Nepřítelem válečného veterána a železničního nadšence Erica již dávno nejsou cizí vojáci, ale vlastní paměť, která mu znemožňuje zapomenout na prožité utrpení. Bolest, ztráta, ponížení, ale také odhodlání, odpuštění a smíření jsou témata, s nimiž nás konfrontuje hvězdně obsazené australské drama Koleje osudu.
Nicole Kidman zde hraje Patti, nedávno rozvedenou ženu, která se rozhodla navštívit dosud nepoznané končiny Anglie. Za dopravní prostředek si volí vlak a právě v něm potkává Erica (Colin Firth). Vymění si spolu pár slov, najdou společnou řeč, uzavřou manželství. To všechno během první čtvrthodiny. Australský režisér Jonathan Teplitzky si takto stručný prolog může dovolit. Na podkladu stejnojmenné životopisné knihy skutečného válečného zajatce Erica Lomaxe nám totiž nebude vyprávět milostný příběh, ale drama člověka obklíčeného vzpomínkami. Nedlouho po svatbě začíná Patti namísto anglické krajiny objevovat skrytou minulost svého chotě, zprvu zpřítomněnou pouze vojenskou uniformou schovanou v jeho šatníku.
ŽIVOT BEZ ŽIVOTA
Patti zjišťuje, že Erica stále pronásledují zážitky, které si odnesl z japonského pracovního tábora, kde byl nucen podílet se na budování „železnice smrti“ mezi Thajskem a Barmou. Stejné železnice, na jejíž historii upozornil slavný Most přes řeku Kwai Davida Leana. Patti dříve než její manžel pochopí, že jediným únikem před traumatem není mlčení, nýbrž otevřený dialog. Příležitost se naskytne, když se ukáže, že jeden z japonských trýznitelů stále žije.
Zatímco Lean svůj portrét o odhodlání zachovat si lidskost navzdory nedůstojným podmínkám vykreslil s důrazem na heroismus britských vojáků, Teplitzky zvolil s ohledem na reálnou předlohu namísto romantismu nelítostný naturalismus - psychický i fyzický. Kamera je fixovaná na vyhaslé tváře herců, na jejich smutné oči prozrazující, že tíha vzpomínek, silnějších než opětovaná láska jim brání naplno žít. Postavy se v některých záběrech snímaných v protisvětle mění v pouhé siluety nepoznamenaných bytostí, jakými byly před prožitím válečných zvěrstev. Scény z tábora - které jsou postupně oživeny třemi různými vypravěči - oproti tomu osvětlují neodbytné sluneční paprsky a k ostré žluté se někdy ještě přidává zeleň thajské džungle. Vzniká tak dojem, že přítomnost pod tíhou vzpomínek doslova ztratila barvu.
ŽENA JAKO NÁSTROJ
Nalezení ztracené chuti do života je v přehledně strukturovaném filmu dle očekávání vázáno na postavu Patti. Byť ji Nicole Kidman dokázala zahrát procítěně, v kontextu vyprávění působí účelově. Slouží jen jako spouštěč Ericova vzpomínání i jako příslib jeho duševní rekonvalescence. Sama vnitřní život nemá a není-li jí pro hlavní vyprávění zrovna třeba, stává se neviditelnou. Vinou nedostatečného prokreslení všech postav kromě Erica zůstává například záhadou, čím náladový a nevypočitatelný muž s vzezřením zanedbaného filozofa a chováním pedantského učitele angličtiny Patti okouzlil. Přílišné soustředění se na psychologické zobrazení protagonisty oslabuje věrohodnost celkového aranžmá, a tedy i schopnost filmu emocionálně vtáhnout diváka.
Strojenost světa, do něhož je Ericův vnitřní boj zasazen, mrzí dvojnásob při vědomí, jak málo takto nepodbízivých psychologických dramat dnes vzniká (natož aby byla zakoupena do české distribuce). Univerzální témata, střízlivá režie a v každém gestu přesní herci jsou přesto dost silnými argumenty, proč na Koleje osudu zajít do kina.
Koleje osudu, r. Jonathan Teplitzky, Austrálie/VB, 2013, 116 min.
