NP č.445 > Ženská stránkaŠťastný sušenkový konecRad Bandit

V patnácti letech řekl Bryan doma v Jižní Karolíně svým rodičům, že se zamiloval do kamaráda z fotbalového týmu. Nejdřív dostal pěstí do obličeje, pak patnáct minut na to, aby si sbalil batoh. Stihl to za deset. Svého otce už nikdy neviděl. Tak jako tisíce dalších měl na výběr v zásadě ze dvou možností: Vzít to stopem na východní, nebo na západní pobřeží. Vypravit se hledat přijetí a bezpečí, aniž by vůbec tušil, jak se něco takového dělá. Vyrazil do San Franciska. V kapse kartáček na zuby, čtyřicet dolarů, zapalovač a v hlavě obraz uplakané mámy stojící na zápraží dřevěného domku natřeného tenkrát již oprýskanou modří.

San Francisco se mu domovem nestalo. Roky ubíhaly. Zkoušel to i v Los Angeles, ale žádný z velkolepých gay center nepřijalo ušmudlaného zrzavého kluka v kostkované košili. Sen o domově se pomalu rozpadal. Spával na plážích, sbíral ovoce s Mexičany v Sacramentu, táhl to nahoru a dolů po pobřeží i vnitrozemím, v závislosti na počasí, tam a zpět, někdy stopem, jindy greyhoundem. Do obličeje se mu vryly nesmazatelné rýhy slunce, dešťů, blbé nálady a heroinu, který zapíjel pivem. Tuláci, které potkával nejradši, byli čtyřnozí. Ti vzbuzovali soucit lidí daleko víc než on sám, a stali se tak dobrými parťáky při shánění obživy. Psí útulky ročně v USA obdrží dary v řádu stovek milionů dolarů, několikrát víc než útulky pro lidi bez domova. Těm se ale Bryan stejně vyhýbal. Byl mladý, měl psy, se kterými často nesměl dovnitř, a byl viditelně gay, což někdy provokovalo napadení.

MÍR A JÍDLO

Při jedné ze svých letních cest vyrazil až nahoru do Seattlu. Bylo to před pěti lety a žije tam dodnes. Peče veganské sušenky, konečně nosí sukni, aniž by ho někdo napadal, nechal si narůst dredy a stal se průvodcem jiným queer přivandrovalcům z Bible Beltu. Narazil tu na něco, čemu říká „mír“, a ten mu prý předtím scházel nejvíc. Mír na ulici, mír v duši, mír se světem a ostatními. Potkal jsem ho v seattelském Capitol Hill, kde sídlí akční skupina mladých lidí bez domova, jejíž se stal součástí a na niž je hrdý. Říkají si „Mír ulicím od dětí ulice“ (Peace for the Streets by Kids from the Streets, PSKS). Ne všichni jsou tu queer jako Bryan, ale sedmdesát procent jich určitě bude. Většina přišla z „biblického středu USA“.

Fakt, že v PSKS převažují mladí gayové, lesby a trans teenageři, vypovídá minimálně o dvou věcech: Mladiství LGBT lidé jsou ve větší míře vystaveni nebezpečí bezdomovectví a současně jsou vyčleňováni z mnoha služeb pro lidi bez domova. Necítí se v nich dobře kvůli svému věku či sexualitě anebo v nich zažili násilí. PSKS je ale jiná. Je mladá, je queer, je punk a je akční. Kromě veganských sušenek, které Bryan a jeho kamarádi prodávají veřejnosti, provozují dvakrát týdně program Food not Bombs, kam zvou ostatní lidi bez domova, aby se přišli najíst. Bryan vysvětluje, že ač koncept Food not Bombs vznikl kdysi jako protest proti válce, dnes svou historii přesáhl, a stojí proti všemu, co činí lidi bez domova lidmi bez domova: „Naše jídlo je proti homofobii, proti globalizaci, proti omezování pohybu osob, proti vykořisťování, proti rodičům, kteří vyhazují svoje děti z domova, prostě proti ničení bytostí.“

PÁRTY PRO ŽIVÉ I PRO ANDĚLY

Přiznává ale, že to někdy nefunguje. Web „pouličních mírotvorců PSKS“ věnuje celou vzpomínkovou stránku nekonečnému výčtu kamarádů a někdy i jejich psů – dětí ulice, kteří to, jak Bryan říká, „nedali“. Zmínka o každoroční vzpomínkové akci za „padlé anděly“ je jediný moment, kdy Bryan ztiší hlas.

PSKS ale dělá mnohem víc a ne všechno, co se pojí s bezdomovectvím, musí být smutné. Bryan s největším nadšením mluví o programu HYPE (Humbuk), který na bázi vzájemné pomoci učí děti ulice uvědomit si a obhájit svá práva. Pořádají také workshopy a mezigenerační setkávání

mladých queer lidí bez domova s legendami sedmdesátkového LGBT hnutí. K populárním akcím patří také pravidelné párty pro „squattery“ v jejich vlastních obydlích (stanech, garážích, pod mosty), které slouží jako takové „náborové akce“. Motivují zde nové tváře k zapojení do PSKS, jde zkrátka o terénní program s přidanou hodnotou – párty.

KOBLIHOVÉ DIALOGY

Skupina se věnuje specificky dívkám a trans ženám, jejichž situace na ulici je také ztížená. Mentorský program „Step Beyond“ zase funguje jako partnerství bývalých lidí bez domova, kteří poskytují přátelství a průvodcovství mladým, kteří v tom pořád ještě lítají. To ale není všechno. Pravý důvod, proč o PSKS přemýšlet jako o radikálním prostředí spolupráce a boření předsudků, leží, jak jinak, v koblihách. Mlaďoši bez domova totiž přišli na to, že policajti mají rádi koblihy. Oni sami totiž také mají rádi koblihy. Myšlenka, že „vyvrhele ulice“ a policisty něco spojuje, se tak přímo nabízela. Koblihové dialogy vznikly před lety z iniciativy PSKS a stoly obtěžkané donuty s různými duhovými polevami dodnes podněcují atmosféru pro klidnou interakci mezi policisty, místními podnikateli, mladými bez domova a veřejností. Program se proslavil natolik, že dohody uzavřené u koblihových stolů ovlivnily komunikaci mezi policií a „rizikovou“ mládeží napříč celým Seattlem.

Zkrátka cokoli PSKS dělá, dělá to trochu queer, to znamená nevážně, nehierarchicky, s humorem a kreativitou. Podle Bryana to funguje.