NP č.444 > Téma číslaAnketaRedakce

Marie, prodejce NP

Kdybych byla mladá a jazykově nadaná, nežila bych v Čechách, neboť Češi mne velice zklamali svou mentalitou a z ní vycházejícím chováním. V převážné většině případů jsou závistiví, nespravedliví a neschopní uznat nevyhovující pravdu. Nadřízení v pracovním procesu neoceňují náležitě čestného a kvalitně pracujícího člověka. Rozhodně do Evropy (např. do Německa). Věřím tomu, že s Němci pro tu jejich všeobecně známou pořádkumilovnost a smysl pro spravedlnost bych si dobře rozuměla. 

Petr Uhl, disident, novinář

K emigraci jsem neměl vyhraněný postoj. Sám jsem o ní několikrát uvažoval, abych se vyhnul uvěznění, nakonec jsem se ale vždy rozhodl zůstat. Pokud bych odjížděl, pak s největší pravděpodobností do Francie. V úvahu připadalo ještě Německo, kde jsem měl v šedesátých a sedmdesátých letech citovou vazbu. Odchod do ciziny obecně uznávám především z politických důvodů, zvlášť
v situacích, kdy hrozí násilí. Je však zároveň třeba říci, že desítky tisíc lidí, kteří odešli z Československa v roce 1968 a později, nebyli politickými exulanty – většinou šli za lepším životem. To není nic k odsouzení, Václav Havel v této souvislosti říkal: „jací bychom byli obránci lidských práv, kdybychom neuznávali právo, které má každá vlaštovka“. Co jsem ale odsuzoval, byl způsob, jakým si později někteří lidé dělali cestovní kancelář z Charty 77, když ji podepsali, aby následně mohli využít nabídky československé politické moci a vystěhovat se.

Radek, prodejce NP

Dle zahraničních pozorovatelů je u nás vysoká míra korupce a malá tolerance ke gayům a lesbičkám. Odešel bych do jednoho ze států, které se umístily mezi prvními pěti na žebříčku hodnocení míry korupce dle Transparency International.

Milan Mikuláštík, výtvarník

I když jistý druh jakési vnitřní emigrace volím stále více již nyní, jsa znechucen místní úrovní (tedy spíš absencí) diskuse o věcech veřejných, k té skutečné emigraci fyzické, tedy nevratnému odchodu ze země, bych sáhl až opravdu v krajním případě. Bylo by to zřejmě tehdy, pokud bych cítil vysloveně ohrožení holého života – svého, případně svých nejbližších. Ostatně, právě blízcí lidé jsou hlavním důvodem, proč bych se k útěku rozhodl až ve zmíněném krajním případě. Místo svého odchodu bych patrně volil podle okolností.

Jan, prodejce NP

Jakékoliv pracovní zařazení. Kanada.

David, prodejce NP

Možnost získat práci. Do Anglie.

Roman Joch, ředitel Občanského institutu

Neumím si představit, co by mě nyní mohlo přimět k emigraci. Emigrovat se nechystám a ani nebudu. Takže na tuto otázku odpovídám: „Nic!“ Kdyby se situace u nás zhoršila, umím si představit, že bych manželku a děti poslal do zahraničí, do bezpečí, ale sám bych zůstal tady usilovat a případně bojovat za to, co je správné. Takže žádná emigrace. Druhá otázka ve světle mé odpovědi na tu první nemá smysl, ale pokud bych je přeformuloval tak, že kde všude bych si uměl představit žít, tak v téměř všech zemích, kde je politická svoboda.

Jiří, prodejce NP

Trestný čin. Austrálie.

Ladislava Gažiová, výtvarnice

Občas ma myšlienky na odsťahovanie napadajú, posledne, keď prebiehali masívne pogromy na Rómov. Nebojím sa, že by som terčom nenávisti bola ja, ale vadí mi, že sa nenávisť ľudí vybíja na nejslabších vrstvách obyvateľstva. Nechcem žiť v spoločnosti, ktorá je nenávistná voči všetkému, čo sa rozchádza s ustálenou predstavou o dominancii západnej kultúry. Bohužiaľ neviem o žiadnom bezproblémovom ideálnom mieste pre život, preto je asi lepšie sa snažiť zlepšovať situáciu tam, kde žijeme. A ako hovorí jedno ruské príslovie: „Dobre je tam, kde my nie sme.“

Petr, prodejce NP

Čechy nezajímá ani politika. Edinburgh, Skotsko.

