„Bylo to hezký, ale v pondělí se jde zase zpátky do hokny, ještě že mě čeká víkend,“ postuje na FB kamarád ještě z Ruzyně hned po návratu z ostrova Korfu. „Život je jen čekání na další směnu,“ doplnil ho už před dvaceti lety muzikant a nihilistický spisovatel Henry Rollins v povídce 124 světů v pasáži o dělníkovi, který si nic nenalhává.
TAK BLÍZKO SNU
Když v roce 1936 vyhrála ve Francii Lidová fronta složená ze socialistů, komunistů a radikálů, jedním z jejích prvních kroků bylo zavedení dvoutýdenní placené dovolené. Pro miliony dělníků šlo o celoživotní sen. Pláže a další místa vhodná ke kempování po celé Francii se zaplnily dělníky, což vyvolalo menší morální paniku mezi aristokraty a buržoy, kteří na těchto místech tradičně pobývali: „Nechoďte za dovolenkáři,“ varovali prý svoje děti před vegetujícími proletáři vegetující boháči. Nadšení mezi lidmi bylo podle pamětníků, které nedávno zpovídal francouzský deník Le Parisien, obrovské. Přes půl milionu lidí jen z Paříže využilo během léta ministerstvem pro sport a volný čas dotovaných lístků na vlak, aby si vychutnali první zákonem zaručenou dovolenou. Ti, kteří neodjeli k moři, pořádali pikniky v okolí měst. Mezi lidmi zavládla nebývalá naděje, která se netýkala jen dvou týdnů nicnedělání, ale dávala i víru v brzké naplnění ostatních snů dělnického hnutí ve vybudování lidštější společnosti.
Československé vzpomínání na zavedení dovolené (v roce 1921 pro horníky a v roce 1925 i pro ostatní) se ztrácí v radostech a starostech spojených s novou republikou a postupném zavádění sociálních zákonů. I když většina vyspělých zemí stihla mezi válkami dopřát svým pracantům pár dní oddychu ročně, masové „ježdění na dovolenou“, jak ho známe dnes, se nestihlo rozvinout. Na druhá velká evropská jatka šli ovšem mladí muži o něco odpočatější než jejich otcově o čtvrtstoletí dřív.
KDYŽ STOVKY MILIONŮ DĚLAJÍ TOTÉŽ
Pár týdnů zaslouženého štěstí pro všechny začaly vlády na obou stranách železné opony ve velkém nabízet až po druhé světové válce. Začala éra masových dovolených, jejíž důsledky si nikdo asi nedokázal představit. Zmasovění dříve elitní zábavy vystihuje povzdech mafiána na konci filmu Casino. „Dřív znali dýleři vaše jméno, věděli, co pijete, věděli, co hrajete. Dneska to vypadá jako Disneyland,“ zní hlas Roberta de Nira ve voiceoveru, zatímco divák sleduje zástupy „nevkusných“ obyčejných Američanů deroucí se do kasina v Las Vegas, které bylo dříve doménou „classy“ mafiánů a jiných kapitalistů na úrovni... Ne snad, že bych fandil pojetí starosvětských buržoustů, kteří ve třicátých letech varovali své děti před nájezdy proletářských dovolenkářů, ale kilometrové pruhy pláž-hotely-sil- nice-železnice, jaké jsou k vidění například ve Španělsku, mají k eleganci letních sídel aristokracie a staré buržoazie opravdu daleko. Když dva dělají totéž, není to totéž. A když to stejné dělají stovky milionů zápaďáků, tak to teprve není totéž, jako když to dělalo jen pár tisíc nejbohatších. Dovolená se pevně připojila k vysokému tempu střídání práce a konzumu vyspělých společností.
KDO SE SMĚJE PAŠTICE
Můj sociálně citlivý a dost bohatý kamarád Martin má ve zvyku vždycky před prázdninami prohlížet tabule cestovek a sledoval nabídky last minute typu „Chorvatsko od 4990,–“. „To je v pohodě, že si takhle může každej zajet k moři,“ komentuje to. Pak se obvykle odjede potápět na Srí Lanku, prohánět na motorce po Španělsku nebo na pár dní zkoušet restaurace v Istanbulu. Hřeje ho při tom, že na nějakou tu „dovču“ můžou všichni.
Dovolená se stala statusovou záležitostí, ve které ti bohatší jako vždy tahají za delší konec. Postujte fotky z chajdy na Vysočině, když se vaši kamarádi, kterým šla matika a chytli se v IT, fotí na plážích v Indii. O chudých českých turistech „v Jugošce“ se píše často, zesměšňují se totiž opravdu nebývale snadno a všichni se chceme občas cítit tak nějak lepší. Ponechme stranou, nakolik při tomto posměchu hraje roli skutečnost, že většina Čechů na moc víc než na pohrdané Chorvatsko vlastně nemá peníze, a tak se často jedná o dobře ověřený přenos vlastních sociálních komplexů na ty o kousíček pod sebou. Trapnost dovolené v Chorvatsku jde tak daleko, že se jí vysmívají i ti, kteří tam dovolenou sami tráví. Bankovní úředník, který jezdí už snad deset let na stejné místo na Makarské s partou „pankáčů a ožralů“, toho času také bankovních úředníků, si na dovolených nejvíc užívá, když se s ostatními z party v duchu smějí Čechům. Davy proudící z českých měst v modernizovaných karosách a fabiích do Chorvatska se ale svou směšností neodlišují od davů proudících jinými směry. Zácpy na dálnicích směrem k letoviskům jsou prázdninovou obdobou víkendových tlačenic u nákupních center, s obchoďákem mají letoviska i další zásadní podobnost: turista tady není nic jiného než zákazník a chodící peněženka.
