Možná to od Eastwooda po Million Dollar Baby,
Tajemné řece nebo Vlajkách našich otců nebudete
čekat, ale na filmu se budete především
skvěle bavit. Eastwood hraje veterána korejské
války a bývalého dělníka továrny Ford
v důchodu. Jeho zahořklý Walt je mrzout,
trochu rasista, stará škola, katolík kvůli ženě,
který příliš nekomunikuje se svými syny ani
vnoučaty. Po smrti ženy tráví dny postupným
pitím piv na verandě svého domu a pozorováním
okolního světa, ale když přijde na jeho
trávník nebo zásady, je pořád schopen rychlé
akce. Není příliš rád, že se do sousedního
domu přistěhuje hmongská rodina původem
z jižní Asie. Ale právě přibližování se k ní,
a zvláště jeho vztah s dospívajícím Thaem, je
jádrem snímku.
KOMEDIE V ŠEDÝCH TÓNECH
Film je pozoruhodný už svým žánrovým vymezením, odvíjí se vlastně jako čirá komedie, která těží z konfrontace tvrďáckého, politicky nekorektního Walta se světem, který se dostal už někam dál, než ho znal. Pod tím se ale neustále ozývá spodní proud smutku, hluboké melancholie. Odkrývání, z čeho pramení, je pak nenápadnou hnací silou filmu. Odkazuje k ní nasnímání filmu v monotónních chladných tónech, které zobrazují prostředí Detroitu jako by Waltovým pohledem, jemně použitá hudba s nádechem smutku, zachycení rituálů všednodennosti stáří, jednotlivých gest, které film nijak neakcentuje, ale zachycuje je v jejich čase. Film tak má rozpětí od komedie k dramatu a tragédii, jež svébytně, nemechanicky spojuje v jeden celek. Stejně tak si pořád udržuje rovnováhu mezi konkrétním lidským příběhem v současné multikulturní Americe, a tím, jak film zároveň dosahuje neustále mimo sebe, k širšímu lidskému údělu.
NAUČENÍ ZESTÁRLÉHO DRSŇÁKA
Eastwood tu navazuje na své předchozí filmy. Jako v Million Dollar Baby tematizuje motiv adoptivního rodičovství, které vzniká teprve přijatou odpovědností a konkrétními nesamozřejmými činy. Proti jinak konzervativnímu duchu jeho filmů jde v Grand Torinu motiv sebezpytování vlastní metody a pohledu na svět. Film lze číst jako svého druhu epitaf neohroženým hrdinům, jimiž Eastwood proslul v rané herecké kariéře. I Walta charakterizují činy a důvěra v ně, ale zároveň si je vědom už jejich limitů a současně jejich nezvratnosti. Tak je popsána i jeho válečná zkušenost. Není tím, z čeho se v závěru vyzpovídá, jak divák možná očekává. Věci, které se staly, nejdou odestát, a není z nich žádné poučení, zmoudření, jedna správná interpretace. To je nakonec i to jediné, co může předat dál, jeho skutečné dědictví. Vědomí, že každý čin je nenapravitelný. Kouzlo filmu je v tom, jak možná banálnímu sdělení dává pozoruhodnou sílu a váhu, obdařuje ho veškerým emocionálním i racionálním prožitkem. Film tak vlastně dává znovu hodnotu a význam drobným činům, právě směrem k druhému člověku, a vytváří jasný odstup od těch, jež směřují k velkým kontextovým činům, k historii, za rámec individuálního světa. V tom se film spojuje se svým tématem rodičovství skrze činy, vytváří tak jasnou opozici individuality vůči společnosti. Čin ve válce je pro Walta jen břímě, i když společensky za něj dostal největší uznání. A zatímco historie se jen opakuje, v životě má člověk větší šanci se svými činy svobodně naložit. V tom Eastwood reviduje své předchozí, ryze konzervativní filmy. Zúčtování, v němž je, přes všechnu melancholii s ním spojenou, velká naděje.
