Pavla má dceru ve střídavé péči s bývalým manželem, což je realita stále více českých rodin. Specifika jeho i svého výchovného přístupu zná velmi dobře, ba často jsou pro ni zdrojem pobavení. Vztah ex-partnerů funguje bez potíží, stejně jako dohodnutá a soudem potvrzená střídavá výchova potomka. Systém, který je v českém prostředí stále raritou, ale vzbuzuje řadu emocí.
V ZÁJMU DÍTĚTE?
„A co děti?“ je otázka, která provází snad každý rozpad partnerského svazku. Ať už jsou rozcházející se partneři sebevíc odcizeni, znechuceni či naopak s realitou srovnáni, úprava péče o děti je často prubířským kamenem.
Zákony znají tři způsoby výchovy dětí po rozvodu manželství – výhradní, společnou či střídavou péči. Pionýry střídavé výchovy jsou severské země, kde až 90 % rozvodů dospěje k nařízení právě tohoto typu péče. Švédský právní řád možností střídavé výchovy disponuje od roku 1985, jednotlivé státy USA ji uzákonily na přelomu osmdesátých a devadesátých let. Další země (Belgie, Velká Británie) střídavou výchovu prosazují jako možnost první volby, tedy alternativu, které má soud dát přednost před ostatními. V Německu je tato preference ještě posílena aplikací tzv. Cochemského modelu. Tento princip jednání rozvádějících se partnerů je možno přirovnat k intenzivní mediaci. Cílem takového procesu je za pomoci týmu sociálních pracovníků, psychologů, právníků a dalších odborníků znovu naučit osoby, které přestaly být manžely, ale zůstávají rodiči, komunikovat a spolupracovat. Výsledkem je návrh na uspořádání výchovy, který musejí rodiče dodat soudu v dvoutýdenní lhůtě.
V Česku je střídavá péče možná od roku 1998, podle dostupných statistik je ale takové uspořádání stále výjimečné. Například v roce 2013 bylo nařízeno u méně než 5 % rozvádějících se manželství s dětmi. Kromě dosud velmi krátké české zkušenosti je pravděpodobnou příčinou malých čísel také řada kritérií, která je při ustavení střídavé péče potřeba brát v úvahu. Zákonem stanovené podmínky popisují nutnost oboustranného zájmu rodičů o výchovu, dostatečných schopností pro její výkon, ochranu zájmů dítěte (případně jeho souhlas s tímto uspořádáním) a také fakt, že takto nastavená výchova je nejlepší pro zajištění všech jeho potřeb. A právě v poslední, mírumilovně a srozumitelně znějící tezi se skrývá možnost obrovských problémů.
NEBÝT TEN LEPŠÍ
„Jak často si dítě předávat?“ „Měli bychom si každý den volat, abych věděl, co se s dítkem děje?“ „Je lepší, když se přesouvá dítě, nebo když kočují rodiče?“ „Nezblázníme se v takovém uspořádání všichni?“ – to může být jen malá výseč z mračna otázek, které se v hlavách rodičů, soudců, lékařů, sociálních pracovníků a dalších zainteresovaných osob nepřetržitě rojí.
Stranou nezůstávají ani psychologové a psychoterapeuti. Dětská psycholožka Ilona Špaňhelová se zamýšlí nad příčinami toho, že je střídavá výchova úspěšná – úspěchem se pochopitelně rozumí dobrý vliv na vývoj dítěte. Velkou roli hraje ochota rodičů spolupracovat, domlouvat se na podobných výchovných principech, respektovat se navzájem, dodržovat stejná základní pravidla denního fungování a odolat pokušení „být ten lepší“. Ač je to často těžké, rodič by měl být schopen o druhém mluvit pozitivně, neočerňovat jej a neventilovat před dítětem svá možná zklamání. Je také potřeba dodržovat standardní režim dítěte a nenarušovat jej ani při přesunech. „Na začátku jsem při každém návratu Toma od táty chtěla strojit slavobránu a vařit slavnostní večeře... stejně jako když se malej vracel po měsíci z tábora,“ říká čtyřicetiletá Tereza. „Trvalo víc než půl roku, než jsem si zvykla a naučila se, že v době, kdy je u otce, mu klidně můžu volat, sejít se s ním... nebo se taky třeba dva týdny neslyšet, když to právě není potřeba. Prostě než se z toho stalo normální fungování.“
Dětský psycholog Václav Mertin neoznačuje střídavou péči za ideální řešení, ale za to „nejlepší ze všech špatných“. Poukazuje na fakt, že víkendová setkání rodiče s dítětem jednou za dva týdny nejsou spolužitím, ale návštěvami. Právě takové nastavení podle něj ničí přirozený vztah dítěte a rodiče, prostě tím, že spolu neprožívají rutinní problémy, starosti, konflikty ani běžné příjemné momenty.
