NP č.437 > RozhovorBez nepřizpůsobivosti není legraceRedakce

Vydavatelka street paperu Nový Prostor Dagmar Kocmánková má za sebou patnáct let nenápadné, ale náročné práce. Stála nejen u zrodu projektu, ale prošla spolu s ním také všemi jeho peripetiemi.

S aktuálním číslem Nového Prostoru roste jeho cena a zvyšuje se také počet stran. Co k tomu vede?

Mrzí nás to, ale podle nového občanského zákoníku, který nás zařadil do jiné kategorie zdanění, jsme museli změnit daňově právní status. Zvýšily se nám
výdaje na výrobu časopisu,
což nás donutilo zvednout prodejní cenu. S navýšením ceny jsme se rozhodli přidat
nových osm stran bez toho, že bychom rozšiřovali řady
redakce. Všichni tak budou mít více práce, ale věřím, že naši čtenáři nebudou zklamaní. Vyšší cena výtisku znamená také zvýšení příjmů pro prodejce, který si vydělá z každého prodaného kusu o pět korun více. I životní náklady osob bez přístřeší rostou.

 

S VOZÍKEM NA MŮSTEK

Nový Prostor působí v Česku již patnáct let. Jak se ale dostala holka z Valmezu do Prahy a k vydávání street paperu?

Cérka z Valmeza se nejprve po maturitě dostala do Ostravy. Byla přijata na Ostravskou univerzitu, ale vysokou jsem nedokončila. To víte, osmnáctiletá cérka, dosud přísně strážená mamkou i babičkou se náhle ocitne ve fajných spárech studentského společenského dění, a to ještě v drsné, alkoholu holdující hornické aglomeraci, dvacetkrát větší než můj rodný Valmez. Na studium moc času nezbylo, byla jsem pěkné kvítko.

Kdy jste dorazila do hlavního města?

Do matičky Prahy mě přivedl v roce 1998 můj první manžel Robert Sztarovics, který zde pracoval pro nadaci Open Society Fund. Z jedné pracovní cesty po Velké Británii přivezl výtisk street paperu The Big Issue, prvního časopisu prodávaného lidmi bez přístřeší na světě. Navrhnul, že bychom takový projekt mohli zkusit i u nás. Po ročním vyjednávání s úřady a shánění startovacího kapitálu jsme v devadesátém devátém zahájili vydávání časopisu.

Jaké byly začátky?

Začátky byly nadšené. První výtisky jsme vydávali ve vestibulu metra na Můstku z vozíku, s kterým jsme se museli i několikrát denně pro velký zájem otočit. První registrovaný prodejce dobyl hned první den televizní obrazovky, když se stal hostem studia Aktualit. Byla to radost i starost, shromáždili jsme partu lidí, které bavilo pomáhat ostatním, a prvních pět let jsme rozšiřovali síť prodejců po celé republice. Podařilo se nám navázat s našimi prodejci osobní vztahy, které jsou pro tento druh práce nezbytné. Vzájemná důvěra je v tomto případě nutnou podmínkou jakékoli spolupráce.

Co přišlo potom?

Nárůst administrativy, účast v unijních i českých projektech, přijímání nových zaměstnanců, otevírání nových poboček, uzavírání nových poboček, navyšování rozpočtu, výkazy, monitorovací zprávy, kontroly. Z party kamarádů se stala velká organizace s velkou odpovědností a spoustou problémů.

Nepotkal vás syndrom vyhoření?

Nejdřív jsem si myslela, že všechno zvládnu, že klidně můžu dopoledne vydávat časopisy prodejcům a odpoledne pak sedět nad papíry a vyúčtováním. Pak jsem ale práci přestala stíhat, začala chodit do kanceláře i o víkendu. Také v manželství se nám pomalu přestávalo dařit, nakonec jsme se rozvedli a já začala nový život. Odstěhovala jsem se a dokončila si vzdělání v sociální oblasti. Robert odešel z Nového Prostoru a já jsem na všechno zůstala sama.

 

ĎÁBEL JMÉNEM FERDINAND

To zní jako úplný rozvrat, jak v pracovním tak osobním životě. Co Vám nejvíc pomohlo?


Ferdinand. Což není princ na bílém koni, ale skvostný exemplář plemene Jacka Russela teriéra. Danajský dar k mým třiatřicátinám.

Takže pes?

Víte, Ferdinand není pes, je to ďábel v psím rouše. Panovačný, chytrý, záludný, chorobně žárlivý a naprosto neúnavný. Zkraje jsem si s ním vůbec nevěděla rady. Prali jsme se, dělali jsme si naschvály, ztrpčovali si život a nedokázali jsme se dohodnout, kdo tu naši smečku povede. Ale pak jsem pochopila, že soupeřit s ním nemá smysl. A že když máte dostatek odvahy a nezbytnou dávku lehkomyslnosti, je s ďáblem i velká legrace. Můj pes neaportuje, zato nosí v hubě místo jednoho klacku šest, miluje písně v moll a tklivě vyje, nezajímají ho feny, v případě potřeby ho mohu zavěsit na klacek.

Zavěsit na klacek?

To se musí vidět. On můj Ferdinand, jako správný jedináček, když něco popadne, tak už to nepustí. A je-li to klacek dostatečně velký, do kterého se zakousne, můžete ho zaklínit třeba do větvoví stromů nebo zaháknout za plot. Ferda visí, drží a nejméně půl hodiny nikoho neruší.

Takže vtipně používáte jeho zbraně proti němu?

Přesně. To bylo to nejdůležitější, čemu jsem se s ním přiučila. Bez nepřizpůsobivosti není žádná legrace. A to platí obecně. Také v Novém Prostoru to funguje, když občasné zádrhely berete s úsměvem.

 


autor / Redakce VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA

Nejčtenější články autora

Sexuální praktiky pozemšťanů / Redakce > NP č.474 > Téma čísla Zachrání sex deštné pralesy, kudy vedou křivolaké cesty současné pornografie a jak se do lidského sexuálního chování promítá technologie? číst dále Dobrý psychopat / Redakce > NP č.494 > Téma čísla Když se řekne psychopat, vybavíme si někoho v lepším případě nesnesitelného, v horším případě okolí nebezpečného. Jsou ale vlastnosti, díky kterým lidé s psychopatickými rysy mohou hrát ve společnosti kladnou a zásadní úlohu. Psychopat díky absenci emocí a strachu může činem na hraně totálního rizika posunout lidstvo vpřed. Hledáme dobrého psychopata! číst dále Strašidlo jménem sluníčkář / Redakce > NP č.479 > Téma čísla Českem obchází nové strašidlo, říká se mu sluníčkář. Jako první jej popsal už před třemi lety v sérii článků Jiří X. Doležal, v době migrační krize se ale zjevuje stále častěji. Jak jeho podobu popisují lidé, které vystraší? číst dále 90. léta Tvá vláda, lide, se k tobě navrátila / Redakce > NP č.515 > Téma čísla Na každé dekádě 20. století by se dal najít celý vagón zajímavých námětů pro tvořivé uchopení. Když jsme ale někdy v lednu seděli na poradě kolem našeho kulatého redakčního stolu, nikoho ani nenapadlo, že bychom se pustili třeba do sedmdesátek. Všichni jsme chtěli devadesátky. číst dále