Imrich Horváth, romský aktivista

O emigraci bych začal přemýšlet v momentě, kdy by mně nebo mým blízkým hrozilo nějaké nebezpečí, kdyby na síle získali ti, kteří chtějí Romy odvážet za hranice, napadat... Snad bychom to poznali včas. Druhým okruhem důvodů by mohl být stav vývoje vlastního života – kdybych měl pocit, že už tady nemám žádnou budoucnost, že mě tu nečeká nic dobrého. Z podobných důvodů už Českou republiku část mojí rodiny opustila. Odjel bych tam, kde bych byl vítán, nejspíš do Kanady.

Petr, prodejce NP

Já bych neemigroval, ale kdyby byl důvod, tak kvůli lepšímu výdělku a práci. Francie (Paříž) nebo Německo (Mnichov).

Jan Šinágl, antikomunistický aktivista

Emigrace = odchod za lepšími ekonomickými podmínkami, exulanství = odchod z politických důvodů. Pokud bych nemohl nadále účinně působit, odešel bych do exilu po vítězství proruské, levicově-komunistické politiky v ČR či okupaci naší země Ruskem. Jsem švýcarský občan. Při odchodu, resp. návratu do svého druhého domova, bych český pas vrátil.

Vladimír Turner, filmař

Nebýt rodinných důvodů, už bych emigroval. Příčinou je nekulturní až buranské prostředí, maloměšťácká omezenost a politika, která se nám vysmívá do obličeje. Zároveň sílí fašistické tendence ve veřejném prostoru, podnikatelské politické strany staví své kampaně na xenofobních sloganech a lidé včetně „elit“ se stále krmí antikomunistickými hesly. Chybí zde opravdová levice. To jsou pro mě dostatečné důvody k odstěhování. Na konflikt v podobě války nebo jiného šoku není nutno čekat. Pokaždé, když se vrátím z ciziny a přečtu si novinové titulky nebo pustím zprávy, tak mám pocit, jako bych se vrátil do nějaké dadaistické divadelní hry se špatným koncem. Odstěhoval bych se ideálně do Jižní Ameriky. Tam se stále dají najít ostrůvky svobody, a i když mají lidé málo peněz (nebo právě proto), umějí žít a být šťastní. Evropská kultura se svou sebezahleděností a neustálým „pokrokem“ nepostřehla, že se z ní stalo muzeum. Proto mne v ní nebaví žít, neskýtá pro mne odchylku od stereotypu ani živnou půdu k tvůrčímu životu.

Jiří, prodejce NP

Mám rád přírodu a zde si nikdo přírody neváží, všude jsou kanceláře, byty, místo každého parku jsou zahrádkářské kolonie, holt vláda developerů. Vnitrozemí Austrálie.

Emil Hakl, spisovatel

Stejně už žiju léta jednou nohou ve vnitřní emigraci, takže v nejhorším případě bych do ní vstoupil oběma. Řešení má tu výhodu, že jedinec nemusí opustit zemi, město, v nejlepším případě dokonce ani byt.

Jaroslav Fiala, šéfredaktor časopisu A2larm.cz

Slovo „emigrace“ má pro mě snad až příliš negativní zabarvení, je spojené s vyhnanstvím. Nechápu ho jako touhu odejít do světa za lepším – vybaví se mi třeba emigrace před Hitlerem nebo přírodní katastrofou. Shodou okolností čtu paměti jednoho emigranta, který tvrdí, že emigraci bral jako nemoc spojenou s neustálou touhou po domově. Když se přidržím toho, že emigrace je spíše nedobrovolná, tak by mě přimělo to samé, co spoustu lidí přede mnou: válka, diktatura, důsledky klimatické změny nebo hospodářský kolaps. Dobrovolně bych zatím neodešel, proto ani nepřemýšlím kam.

Richard, prodejce NP

Kdyby nás Rusáci znovu obsadili. Porto Alegre, Brazílie.

Kamila Zlatušková, režisérka a producentka ČT

Čas od času na mě přichází existenciální tíseň, se kterou se snažím bojovat představou, že někde jinde lze žít lépe, radostněji a důstojněji než u nás. Měla bych ze svých dětí vychovat tolerantní, veselé a sebevědomé lidi a impulsem k přestěhování jinam by i kvůli nim byla práce v mém oboru spojená s dobrým zázemím pro rodinu. A ideální země pro nás? Kterýkoliv ze skandinávských států. Dlouhodobě totiž trpím pocitem, že jsou vývojově aspoň padesát let před námi – zejména v rovnosti žen a mužů, soužití s menšinami a sociální politikou obecně. A mimo jiné i ve vysoké úrovni tamějších televizí veřejné služby, které se nebojí provokovat a experimentovat. Jejich diváci to totiž ocení.