kvůli problémům v rodině obrátilo více než sedm tisíc dětí. Téměř polovina z nich volala buď kvůli obavám z reakce rodičů na špatnou známku či jiný problém nebo přímo kvůli jejich přehnané přísnosti či přílišné kontrole doma,“ říká Hana Petráková, která Linku bezpečí vede.
VYKRMENÍ STRAŠÁCI
Zvýšení tlaku na výkon a úspěch souvisí i se změnou atmosféry ve společnosti, jejíž furianti nezapomenou nikdy zdůraznit, že „každý dnes musí spoléhat jen sám na sebe, každý strůjcem svého štěstí“. Za přehnaným tlakem na co nejlepší výsledky a „úspěch“ ve společensky oceňovaných oblastech tak často může být prostě rodičovská víra v hesla doby a strach, že milované dítě zůstane osamocené a neschopné se o sebe postarat. Jenže z rodičovských strašáků se snadno stávají dětské noční můry a fobie ovládající každodenní fungování. A proti nim rozhodně nejde bojovat ani pečlivou přípravou ani soustředěným výkonem.
