Střelný prach vynalezli Číňané. To se celkem ví. Zajímavé ovšem je, co s ním dělali. Stovky let je nenapadlo, že by tím střelným prachem mohli trhat skály nebo pobíjet nepřátele. Stovky let jim nedošlo, že kdyby napěchovali ten střelný prach do děl, tak před nimi musí sklonit hlavu všude, kam by je jen muly měly sílu dotáhnout. Stovky let ten střelný prach užívali jen a pouze k tvorbě ohňostrojů. Z hlediska Evropana je to zcela nepochopitelné. Mít v ruce možnost ovládnout celý svět a celou ji vyplýtvat na rachejtle?
Ale s tím evropským odfrkáváním pomalu. Staří Číňané prostě viděli dál než my. Jejich sázka na ohňostroj oproti puškám byla pěkně fikaná. Ono totiž, i když tomu ještě pořád málokdo věří, na světě ty pušky, tanky, raketomety a urvané skály nic nerozhodují. To, co rozhoduje, to, co dělá dějiny, to, co drží režimy, je, jak věci vypadají. Jak se lesknou. Jak vyznívají. Jakou dělají parádu. To dyzajn voní, ne jaderná hlavice! Kdepak, imidž není na nic, imidž je na všechno. Číňané to věděli vždycky, ti věděli, že důležitější pro udržení velké říše pohromadě je zázračná podívaná na noční obloze, zatímco kluci na čínské zdi můžou mít v kapse klidně praky, ti nic nerozhodnou. Dyť už to pochopil i ten Putin, proč by jinak vyháněl medvědy z hor a stavěl tam ty sjezdovky, kolem nichž rozvěsil anglické globální slogany „Hot. Cool. Yours“, které sice nic neznamenají, ale vypadají, že ano. Proč by Brazilci jinak stavěli superstadiony pro to mistrovství, na kterém nemůžou vydělat. Proč by jinak Nursultan stavěl obří supermarkety za státní peníze.
Nedávno jsem vám vyslechl zase jednou takovou tu debatu, jestli bylo líp „tenkrát“ nebo dneska. Sám se do těchto plodných diskusí zásadně nezapojuji, ale zaujal mě argument jedné strany onoho sporu: „Podívejte se, jaký jsme vyráběli auta tenkrát a jaký dneska. A kolik jsme měli televizních kanálů tenkrát a kolik dneska!“ Já nechci tyto argumenty analyzoat, neřkuli se dokonce zaobírat problémem, co značí ono skryté „my“ v nich. Já jsem jen a pouze docela bezelstně ohromen hlubokým pochopením světa, které se v té argumentaci zračí: ano, rozhoduje dyzajn. Ohňostroj. Značka.
A značkový nejsou jen auta nebo boty. Značkový jsou i revoluce. Tuhle jsem se s jedním revolucionářem bavil a věřte, že to s tou revolucí myslel smrtelně vážně, protože měl na tričku pověstného partyzána a revoluční nápis. A on mi povídá, že v jedné velké jihoamerické zemi je prý socialismus. To mě zarazilo a povídám, že jsem tuhle četl takovou zvláštní statistiku, která říká, že ta jihoamerická telenovela, totiž promiňte, země, má stejnou míru nerovnosti mezi lidmi jako Spojené státy, zatímco v České republice je míra rovnosti, a tedy přerozdělování, mnohem vyšší, jako ostatně v celé Evropě (mimo Portugalska, Pobaltí a Británie), a že vůbec nejvyšší na světě je ve Švédsku, a že tedy ten socialismus máme spíš my, než ty kluci opálený, revoluční. No a dozvěděl jsem se, že jsem idiot. Ne, pozor, přátelé, commandante z Proseka měl úplnou pravdu! Ne čísla, trička rozhodují. Neboli: Jak jsou věci vymalovaný. Vyladěný. Nebo, jak říká jeden můj známý: vymazlený. Jestli jsou hot-cool-yours, nebo embéčkový, o to jde. Revoluci dělá slogan, ne graf.
Nebo ty reklamy v Novém Prostoru. To jste si asi všimli, že jich tu moc nemáme, že. Že si firmy k nám reklamu nedávají, přestože máme slušný náklad, k němuž se pomalu blíží i všechny ty naducané superčasáky. A proč tak moudré firmy nečiní? No protože ten náš časák prodávají bezdomovci. A to je nebezpečné. To by mohlo značku jaksi magicky poškodit, to by mohlo udělat rýhu nízkosti do chromového lesku. Bezdomovec, to je realita, život, prohry, bolest a nejistý pokus zase se postavit na nohy. Kdežto Značka, panečku, taková Značka, to je zázrak, ta se vznáší ve vzduchu, levituje, září, je jako sen, jako když nad velkou říší prskne prskavka a duše bosého rolníka pookřeje, jako když na brány pekla v Hrátkách s čertem zabuší anděl: Tak ona je na světě přeci jen vyladěnost, řekne si prostý dragoun.
Naštěstí zákon ohňostroje už chápe čím dál víc lidí. A tak lidstvo vstupuje do šťastné snové éry. Říkejme jí třeba čínské století. Co se v ní bude dít, je dosti nejasné. Ale také je to dosti lhostejné. Důležitější je, že to všechno bude skvěle vypadat, bude to blikat ostošest a poskytne to své cílové skupině bezpochyby emocionální satisfakci.
Ale dosti filozofování, už musím končit. Čeká mě maraton s televizním ovladačem a drama rozhodování. Vážně nevím, jestli si zvládnu vybrat mezi telešopingovou dechovkou a zprávami, při nichž si moderátorka svléká podprsenku. Prsk! To to vypadá dobře. Oj joj!