Naopak stálé stěhování, strašák, který dospělé v souvislosti se střídavou péčí děsí, je podle tohoto psychologa pro děti neškodný, protože díky své kratší životní historii nejsou na určitá místa tak vázány. Nakonec, nikde není psáno, že kočovat musí právě děti. „Liché týdny žiju s přítelkyní, na sudé se přesunu na druhý konec města k synoviývalá žena je zas na ten týden u svého přítele. Trochu to připomíná dobu, kdy jsme byli na vejšce, ale zatím se to jeví jako funkční varianta. Navíc se většinou i potkáme a stihneme vyměnit případné novinky týkající se juniora,“ popisuje nastavení střídavé péče Martin. Mimoděk tak přináší příklad předávání dítěte s překryvem, který za zásadní podmínku kvalitní střídavé péče považuje Jeroným Klimeš. Podle něj je nutné, aby rodiče byli schopni se pravidelně scházet a informace o dítku sdílet.
Klimeš se vyjadřuje také k často diskutované otázce, totiž od jakého věku dítěte je střídavá péče vůbec proveditelná. Za hranici zde považuje tři roky, tedy dobu, kdy je dítě schopno navštěvovat mateřskou školu. I v takovém případě je podle něj zásadní, aby nastavený systém byl neměnný až do zahájení školní docházky. Děti mladší tří let by měly být svěřeny do péče jednoho z rodičů, přičemž druhému by měl být umožněn co nejčastější kontakt.
Autoři se shodují na jasných překážkách střídavé péče: situace, kdy rodiče využívají děti k vzájemnému vyřizování účtů, jejich bydliště jsou od sebe výrazně vzdálena či jeden z nich je razantně proti střídavé péči, a lze tak předpokládat, že její pravidla nebude dodržovat.
NA BARIKÁDY!
Novinka v porozvodovém vypořádání stihla už v české kotlině nasbírat zapálené příznivce i rozohněné odpůrce. Fanoušci se často rekrutují z řad rozvedených nebo rozvádějících se mužů, případně organizací, které se berou za práva otců. Dalo by se říci, že není divu, 90 % dětí se totiž v rozvodovém řízení svěřuje do péče matek, což je v Česku dlouhodobý a přetrvávající trend.
Argumenty proti střídavé péči jsou často syceny přesvědčením, že dítě potřebuje zejména kontakt s matkou, neměnné prostředí a jistotu o tom, kde se právě nachází jeho domov. Z dalších argumentů plyne, že rodiče, kteří se na střídavé péči dohodnou, vlastně nevědí, co činí, a nechali se jen strhnout moderním trendem. Za povšimnutí stojí, že jak příznivci, tak odpůrci střídavé výchovy se opírají o Deklaraci práv dítěte, přičemž jedna strana uvádí, že „dítě má vyrůstat v péči svých rodičů“, zatímco druhá, že „dítě může být odloučeno od své matky pouze za výjimečných okolností“.
Je zřejmé, že není možné dojít k jasnému rozhodnutí, zda je střídavá péče nástroj spásy rodiny v době, kdy se rozpadá polovina všech manželství, nebo spíše dalším věncem na její rakvi. V souladu s již zmiňovaným Václavem Mertinem je ale možné říci, že střídavá péče je pozitivní, dokud je nástrojem pro děti, nikoli pro rodiče nebo proti nim.
Autorka je psycholožka.
