VJak dlouho jste u Nového Prostoru?
Loni v červenci jsem začínala na vlakovém nádraží v Radotíně a po měsíci jsem přešla na Knížecí. Bývám tu od brzkého rána. Doma si jenom vypiju kafe a jdu. Autobus mi sem přijíždí za pět minut šest.
Jaký byl pro vás půlrok v NP?
Utekl jako voda. Čekala jsem, že to bude míň a já si mezitím najdu něco jiného. To se mi ostatně taky podařilo. Přijali mě na úklid, jeden den jsem odpracovala, ale další den mi řekli, že končím. Bylo to uklízení na hodinu a půl denně, důvod propuštění mi nikdo neřekl. Myslím si ale, že mě nejspíš viděli prodávat NP a vadilo jim to.
Myslíte si, že lidi prodej NP nerespektují?
Někteří ne a pohrdají jeho prodejci a hodně lidí taky neví, co to vlastně je. Je fakt, že ani já jsem to dřív nevěděla. Dnes se snažím vysvětlovat, že je to sociální služba, která pomáhá lidem v nouzi, a když chtějí vědět, co je v časopisu, tak jim to řeknu podle toho, jak jsem si ho sama přečetla.
FOTBAL NA PRVNÍM MÍSTĚ
Co si v časopisu ráda přečtete?
Nejdřív vždycky rozhovory s kolegy prodejci. Málokdy se potkáme se všemi, a přitom mě zajímá, jací jsou. Když mě něco zaujme, tomu dotyčnému to pak osobně řeknu. Naposledy to byl třeba příběh Róberta, který prodával na Národní třídě (viz NP 447 – pozn. aut.). Jeho příběh mě vážně dostal.
Chybí vám něco v rozhovorech s prodejci?
Nic mě teď zrovna nenapadá (smích). Ale možná by se daly zmínit záliby. Kolikrát se mě na ně ptají zákazníci, tak by to lidi mohlo zajímat.
A jaké jsou ty vaše?
Nevím, jestli mám některé ventilovat (smích). Prostě fotbal je na prvním místě už od malinka. Radši jsem si šla s kluky zakopat, než abych si hrála s panenkami. A táta byl slávista, takže nic jiného než fandit Spartě snad ani nešlo (smích). Kromě toho mě baví i atletika nebo sport všeobecně.
Chodíte na fotbal?
Do kotle nechodím, protože tam se často vytrhávají sedačky a házejí dýmovnice, což odsuzuju. Dostala jsem ale od kamaráda permanentku na Spartu a zajímají mě všechny kategorie! Třeba Láďu Krejčího nebo Pavla Kadeřábka znám odmala a je docela dobrý pocit vidět je hrát teď ligu v áčku, ačkoli někteří z nich už ve Spartě ani nejsou, například Skalák, který hraje v Boleslavi, nebo Pavelka v Liberci. U fotbalu se spousta lidí rozčiluje, někdy jsou až nenávistní, ale já to beru jinak. Fotbal je pro mě hlavně zábava, člověk přijde na jiné myšlenky a taky si popovídá. I když plno lidí mě za tuhle práci odsoudilo i tam. Přestali se se mnou bavit, ťukali si na čelo. Je to podobné jako v životě. Půlku lidí jsem ztratila.
S tím nezbývá než se smířit?
U některých jsem se s tím nesmířila a mrzí mě to doteď. Třeba holčina, se kterou se známe spoustu let, mě najednou obchází obloukem. Snažím se tomu porozumět, ale nedaří se mi to. Když ji potkám, pozdravím ji, ale důvěra tam z mé strany už asi nikdy nebude. Že lze někoho odkopnout jen proto, že prodává Nový Prostor, to nepochopím.
Fandíte jenom Spartě, nebo vás zajímají i jiné kluby?
Když jsem prodávala párky v rohlíku na Masarykově nádraží, chodili ke mně dukláci, kteří tudy jezdili na zápasy. Teď mě někdy zvou na stadion a sami říkají, že jsem mezi nimi jako doma. Dokonce jsme se spolu loni fotili! Jejich barvy jsem na sobě neměla, ale aspoň šálu mi přes ramena přehodili, to asi museli (smích).
Říkala jste, že vás baví i atletika…
Kdysi jsem běžela pražský půlmaraton, byla to spíš sázka s kamarádem v práci, ale zvládla jsem to. K běhání bych se ráda vrátila, stejně jako ke kolu. Dřív jsem jezdila na kole všude, člověk si tak skvěle vyčistí hlavu. Jako u dalších zálib se však ani u sportu neobejdete bez peněz. Kolo nemám a běhat sice můžete v jakémkoli oblečení, ale chce to aspoň kvalitní boty.
Jak si čistíte hlavu dnes?
Když si chci večer odpočinout, tak vezmu vyšívání a jdu na to. Vyšívám hlavně ubrusy – vánoční, velikonoční, jakékoli. Doma jich mám už spoustu, a buď je používám, nebo je dám někomu jako dárek. O vánocích jsem jeden věnovala své zákaznici.
Člověk nemůže pořád jenom pracovat, musí umět taky vypnout. Znám to od sebe, když jsem dělala brigády a ještě svoji práci. Taky mi už hrabalo, oboje jsem nezvládala. Někdy stačí sednout si na lavičku. Já chodím kolikrát do lesa, do zoologické v Chuchli. Zvířatům přinesu chleba, když mi zbyde, a to člověka taky odreaguje.
VŠÍMÁM SI LIDÍ
Kromě vestibulu metra Anděl prodáváte stále v Radotíně?
Byla jsem tam minulý pátek, ale od nádraží jsem přešla k Albertu. Ještě se uvidí. Jedna paní mi říkala, že místní lidi jsou sví, že možná tvoří spíše uzavřenou komunitu, která mezi sebe někoho jen tak nepustí, podobně to znám třeba z Nuslí. Nevím, jestli to tak bude, zatím jsem problém neměla. Naopak mě potkal jeden úsměvný příběh.
Přiběhla za mnou paní, že mě ráda vidí. V první chvíli jsem nevěděla, jestli se náhodou odněkud neznáme, ale řekla mi, že díky mně nemusí jezdit pro Nový Prostor do Prahy a že jsem jí ušetřila hodinu cesty. Měla radost, že vidí někoho od nás, a hned se ptala, kdy tam budu zas. To má pak člověk pocit, že jeho práce dává nějaký smysl.
Měl by člověk na něco dbát v prostředí, kde už nějaké vztahy jsou?
Moje pravidlo je hlavně se nepřetvařovat. Vždycky řeknu, co mám na jazyku, i když z toho pak někdy bývají problémy. Hlavně ale záleží na lidech. Tady Na Knížecí jsem to měla jednodušší. Dřív jsem pracovala asi čtvrt roku pro jednu paní, která zde měla pronajatý stánek s oblečením, a díky tomu jsem znala vlastně všechny stánkaře. S některými si vykám, s některými tykám. To podle toho, jak moc jsou noví a jestli jsme si padli do oka.
Je něco, co vás na prodeji NP překvapilo?
Nečekala jsem, jak moc mě budou lidi sledovat. Nezdá se to, ale když začínáte někde prodávat, lidi si vás opravdu všímají a nejdřív si vás oťukávají. Jak se chováte, jestli jste tam pravidelně, a kolikrát je to tak, že si jich ani nevšimnete. Tohle mě opravdu překvapilo. Asi si teď také víc všímám lidí kolem sebe, snažím se je víc vnímat. Stačí se s někým pozdravit, i to člověka potěší. Kór, když je šest ráno.
Jestli se to tak dá říct, znamená pro vás NP spíš šanci mít se líp, nebo přežití?
Vnímám ho jako první pomoc v největší nouzi, aby se člověk vzpamatoval a zároveň se naučil trávit hodiny v práci, pokud tomu není navyklý. Mně hrozilo, že bych přišla o bydlení. Ztratila jsem práci a mohla jsem přijít o všechno, skončit opravdu na ulici stejně jako někteří z nás. Tomu jsem chtěla vyloženě zabránit. NP mi v tom pomohl a já si bydlení udržela. A zatím je to tak, že každý měsíc zaplatím přednostně nájem a měsíční jízdné na MHD. Pak teprve přichází na řadu jídlo a všechno ostatní.
Přemýšlela jsem, že bych si koupila roční kupon na dopravu – v létě mají být levnější. Spočítala jsem si, že abych na to měla, musela bych každý den ušetřit čtyřicet korun. Pro někoho to může být pakatel, ale já nevím, odkud bych je vzala.
Máte nějaké další plány do budoucna?
Nějaká brigáda se sem tam najde, ale ráda bych našla něco stálého, kde by mi za měsíc neřekli, ať jdu do háje. Stále hledám, mám jednu paní, která tudy denně chodí, dala mi nějaké kontakty a pár věcí mám rozjednaných. Vesměs ale všude říkají: „My vám zavoláme.“ Znovu se ptám také u stánků. Vedoucí mi řekla, že zatím nic nemá, ale na rovinu jsem se jí zeptala, jestli by se mnou výhledově počítala. Řekla mi, že jestli mi nevadí prodávat od devíti do šesti, tak ano. A s tím já problém nemám.
Lucie Termerová (39 let) pochází ze Stupic u Prahy, ale vyrůstala také nedaleko Masarykova nádraží na Novém Městě. Před příchodem do NP pracovala v cukrařině, jako servírka v pohostinství nebo prodávala programy na sportovní zápasy své oblíbené Sparty. Nový Prostor prodává od loňského července ve vestibulu metra Anděl u zastávky Na Knížecí a v Radotíně.
***
Dne 15. 3. 2015 nás opustil pan Bohuslav, který prodával Nový Prostor v ulici Cílkova v Praze 4 – Kamýku. Pan Bohuslav byl u Nového Prostoru teprve krátce, tři týdny, a během nich si již našel další práci. Smrt ho zastihla neočekávaně ve věku 59 let.
Vzpomínáme
Nový Prostor
***
Takový pátek třináctého, jaký zažil jednoho březnového večera pan Václav Novák, prodejce NP z pražské Vodičkovy ulice, by si jen tak nikdo nepřál. „Vracel jsem se po práci domů na ubytovnu. Na autobusové zastávce u Florence mě ale napadli tři muži, myslím, že šlo o bezdomovce. Rozbili mi brýle, shodili mě na zem a kopali do mě,“ vzpomíná pan Václav.
Ukradené časopisy a průkazka, jídlo i knížky vypůjčené z knihovny se dají nahradit, ale pan Václav měl pocit, že při útoku jde skoro o život. „Kopali mě do hlavy, což může být pěkně nebezpečné, upadl jsem do bezvědomí. Z lidí čekajících na zastávce se mě přitom nikdo nezastal. Až poté se přihlásila mladá slečna, která mluvila slovensky, a řekla, že zavolá policii a záchranku.“
Pana Václava s oteklým pravým okem, tržnou ranou na obočí a otřesem mozku odvezla sanitka do nemocnice na Karlově náměstí, odkud byl po třech dnech propuštěn, stále s bolestmi hlavy. „Myslím si, že prodejci NP nejsou příliš dobře chráněni. Proto bych rád všem vzkázal, aby si na podobné situace dávali pozor a raději se jim vyhýbali,“ radí pan Václav.
