Platforma pro sociální bydlení spolu s kabinetem Jiřího Dienstbiera uspořádala letos v říjnu mezinárodní konferenci na téma přístupu Romů k bydlení. Řeč ale zdaleka nebyla jen o nich. Důvodem akce s účastí politiků, významných zahraničních hostů a rozmanitého publika byla příprava dosud chybějícího zákona o sociálním bydlení, u jehož dřívější verze hrozilo, že stav, kdy se v předražených soukromých ubytovnách tísní desítky tisíc chudých lidí, jen zakonzervuje.
Sám podtitul konference: „Dilemata konceptů Housing First a Housing Ready,“ ukazuje jasnou inspiraci zahraniční praxí a chuť opravdu něco změnit. Housing First dává ohroženým bezdomovectvím okamžitě důstojné bydlení bez nutnosti šplhat po žebříku zásluh a povinností. A to je právě to, co nabízí do teď uplatňovaný koncept Housing Ready, založený na vytipování vhodných uchazečů a jejich postupné přípravě na závěrečný krok jejich reintegrace do společnosti - získání bytu. Tento přístup byl všemi panelisty smeten ze stolu jako v praxi nevyhovující. A že Housing First zní jako podivné řešení? Čísla ze zahraničí, která ukazují, že si je na základě tohoto principu zhruba 80 % lidí schopno udržet dlouhodobě bydlení, mluví jasně. Právo na bydlení jako základ lidské důstojnosti funguje i jako klíč k sociální integraci.
Neradujme se však předčasně. Vzácná shoda mezi politiky, neziskovkami a vědci neznamená nutně úspěch. Většina panelistů upozornila na důležitý zádrhel. Dobrá vůle výše zmíněných, snaha desítek tisíců těch, kteří na normální bydlení nedosáhnou, ani revoluční změna zákona totiž stačit nemusí. Celá věc může narazit na nelibost komunálních politiků, kteří by měli nově „dávat zadarmo“ lidem, s nimiž ještě donedávna slibovali voličům pořádně zatočit. Právě bez jejich vstřícnosti se totiž připravovaný zákon neobejde, protože obce na rozdíl od státu stále ještě disponují nezanedbatelným bytovým fondem. A tak je třeba začít učit a vysvětlovat. Tedy ne těm, kteří jsou ohroženi bezdomovectvím, ale těm, kteří jim z něj mohou pomoci
