NP č.439 > ReportážSloni na dostřelArthur F. Sniegon

Desireho jsem poznal před čtyřmi lety. Tehdy se mi v zapadlém kamerunském městečku představil jako dlouholetý ochranář přírody a především slonů. Až během natáčení rozhovoru jsem se dozvěděl, co jej ke slonům přivedlo - za mlada býval pytlákem a na kontě má přes 100 pralesních slonů...

Rozhovor s pytlákem slonů jsem si do scénáře plánovaného dokumentárního filmu o pytláctví a ochraně slonů samozřejmě zapsal titulkovým písmem. Jenže to nebude jen tak, někoho takového najít a ještě s ním něco natočit, myslel jsem si. Desire mě tedy mile překvapil a jednu položku v seznamu úkolů jsem si odškrtnul ještě dřív, než jsem v rámci své cykloexpedice střední Afrikou zabral do pedálů.

Desire, já a stativ s kamerou. Tři figury na houpavém lanovém mostu přes řvoucí řeku, za kterou už končí park Korup a začíná to, čemu jsme navykli říkat civilizace – v tomto případě napůl nelegálně založené plantáže olejné palmy, které pro mnohá zvířata činí z parku doslova ostrov. Desire mluví se znatelnou provinilostí v hlase o svém dávném řádění na kamerunském jihozápadě a já nestačím stírat ze sklíčka objektivu srážející se vlhkost. Později sestupujeme z orosené lávky dolů do pralesa a tam už zbytek jeho výpovědi nahrávám jen na diktafon. Desire pytlačil celé roky. Vydat se na několik týdnů se skupinou nosičů do neznámého pralesa není povoláním pro každého. Desire si proto pečlivě vybíral své spolupracovníky, se kterými se poté dělil o zisk. Na konci osmdesátých let měl coby pytlák přeci jen o něco jednodušší živobytí, než mají jeho následníci dnes. Tehdejší legislativa ochranu přírody moc neřešila a Desire, ač známý jako největší lovec ve dvou provinciích země, se těšil beztrestnosti. Po úspěšném lovu, kdy z nitra pralesa vynesl jeho gang třeba i stovky kilogramů klů, se Desire ujal i další fáze obchodu – dostat kly až k překupníkovi v Douale, největším kamerunském městě.

 

BROUK V HLAVĚ 

Už tehdy ale byly na silnicích kontroly ministerstva životního prostředí. Desire s tím ovšem neměl problém. Zaplatil... A vždy projel. Vzpomíná, že vůbec nejvyšší úplatek byl v přepočtu 2000 Kč. Už při tehdejší relativně nízké ceně slonoviny to byla částka tak směšná, že mu to v bysnysu nijak nepřekáželo.

Vedlo se mu poměrně dobře. Kdo ví, jak by se mu bývalo dařilo v této činnosti pokračovat jen pár let poté, zkraje let devadesátých. Po celosvětovém zákazu obchodu se slonovinou a následném propadu cen totiž mnoho pytláckých a překupnických syndikátů zkrachovalo a slonům se blýskalo na lepší časy. Naděje na světlé zítřky se ale definitivně rozplynuly s další vlnou poptávky po klech zejména v Asii a po několika zkušebních prolomeních zákazu. Pytláctví proto v posledních letech opět vítězí a sloni v Africe za takových deset patnáct let vůbec nejsou tak samozřejmá představa, jak by se nám mohlo zdát... Dnes padesátiletý Desire ale svůj byznys opustil ne kvůli nepřejícím okolnostem, ale z vlastního přesvědčení. Setkal se totiž s ochranářem, který vesničany v Desireho rajónu přesvědčoval o nutnosti zachovat místní přírodu. Nasadil Desiremu brouka do hlavy, a ten se krátce nato vzdal pušky dobrovolně. Někdy mají příběhy i šťastný konec. Většinou ale ne.

 

ZABÍJENÍ PRONAJATOU PUŠKOU

Moje další cesta již probíhala na kole. Kamerun jsem rychle opustil po té nejméně sjízdné cestě a zmizel jsem v severním Kongu. Sliboval jsem si od toho, že se dostanu na místa, kde ještě žijí sloni a kde tím pádem také najdu jejich pytláky. Stalo se.

Mao patří k pygmejskému etniku Baka. Setkávám se s ním v malé osadě, kam se přes hranici vypravil pěšky, aby byl přítomen ozdravnému obřadu pro nejstarší ženu kmene. Během noci plné tance, šamanských vidění a litrů palmového vína se mi Mao svěřuje. Aniž by to bral jako provinění, vypráví mi o tom, že se v poslední době živí jako pytlák slonů. Zabil jich už osmatřicet...