Plážové bary, drahá zmrzlina a stánky s pseudofolklórními (a někdy ani to ne) cetkami připomínají korzo v shoppingmallu, stejně jako tudy se táhnoucí davy. Bohatší Češi se ve Španělsku, Itálii nebo v Maroku dostanou na úroveň chudších Angličanů a Němců, místo paštik jedí v pro turisty manifestovaných „místních“ restauracích a spí v hotelu místo v karavanu. Sice přijeli klimatizovaným autem, nebo dokonce přiletěli letadlem a nemuseli se kodrcat autobusem, nakonec se ale plácají na stejně přeplněné pláži jako jejich soukmenovci v Chorvatsku. Zkrátka ti, kteří si užívají větší pohodlí doma, ho mají i na dovolené. Princip jedno – nebo dvoutýdenního odpočinku mezi prací a prací je ale pro drtivou většinu zaměstnanců naprosto stejný.
HLAVNĚ SE TĚŠIT
Poznat při takzvané poznávací turistice z několika základních historických skutečností a několika funfaktů od průvodců navštívenou zemi je prakticky nemožné, skupiny procházející přes léto evropská velkoměsta se pohybují v historickém disneylandu. Jeho kulisami jsou sice historická centra, z nich ale právě masová turistika udělala slepenec luxusních restaurací, hotelů a historických atrakcí, které nemají s místními lidmi a děním vůbec nic společného. Stejně jako pláž nebo hypermarket za městem tvoří jen jednotku v řetězu práce a konzumu. Kouzlo dovolených spočívá především v rituálu těšení se. A není třeba se těšit jen na zážitky, dobře situovaní japíci se umí těšit i ve specializovaných obchodech. Letní cyklistika se mění v neustálé vylepšování „bajku“ I stylingu cyklististického oblečení. Sportovně zaměření zaměstnanci brněnského IBM při směnách překlikávají ze statistik poruchovosti indické filiálky na okna s nejnovějším vybavením na kola a i při noční směně se tak v duchu prohánějí labskou stezkou v nové membránové bundě. Snowboarďáci, kteří otočí za troje Alpy třicet tisíc za sezónu, na podzim nechytají lelky, ale navzájem poctivě konzultují možnosti nákupu nových vázaní, bot, a když je hypotéka moc krutá a prémie moc malé, tak aspoň nových rukavic.
Kolonizována desítkami tisíc lidí na dovolených nebylo jen léto, ale i zima a s ní všechny k tomu vhodné hory. V sezóně se tu prohánějí lyžaři a snowboardisti na sjezdovkách, které ničí přírodu a živí tamní podnikatele. Když nasněží, tak pod sjezdovkami pobíhají i televizní štáby, které bůhvíproč dělají do hlavního zpravodajství reportáže o tom, kolik centimetrů napadlo, jak se cítí lyžaři a jak to letos sype provozovatelům šleprů.
VARIANTA PRO HODNÉ
Socioložka Hana Librová rozlišuje měkkou vs. tvrdou turistiku. Tvrdá je ta nesympatická. Je masová, k přírodě i cizí kultuře arogantní a její účastníci se toho o místě mnoho nedozvědí a ani o to nestojí. Typickým příkladem je například sjezdové lyžování. Opakem je měkká turistika, která je k přírodě šetrná a respektuje ji. Sem patří třeba v opozici ke sjezdovému lyžování šetrné běžkování, které nevyžaduje stavbu sjezdovek. Měkké cestování po cizích zemích se liší od tvrdého důrazem na kvalitu oproti kvantitě. Při návštěvě USA se například rozhodnete raději lépe prozkoumat jedno město, navázat zde přátelství a v rámci možností jej co nejlépe poznat, zatímco tvrdý turista dá přednost co nejdelšímu výletu, aby svůj obličej mohl na fotce vystavit s pozadím Grand Canyonu, herny v Las Vegas i Golden Gate.
S touto „lepší“ turistikou je podobná potíž jako s bio jídlem nebo fair trade produkty. Je to samozřejmě všechno strašně sympatické, leč tak nějak cítíme, že to není úplně pro každého. Ideálem je uvědomělý člověk, který dá přednost pěšímu poznávání Šumavy před autovýletem na chorvatskou pláž, nebo pečlivý chalupář, který naváže kontakt s venkovany a pomáhá udržovat lokální život na Vysočině. Výzva k dobrovolné skromnosti je sice vždy pěkná, ale ještě víc než pěkná je především marná. Slyší na ni především lidé z akademického a aktivistického či neziskového prostředí, kteří v tom, co dělají, vidí nějaký vyšší smysl. Ti jsou pak pochopitelně ochotní tento smysl aplikovat i na svůj volný čas. Ale jen málo z těch, kdo dřou od rána do večera v práci, která je nenaplňuje, se uspokojí stanováním v pohraničí a objevováním folkloru v bulharských horách. Peníze za práci na hovno se špatně utrácejí ve smysluplné turistice.
Autor je šéfredaktorem webzinu Prígl.cz.
