Iniciační obřad umožňuje, aby člověk slavnostně vstoupil do společenství. Je spojen s řadou praktik, mezi nimiž má svoje místo slovo, zkouška nebo symbolické zranění. Jeho cílem je přivést adepta k moci, jíž se ale nemyslí ani tak schop nost ovládat druhé, jako spíš moc či vláda nad sebou. Rituál je branou k dospělosti. Zasvěcovací rituály jsou obvykle záležitostí tradičního mužského světa, který se bez příměsi moci nad druhým neobejde. Naproti tomu u žen je moc definována schopností mateřství (včetně toho, kterého se žena zřekne, abychom nezapomněli na kněžky a řádové příslušnice). Jenže v našem světě, rozpolceném mezi mužskou tradicí a novými pravidly rovnoprávnosti, ženy reálně řídí ostatní a chtějí se podílet na uspořádání společnosti rovným dílem. Pak ovšem procházejí podobnou branou dospělosti jako muži a potřebují ke svému působení ve společnosti i schopnost sebevlády. Příhodné rituály jim k tomu scházejí.
BEZ ZJEVNÉ PŘÍČINY
V naší civilizaci a kultuře musí obě pohlaví procházet moderními zasvěcovacími rituály, jako jsou maturity a přijímací i závěrečné zkoušky, mají také stejná občanská práva. Obě mohou do armády, ale nemusejí. Pokud jde o jakýsi byrokratický základ našich životů, máme svá zasvěcení vyřešená – dospělost potvrzujeme občanským průkazem. Individuálně pro to nemusíme udělat nic, stačí se dožít. Jenže potřeba iniciace je silná, ozývá se v nás hlasem kolektivní paměti a straší, že bez ní se jako společnost staneme jen lépe či hůře zorganizovaným úřadem.
Poslední dobou se setkávám s knížkami, jejichž hrdinkou je nedospělá dívka a dějem je její ini ciace. Jedna z nich vychází v nakladatelství Havran, napsala ji kanadská Indiánka z kmene Haisla Eden Robinsonová a jmenuje se Pobřeží seskvečů. Příběh se odehrává v současnosti a prolínají se v něm prvky tradičního života kanadských Indiánů a současné konzumní reality. Hrdinka jménem Lisa žije v naprosto spořádané rodině, a přesto ji cosi, snad duše jejích indiánských předků, nutí třeštit a destruovat sama sebe. Nechá školy, uteče z domu, pije, toulá se a stýká s nejhoršími vyvrheli. Utrpí mnohá zranění (musí tou bolestí ženského iniciačního rituálu být znásilnění?), narazí na spoustu překážek, zoufá si – a přitom objektivně nikde není žádný viditelný důvod k takové vzpouře, rodiče ji mají rádi, učení jí jde, mohla by mít před sebou naprosto standardní život. Až když zemře strýc, indiánský občanský aktivista, a babička, která ještě znala tradice kmene, až se za mnohými legendami zjeví krutá pravda, přivede tuhle malou Indiánku k dospělosti starost o bratra, který vyplul na lodi a nevrací se. Lisa se vydá na loďce zachránit bratříčka jako Gerda Káje ve Sněhové královně. Na rozdíl od dánské pohádky to ale nedokáže. Sama však přitom dospěje.
NA CESTĚ K MOCI
Druhá, mimochodem naprosto mimořádná knížka o dívce, která je jakýmsi „kmenem“ vyvolena k moci a jejíž příběh je iniciační cestou, je punková novela Svatavy Antošové Skoby (Milan Hodek, Hradec Králové, 2012). Vyprávění je v tomto nevšedním textu vedeno freestylovým jazykem bloggerů a může být celé jenom facebookovou hrou – příběh obsahuje prvky fantasy, tolik oblíbené u teenagerů. Hrdinka knihy, dvanáctiletá holka, je vyvolena ke spáse všech takových, kteří mají podobný osud jako ona. Dítě rodičů, kteří zešíleli v konzumním blahobytu, vychovávané v kolektiv ním zařízení (zde „potkánek“) a vietnamskou pěstounkou, ale spíš než to partou mladých (říkají si Netopeaři), jejichž vůdce se pasoval na vykladače světových dějin. Místní designér a perverzní módní fotograf jim vytváří skupi novou estetiku a hrdinčin bratr je skladatelem jejich hymny, „holeenkové symfonie“... V této knize, která se nečte snadno, protože ji člověk musí nechat v hlavě rozeznít jejím punkovým rytmem, zakódovaným do facebookového argotu s jiným zápisem běžných slov a s posunutou slovní zásobou, se rozkládá prostor vybydlených měst a vytěžených uhel ných jam, které ožívají subkulturou zkázy. Jejím symbolem je malá holka s nastylovanou hitlerovskou patkou a s plyšákem v podpaží, ikona „čilďáků“, kteří se chystají jako netopeaři ovládnout svět. Hrůzné peripetie děje jsou obrazem nedospělosti, která je neodlučitelným projevem konzumní společnosti, v níž žijeme, jež destruuje krajinu stejně jako lidské životy a jejímiž průvodními znaky jsou nepůvodnost, nevzdělanost a násilí.
K průchodu tímto iniciačním peklem si vybrala Svatava Antošová dívku, kterou na konci cesty k moci (a má to být moc nad celým světem) zastaví vidina jakési posvátné hory. Proti tradičnímu výkladu ženské role, kdy bytostí, kvůli níž stojí za to se obětovat, je ztracený milý a budoucí manžel, je v těchto příbězích nejbližší osobou bratr.
Obě knihy hovoří o velikém rozvratu, ta první o rozkladu kmene, ta druhá o zničené krajině. Z cesty Mordorem, na níž jde o život, vyváznou holky ostříhané, pokérované a okované na všech možných částech těla. Ale nakonec, dáli bůh (nebo Bog, jak píše Svatava Antošová), projdou branou zdravého rozumu. Doufejme.
Autorka je redaktorkou Českého rozhlasu Vltava.
