NP č.444 > Téma číslaTahle nám to kazíAlena Wagnerová

Nikdy jsem se nedefinovala jako emigrantka, ale zcela vědomě jako Češka žijící v cizině, což byl ovšem status, který tehdy neexistoval, české úřady znaly jen emigranty. Československo tehdy po násilném konci Pražského jara stálo ve středu pozornosti německé společnosti i médií, byla to taky trochu móda mít o nás zájem, ale pro nás, kteří jsme se tam tehdy ocitli, to byla výhoda, byli jsme přijati přívětivě a zvědavě. Ulehčovalo to začátek. Poměrně brzy se mne tak ujali v Sárském rozhlase. Můj první pořad byl o bohatýru české literatury Karlu Michalovi, který tehdy žil v Basileji.

O JEDNU REVOLUCI STARŠÍ

Neušla jsem ovšem ani setkání s několika levicovými radikály, kteří sovětský zásah schvalovali, protože prý jsme byli revizionisté a kontrarevolucionáři. Zmocnil se mne tehdy bezmocný vztek, ale tak jazykově vybavená, abych se s nimi mohla pustit do řádné hádky, jsem tehdy ještě nebyla. Nebylo to ovšem poslední setkání.

V době mých studií v druhé polovině padesátých let platila sociologie, kterou bych byla tak ráda studovala, za buržoazní pavědu a byla nahrazena historickým materialismem, proto jsem se nakonec rozhodla pro studium biologie. To jsem si teď chtěla vynahradit a vedle germanistiky, protože jsem se potřebovala naučit německy tak, abych mohla psát, jsem se teď rozhodla studovat sociologii. Ale ouha. V té době právě na saarbrückenské univerzitě začaly poněkud opožděně studentské bouře. A právě katedra sociologie byla střediskem nepokojů. Bojůvky radikálních studentů, ano i těch, kteří odsuzovali Pražské jaro, rozbíjely semináře profesorů a docentů, kteří si s nimi nevěděli rady. Přišli prostě na seminář a navrhli, aby se diskutovalo o jiném tématu, nejlépe o třídním boji. Nedávno mi jeden bývalý komiliton řekl, že jsem tehdy byla jediná, kdo si dovolil říct, že s tím nesouhlasí a chce, abychom se věnovali plánovanému tématu.

U revolučně pohnutých hlav jsem se tím oblíbenou nestala. A stejné to bylo při bouřlivých studentských shromážděních. Cokoliv jsem řekla, bylo špatně. Tahle Wagnerová nám to kazí, slyšela jsem. Já jsem se ovšem viděla v situaci na českých vysokých školách po únoru 1948, kdy nadšení pěšáci revolučních změn podobně rozbíjeli semináře a čistili vysoké školy od starých profesorů a studentů, kteří nebyli patřičně uvědomělí. Byla jsem prostě o jednu revoluci starší a psychicky jsem tuto konfrontaci s historií nevydržela. Pro západoněmeckou společnost měli ovšem tamější osmašedesátníci ze studentské mimoparlamentní opozice hluboký politický význam. Západoněmeckou společnost duchovně rozhýbali, probudili, přinesli nová témata, především velké téma vyrovnávání se s temnou kapitolou moderních německých dějin, národním socialismem a jeho zločiny. Vlažné období restaurace definitivně skončilo. V sedmdesátých letech Západní Německo prožilo své politicky, sociálně a kulturně nejproduktivnější období, srovnatelné s šedesátými lety u nás.

HORŠÍ NEŽ V ČESKOSLOVENSKU

K tomuto procesu otevírání se novým společenským tématům ovšem významně patří i tak zvané druhé ženské hnutí. O tom, že v demokratické Spolkové republice bylo postavení ženy horší než v komunistické ČSR, se u nás velmi nerado mluví a všelijak se o tom kličkuje. Když jsem ale v roce 1969 přišla do Západního Německa, měla jsem dojem, že jsem se jako žena svým sociálním postavením vrátila o dobrých dvacet let zpátky. Ženy mé generace zde byly daleko méně kvalifikované než u nás, být učitelkou bylo ještě něco a bylo také zvykem se nejpozději při narození prvního dítěte stát ženou v domácnosti. Muž měl právo bez ženina souhlasu vypovědět její místo a zaměstnána směla být jen tehdy, jestliže její práce nekolidovala s jejími domácími povinnostmi. Podobný zákon o rodině, který u nás platil od roku 1951 a obě pohlaví zásadně zrovnoprávnil, vstoupil v Západním Německu v platnost v roce 1977! To byly pro mne neuvěřitelné poměry a také jeden z důvodů, proč se mou první německy napsanou knížkou stala monografie Žena za socialismu – například v Československu. Vyšla v roce 1974. Byla to pro mne nesmírně plodná léta, kdy jsem pro sebe také objevila ženské společenství. Ale tvrdý radikalismus části ženského hnutí mi byl cizí. Vyrostla jsem jinak, poddanství ženy jsem ve svém životě nepoznala a myslím, že naše česká rovnostářštější společnost byla ženské emancipaci otevřenější než autoritativní společnost německá. Návrat kapitalismu ovšem i k nám přináší novou nerovnost ve vztahu obou pohlaví – viz i prostituce.

Žít v Německu jako cizinec má mnoho výhod. Člověk má možnost podílet se na velké, plně rozvinuté kultuře velkého národa a jejím myšlenkovém bohatství, v neposlední řadě na přesnosti němčiny jako řeči. Není ale zapuštěn do tradic, zvyků, způsobů života, autoritativního způsobu myšlení, které by jeho svobodu pohledu omezovaly. A má zároveň své zakotvení v intimitě české kultury, v české schopnosti spontaneity, primární demokratičností, která se dnes ovšem bohužel ztrácí, v neformální citlivosti, jak se projevuje i v citovém bohatství češtiny. Jsem prostě Češka žijící v cizině, se dvěma identitami – českou, kterou jsem dostala darem do kolébky, a německou, která je výsledkem práce a úsilí. Jednou převažuje ta, podruhé ona.

Autorka je spisovatelka.