O Polsku se někdy říká, že v něm bují „antisemitismus bez Židů“. Velká část Židů, kteří přežili holocaust, totiž emigrovala během několika poválečných vln protižidovských vášní. Ani to ale nebrání různým polským pamfletistům pokládat Židy za hlavní hrozbu pro dnešní Polsko.
Na sousloví „antisemitismus bez Židů“ si nelze nevzpomenout, když si člověk čte zprávy o tom, že Česko patří k evropským zemím s nejhorším vztahem k muslimům. Těch zde přitom žije neobyčejně málo. Chybí nám přímé zkušenosti, které o to snáz nahrazují mediální obrazy maskovaných teroristů. Jsme zemí „islamofobie bez muslimů“. Strach z islámu je zde mnohem silnější než v zemích s velkým počtem muslimů a někdy také s reálnými problémy soužití.
Oč více je tu jakékoli „muslimské nebezpečí“ pouze imaginární, o to větší počet statečných bojovníků proti němu se u nás najde. Proti nepřítomným muslimským radikálům srdnatě bojují mnozí novináři. Policie je schopna zcela necitlivě uspořádat razii při muslimském náboženském obřadu. A jako vzor vystupují politici – v čele s prezidentem, který se svého času nechal fotit v tričku s přeškrtnutou mešitou a blýsknul se výroky jako „umírněný muslim je stejný protimluv jako umírněný nacista“. V eurovolbách nás islámem strašilo hned několik stran, nejkomičtější byla Jana Volfová v burce.
V zatím posledním dějství hry na vymítání muslima si zahrála místostarostka Prahy 8 Vladimíra Ludková (ODS). Hrdinně se přihlásila k tomu, že odmítla, aby na Praze 8 vzniklo muslimské pohřebiště. Ptáte se, čím může koho ohrožovat pohřebiště? Paní místostarostka se odkázala k pohádce o Smolíčkovi a přirovnala muslimy k jezinkám, které žádostí o pohřebiště volají: „Smolíčku, pacholíčku, otevři nám svou světničku. Jen tři prstíčky tam strčíme a hned zase půjdeme“, a dodává: „Nejdříve hřbitov, pak malá svatyně a nebude to trvat dlouho a Muslimská obec na území Prahy 8 může kvést jako řepková pole Andreje Babiše po české krajině.“ Přirovnání paní Ludkové možná vyvolávají úsměv, ale zas taková legrace to není. Pokud někomu soustavně říkáte, že ho považujte za hrozbu a že ho nenecháte na pokoji a nedovolíte mu ani tak základní věci, jako pohřbívat své mrtvé podle vlastních zvyků, jaké to v něm asi tak vyvolá pocity? Pokud budeme k muslimům soustavně přistupovat jako k hrozbě, chovat se k nim podle toho a tvrdit, že nemohou existovat žádní umírnění muslimové, budeme se moci divit, pokud se skutečně nebudou chovat příliš umírněně? Některá označení fungují jako sebenaplňující proroctví.
