Je deštivý říjnový večer a já přicházím na přednášku známé pražské esoterické instituce, o níž dodnes nepanuje shoda, zda jde, či nejde o sektu. Jsem tady, abych se dozvěděl něco o tom, jak se stát superhrdinou. Placená přednáška na toto téma moc lidí nepřitáhla, i přes plakát s komiksovým Thorem. Trochu mě to překvapí. Mám totiž za to, že touha po životě vystřiženém ze superhrdinských komiksů je dneska dost rozšířená. Jak ale utíkají další a další minuty z hodiny a půl vyměřeného času, musím dát těm, co nepřišli, za pravdu.
Superhrdinové jsou jenom ilustrační materiál. Plátno, na které se promítá typický arzenál, kterým je tahle škola známá už mnoho let, byť mně osobně dodneška jen z plakátů. Platón, Bhagavadgíta, jungovské archetypy, všechno dohromady a většinou v dost nepřesném a rozředěném převyprávění. Dobro a zlo odstiňují citace z knih aktuálních vůdců hnutí. Několik v průměru asi patnáctisekundových ukázek ze superhrdinských filmových adaptací má vyloženě instrumentální význam. Čerpat zrnka moudrosti z hollywoodských blockbusterů je vůbec dost absurdní podnik. Závěr přednášky se nese v duchu, že každý z nás může být hrdina. Ovšem ne super, jen každodenní. Stačí hledat vnitřní pravdu a dobro. Superhrdinové nás prý přitahují proto, že jsou vlastně prodloužením odvěkých archetypů, a hledáme v nich věčné pravdy… Předvídatelná pointa a může se jít domů.
CO ZA HRDINY
Jenže takhle to není. Hrdinské postavy možná potkáváme v každé společnosti, jejich charakter se ale mění, stejně jako funkce, kterou plní. Mezi antickým Achillem, středověkým Rolandem a dejme tomu Pavkou Korčaginem ze sovětského budovatelského románu Jak se kalila ocel nejsou jen kosmetické rozdíly. Hrdinové jsou zajímaví právě tím, jak jsou pro každou dobu jiní.
Právě kvůli tomu jsou pozoruhodní i komiksoví superhrdinové, panující už druhou dekádu návštěvnosti kin. Je pravda, že tenhle fenomén je mnohem starší, ale komiksy dlouho byly jen zábavou pro děti a nanejvýš pro pár podivínských nerdů. Jejich filmové adaptace se až do počátku 21. století stávaly opravdovými trháky jen výjimečně v případě těch největších ikon, jako je Superman. Ač se superhrdinský komiks zrodil už ve třicátých letech, vrchol slávy přišel až po roce 2000, kdy se díky filmovým adaptacím stal doslova globální zábavou. Možná také proto, že dnes dokáže víc než dřív rezonovat s touhami větší části diváků, než jsou děti a nerdi.
Neplatí to sice všeobecně, ale dejme tomu, že průměrný superhrdina je charakteristický tím, že má dva životy. V tom jednom je obyčejným člověkem, žije všedními starostmi a nejspíš trpí i nějakými těmi nespravedlivými ústrky. Ve druhém je výjimečný, nadaný nadlidskými silami a jde z jednoho dobrodružství do druhého. Snad právě proto jsou superhrdinské filmy tak populární. Jsou modelem, po němž toužíme. Abychom vedle našich všedních a vcelku nezajímavých životů mohli vést vzrušující existenci nabitou dobrodružstvím.
Superhrdinské komiksy dokážou v téhle figuře dvojího života možná nejpřesněji zachytit touhu, která je daleko obecnější. Jejím jiným projevem jsou nespočetné tuny fantasy čtiva, v němž hlavní postava, nejčastěji teenager, ze své každodennosti vstupuje nebo je vtažena do jiného, fascinujícího světa plného nebezpečí, akce a napínavých příběhů. Stejný efekt mají takové knihy na svého čtenáře, který je s nimi mnohdy ochoten trávit značnou část své bdělé existence. Sotva co může jednoznačněji zpečetit nudnost života mnoha nejen mladých lidí. A nakonec jsou tu i počítačové hry, v nichž je nejen možné prožít věci za normálních okolností nemožné, ale lze i zachránit svět prostředky, které jsou dostupné každému – myší a klávesnicí.
Není ale třeba se zastavit na téhle hranici. Přestup do světa dobrodružství může zajít mnohem dál. Když necháme stranou stolní hry na hrdiny, které dláždily cestu těm on-lineovým, stačí vyjet pár kilometrů za město a zúčastnit se některého LARPu (Live Action Role Play, hry na hrdiny hrané ve skutečném světě) nebo fantasy bitvy, kde stovky lidí sehrávají role elfů či trpaslíků, a žijí tak aspoň víkendově zábavnějším životem, než jim může nabídnout nudná realita.
DOBRODRUŽSTVÍ A NUDA
Ani tím to nekončí. Když se během posledních měsíců začaly z různých stran (a hlavně webových stránek) ozývat hlasy toužící formovat domobranné jednotky, blouznily většinou o tom, co by měl „správný chlap“ dělat na obranu své rodiny a vlasti. V situaci, kdy potřeba k formování ničeho podobného očividně nevyvstávala, bylo zjevné, že ve hře je síla mocnější než vlastenectví. Tedy imaginace. Ta se totiž na představě, že se stanu drsným hraničářem, který s věrnou henryovkou a medvědobijkou bude strážit „čáru“ proti nelidským nájezdníkům z Východu, který nejvíc ze všeho připomíná Tolkienův Mordor, podepisuje rozhodně větší měrou než politika.