Další den ráno se s ním domlouvám na videorozhovoru. Svým vyprávěním mi Mao potvrzuje to, co znám z doslechu – místní Pygmejové jsou často vykořisťováni svým bantuským nadřízeným. Příslušníci kmenů Bantu jsou typickými Afričany standardní výšky a již po staletí žijí s Pygmeji v jakési formě soužití. Pygmejové tradičně poskytovali Bantuům kořist z pralesa, ovoce a med. Bantuové výměnou nabízeli plodiny, základní suroviny a výrobky z kovu a textilu. Dnes již Bantuové s postupnou modernizací své drobnější a mírumilovnější sousedy nutně nepotřebují, kdežto Pygmejové stále potřebují je. Vzniká tak nesnadno pochopitelná závislost, která v mnoha případech hraničí téměř s otroctvím.

Mao pracuje pro majitele pušky, který mu ji propůjčuje a vyžaduje pravidelný přísun slonoviny. Platí ho maniokovou moukou, cigaretami a levným alkoholem. Až po dodání klů mu vyplatí směšně nízkou odměnu. Pro pygmejského lovce je lov přirozená součást obživy a sám si ani moc neuvědomuje, že s jeho dnešním masovým a průmyslným tempem nemá znalost a umění jeho předků příliš mnoho společného. Mao si stěžuje, že za posledního slona mu majitel pušky vyplatil v přepočtu jen 1000 Kč. Cena slonoviny na kamerunském trhu je přitom asi 5000 Kč/kg. Majitel – překupník – má tedy kly skoro zadarmo...

NEBE – PEKLO – ODZALA

Po několika dalších stech kilometrech jízdy jsem dorazil do národního parku Odzala-Kokoua. Úchvatný pralesní park velký jako Černá Hora je proti přílivu pytláků střežen jen sedmdesáti strážci. Chtěl jsem zjistit, jak zvládají ostrahu tak obrovského území, a proto jsem se ke čtyřčlenné skupině ozbrojenců připojil na dvacetidenní pěší misi pralesem. Během ní jsme zprvu nic překvapujícího nenacházeli, žádné známky lidské přítomnosti zde nebyly. A přesto – sloni se báli chodit za dne na otevřená prostranství minerálních salin a jen jejich četné stopy svědčily o jejich nočních návštěvách. To není přirozené chování a je jasné, že mají dobrý důvod se za dne neukazovat. Podezření na přítomnost pytláků podtrhla dvě další svědectví, která mne na cestě čekala. Před dvaceti lety objevila výzkumnice Hilde Van Leeuwe jako první několik salin a na jedné z nich pořídila snímek, kde bylo 111 slonů, stáda buvolů, antilop bongo i sitatungy, nížinné gorily a pralesní prasata. Byl to fascinující ráj dříve netušené koncentrace velkých zvířat. O deset let později navštívil tutéž oblast světoznámý vědec Mike Fay a na jediné salině napočítal přes 200 čerstvých sloních mršin. Zprávy o bohatosti parku Odzala se mezi pytláky z okolních vesnic rozkřikly a pytláci pronikli až do jeho nitra... I dnes se sloni obávají vycházet za plného denního světla z lesa. Sám jsem jich v Odzale viděl jen několik. V těsné blízkosti salin jsme našli kostry slonů bez klů a o několik kilometrů dále jsme narazili na opuštěný pytlácký tábor. Polena v ohništi ještě doutnala. Tábor jsme nechali lehnout popelem a vydali se po stopách pytláků. Sledovali jsme jejich stezku, podél které jsme našli a zlikvidovali přes 200 drátěných pastí na zvířata. O dva dny později jsme vyčerpaní stáli jen pár kilometrů od silnice. V tu chvíli jsme po třech týdnech narazili na první lidi – pytláky. Byli vyzbrojeni puškou, kterou se nedají lovit sloni, ale jen menší zvířata. I to je ale v parku nepřípustné, a tak následovalo zabavení všech věcí a eskorta mimo park. Podobné záchyty pytláků jsou v nepřehledném pralese jen dílem náhody a bez možnosti monitorovat park například bezpilotními letadly nebo použít psy vyhledávající slonovinu a zbraně je hledání pytláků a překupníků nadlidský úkol. Moje poslání je proto jasné – hledat pro tyto a další nápady podporu a poté moci doufat, že se mi někdy v budoucnu otevře pohled, který se před dvěma desítkami let naskytnul mladičké Hildě: sebevědomí sloni za bílého dne, bez nutného strachu z lidí. Z lidí, kteří si slonoviny cení víc než vlastního svědomí...

Autor je přírodovědec a zakladatel projektu Save-elephants.org.

***

Pytláctví zejména afrických slonů v několika posledních letech opět graduje. Ročně je nelegálně zastřeleno 30 až 40 000 divokých slonů.

Mezinárodní obchod se slonovinou je již od roku 1989 zakázaný, nicméně v zemích, jako je Čína, se slonovina – údajně legální ze starších zásob – stále volně prodává. Její cena roste každým dnem a dnes dosahuje i 50 000 Kč/kg.

Saliny jsou přirozeně vzniklé světliny v pralese, kde je v půdě velký výskyt solí a minerálů. Nejen sloni, ale téměř všichni pralesní tvorové tato místa navštěvují a dají se zde skvěle pozorovat – nebo také lovit.

 

 

 

 

 


autor / Arthur F. Sniegon VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA