NP č.452 > Téma číslaŠvy našeho světaPavel Pospěch

Touha po jasném a přehledném světě je naším údělem, píše britská antropoložka Mary Douglasová. Neměli bychom se prý ale divit, když nás naše kategorie a předpoklady uvrhnou do pěkného zmatku.

Boj s ne-řádným a nepředvídatelným okolním světem musíme podstupovat sami. Kniha Mary Douglasové Čistota a nebezpečí, která konečně vychází v češtině (Malvern, 2014), nám však umožňuje pochopit síly, které nás v tomto boji vedou, a také pravidla, podle nichž se bojuje. Přítomnost nečistoty vždy znamená také přítomnost řádu, píše Douglasová. A teprve když přijmeme určitý řád věcí, můžeme začít rozlišovat mezi čistým a nečistým. Odstranění nečistoty proto není pouhým odklizením, nýbrž aktivním pokusem podřídit svět kolem sebe nějaké myšlence. Co je však ve skutečnosti čisté? A co je naopak nebezpečné?

 

Nebezpeční hybridi

Víme, že každá kultura si vyvíjí své vlastní kategorie. Někde se nejí vepřové maso, jinde hovězí, v řadě společností se nejedí ryby. Naše kultura z velké části odmítá maso šelem, zejména psů a koček. Hmyz, který je v jiných zemích pochoutkou, je pro nás stravou nejvyšší nouze.

Mary Douglasová se zabývala právě jídlem a ptala se, proč jsou některá zvířata považována za čistá a jiná za nečistá. Studiem zákonů o čistém a nečistém v knize Leviticus Starého zákona zjistila, že za nečisté je považováno to, co se vymyká naší klasifikaci. Čistá zvířata splňují požadavky své třídy, nečistá své „místo“ buď překračují, nebo jinak narušují zažitý klasifikační pořádek. Zvířata, která žijí ve vodě, mají mít šupiny a ploutve. Pokud je nemají, jsou nečistá. Ptáci musejí mít křídla a musejí létat. Nemají-li je, jsou nečistí. Sudokopytníci jsou kategorií přežvýkavou a ti, kteří – tak jako prasata a velbloudi – nepřežvykují, jsou nečistí. Nečisté jsou hybridní stavy, přechodové a jinak nejasné kategorie.

Tento způsob myšlení spatřuje nebezpečí na hranici kategorií, ve škvírách a skulinách našich rozumových klasifikací. Nejde přitom pouze o jídlo. Mary Douglas cituje Sartrův postřeh o vazkých, lepkavých látkách, které nás odpuzují svou neurčitostí. Jako když malé dítě strčí ruku do sklenice s medem, zažíváme vazkost jako hybrid tekutého a pevného, který zároveň propouští a narušuje hranice našeho těla. Nebezpečí a nečistota mezikategorií jsou spojeny i s lidmi, zejména s přechodovými stavy v našich životech. Těhotné ženy nebo muži v přechodu mezi chlapectvím a dospělostí matou naše kategorie, a společnost jim proto často vykazuje zvláštní, ritualizovaný status. Kniha Mary Douglasové by mohla sloužit jako příručka pro tvůrce literárních a filmových hororů. Vždyť právě ta nejhorší hororová monstra nejsou ani lidské ani zvířecí povahy, ale někde uprostřed. Lidé, kteří se chovají jako zvířata, zvířata, která se chovají jako lidé. Vlkodlaci, upíři a divoké bytosti z okrajů naší představivosti. Ptáci, kteří se v Hitchcockově slavném filmu přestanou chovat náležitým – ptačím – způsobem a začnou být podobní lidem. Náš svět je utkán z kategorií a naše důvěra je dána tím, že do sebe vše zapadá. Věci mají svá místa, opakují se a umožňují nám žít bez strachu z každé příští vteřiny. Hrůza, kterou v nás budí vlkodlak, není strachem z pokousání. Existence vlkodlaků by pro nás znamenala, že kategorie našeho světa jsou méně pevné, než jsme si mysleli.

 

Svědectví zápasu

Rozdělení světa do kategorií je přitom základem toho, jak Mary Douglasová chápala civilizační vývoj. Není pravdou, píše Douglasová, že jednání kmenových společností je založeno na symbolech, kdežto naše jednání je vědecké. Naše společnost je přece také protkána symboly. Rozdíl je v tom, že naše symboly nejsou platné univerzálně, nýbrž jenom v oddělených kontextech: náboženské symboly nám pomáhají se modlit, fyzikální poučky nám pomáhají na stavbě a právními expertizami argumentujeme u soudu. Toto oddělení, které se nám jeví jako samozřejmé, nás vzdaluje od světa kmenových společností, kde nesprávná modlitba či nečistě provedený rituál může přivolat bouři či neúrodu. Zdi, které od sebe oddělují různé sféry naší zkušenosti, stojí na stráži proti všemu nebezpečnému a nečistému, co v nich klíčí jako rostlinky ve spárách chodníku moderní společnosti.

Knihu Čistota a nebezpečí, která poprvé vyšla v roce 1966, lze číst jako zprávu o rozumu západních společností, stejně jako práce Michela Foucaulta, který byl současníkem Mary Douglasové. Zatímco Foucault obrací svůj pohled do minulosti a hledá původ rozumových kategorií v dialogu s nerozumem, Mary Douglasová ukazuje, jak hluboko jsou do naší zkušenosti vryty tyto kategorie, s nimiž si západní rozum razil svou cestu světem mýtu. Její studie nečistoty a nebezpečí je svědectvím o zápasu mezi rozumem, který svému okolí neúnavně vtiskuje smysl, a světem, který se tomuto úsilí vymyká. Čím pevněji utáhneme svou síť rozumových kategorií, tím více věcí se do ní nevejde nebo zůstane někde na pomezí. Jako nečisté a nebezpečné nás budou tyto věci chodit strašit do našich snů o racionální západní civilizaci.

 

Autor je sociolog.


autor / Pavel Pospěch VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA
celý archiv