Ta prohlášení nelze vnímat jen jako laciné gesto, které se vyčerpá takřka ve stejnou chvíli, kdy je učiněno. Za nedostatkem politické imaginace, kdy se nepřítel nejsnadněji hledá na místě, které je mé každodennosti nejvzdálenější (uprchlík nebo jiný cizinec), se paradoxně může skrývat odpor k této každodennosti samé. Touha po dobrodružství, i když nejčastěji zůstane jen u slov a představ, je i ve své polovičatosti vlastně pochopitelná. Člověk středního věku možná dá přednost „klidu na práci“, což znamená vlastně klidu na nudu, a zůstane v závětří, dokud se dějiny nepřeženou. Ti mladší ovšem mohou žít fantazmatem o hrdinství a boji se zlem, které se vždycky hledá snadněji někde venku. Tuhle touhu nelze brát na lehkou váhu. Mnozí z těch, kteří zformovali dobrovolnické jednotky na obou stranách ukrajinského konfliktu, si do té doby na vojáky jen hráli po lesích.
Naivní sen o dobrodružství vehnal do uniformy už spoustu lidí. V České republice se tato touha nicméně projevuje v podivně kašírovaných a bizarních formách. Patří k nim třeštění Daniela Landy, který se po skinheadských eskapádách snaží svět číst skrze tolkienovskou mytologii, nebo Václava Cílka s jeho představou o myslivcích jako poslední obranné linii civilizace. Seriózního v tom není nic a i příčetného jen málo. O to ale vůbec nejde. Tady se brnká na zcela jinou strunu. Je jí fantazie a vlastně se nedá říct, jestli dotyční sledují nějaký důmyslně skrytý cíl, nebo už se pomalu uzavírají do svého vlastního světa, v němž jsou nezpochybnitelnými superhrdiny. Ale i fantazírování se může stát sdílenou vidinou a strach ze strašidel není méně reálný proto, že strašidla neexistují.
VÁŠEŇ PRO HRU
Co spojuje zdánlivě tak odlehlé fenomény jako hry na hrdiny a formování myslivecké domobrany, je touha vymknout se aspoň na chvíli z šedi běžného života. Předchozí generace mohly mít aspoň každých dvacet let pocit, že žijí ve vzrušující době. Dnes je spíš namístě mluvit o lehké apatii a dojmu, že každodennost je prostě nezajímavá, nudná a nadto ještě zbytečně komplikovaná. Vnímat svět jako bojiště, na němž se utkává dobro a zlo, nemusí být jen selháním smyslu pro realitu. Může jít i o symptom vzdoru proti čím dál neodbytnější představě, že jsem jen vedlejší postavou příběhu, jehož zápletku se mi nikdo neobtěžoval vysvětlit. Od toho není daleko k přesvědčení, že se nic nemůže změnit a abychom skutečně žili v dynamickém světě, musíme hledat světy paralelní.
Omrzelost naší všednodenností je vlastně pochopitelná, stejně jako touha po dobrodružství. A je vcelku vedlejší, jestli je jezdíme hledat k Bobří řece nebo do Středozemě (přičemž se obě místa rozkládají pár kilometrů vlakem od našich domovů). Problém je, když ty paralelní světy začneme překlápět do toho našeho.
Není nic nudnějšího, než plédovat za realitu proti imaginaci. Byla to otrava už u Platóna a je to otrava do dneška. Ano, samozřejmě, že bychom neměli unikat do smyšlených světů, ale žít naplno tady a teď. A pokud chceme hledat dobrodružství, měli bychom ho hledat ve změně vlastního života. Ale tohle všechno se míjí s jádrem věci, což chápe každý, kdo někdy do nějakého toho paralelního světa s potěšením pronikal. Ono na tom totiž není vůbec nic špatného a s realitou se to může slučovat stejně dobře, jako třeba vášeň pro hru na trombon.
Zádrhel bývá v tom, když ztratíme perspektivu a zvítězí v nás představa, že co platí v tom fantastickém světě, platí i v našem. Vize vesmíru zmítaného bojem dobra proti zlu dokážou zpravidla dost rychle zakořenit a je možné, že za to může i naše obliba příběhů. V jen nemnoha pohádkách totiž vystupují tak trochu hodní černokněžníci. Je ale také známo, že ani ti nejmocnější superhrdinové vlastně nemění svět, ale jen udržují status quo. Je důležité si uvědomit, že jsou různé druhy dobrodružství. A nejdobrodružnější jsou ta, která překračují hranice, jež jsme jim vytyčili. Nakonec i ta myšlenka každodenního hrdiny v nás má možná své oprávnění. Jenom je třeba ji postavit z hlavy na nohy. Není tak důležité, jaké zlomky fiktivních hrdinů nebo světů se údajně promítají do nás. Podstatné je, jak do nich promítáme sami sebe.
Autor je publicista.
