Nabídku na brigádu ve skladu montovny na okraji města jsem dostal od známé, která zde pracovala v oddělení lidských zdrojů. Jeden týden noční směny ve skladu, 70 Kč na hodinu. Vzal jsem to, ty peníze se hodily. Šlo o nudnou práci složenou z neustále se opakujících jednoduchých úkonů, a navíc mi již po dvou hodinách došla baterka v přehrávači. Zatímco jsem spřádal plány, jak se ve skladu už neukázat, mladší brigádnice vedle mě vyjádřila naději, že by zde mohla dostat stálé místo. „Ty chceš tady pracovat dlouhodobě?“ zeptal jsem se udiveně. „No ono toho teď moc není. Vy kluci to máte jednodušší.“ Když jsme pak o přestávce stáli se spolupracovníky před halou a kouřili, asi čtyřicetiletá kolegyně si zoufala: „Nevím, za co si tohle zasloužíme. Asi jsme se špatně učili.“ Depresivní prostředí, tady mě už neuvidí. Druhý den jsem hlásil, že z důvodu zranění nepřijdu. Nic pro kluka, co studuje vysokou, pro kluka, co se „dobře učil“.
Nejistá práce
V rozvinutých zemích bylo až do poloviny sedmdesátých let snadné najít relativně stálé zaměstnání. Umožňoval to stabilní poválečný ekonomický růst a kompromis mezi kapitálem a prací, který propojoval růst profitu firem, mezd a produktivity práce. V té době byla normou práce na dobu neurčitou, na plný úvazek, s placenou dovolenou, pojištěním a zaručeným slušným příjmem v případě nemoci. Stejně jako v zemích východní Evropy se kladl důraz na plnou zaměstnanost a rozvinutý sociální stát.
Když ale růst zpomalil a zisky firem začaly klesat, tento kompromis byl narušen. Značný podíl na tom měla zvýšená mezinárodní soutěž, v jejímž rámci se začalo volat po větší „pružnosti“ pracovních trhů. Rovněž rapidní technologická inovace umožnila zvýšenou automatizaci výroby. Ve východní Evropě padly jistoty plné zaměstnanosti a relativně štědrého sociálního státu spolu s autoritářskými režimy východního bloku. Důležitým průvodním jevem byl rostoucí podíl služeb na celkové oblasti ekonomiky.
Pro pracující to znamenalo zvyšování nejistoty. Došlo k výraznějšímu rozšíření nestabilní, flexibilní práce. Již v osmdesátých letech francouzští sociologové začali hovořit o „prekaritě“ – nepředvídatelné, nejisté situaci, v níž se nacházela řada pracujících, a mezi italskými odboráři se vynořil nový výraz „prekariát“, složený ze slov „prekérní“ a „proletariát“. Americký novelista Douglas Coupland pak ve své knize Generace X (1991) popularizoval termín McJobs jako označení pro špatně placené, nedůstojné zaměstnání v sektoru služeb – zaměstnání s nízkou prestiží a bez budoucnosti.
Smlouva na nula hodin
Ale neměli by být v téhle situaci jenom lidé nevzdělaní, holky (ale i kluci), co se „špatně učili“? Neustále posloucháme vzdělávací mantru, podle které může za nezaměstnanost nedostatečné vzdělání. Kdyby se jen lidé lépe učili, vybírali si vhodnější obory, získávali a udržovali svoje pracovní návyky. Ale když se budeme všichni lépe učit a dosáhneme vyššího vzdělání, nezaměstnanost rozhodně nezmizí. Vysokoškolské vzdělání již není zárukou kvalitního místa ani zárukou proti prekérní práci či chudobě. Zdá se, že do řad prekariátu dnes může spadnout téměř každý z nás. Mladí i staří, muži i ženy, vzdělaní i nevzdělaní.
Na tu paní ze skladu na okraji města, která se asi špatně učila, jsem si vzpomněl, když jsem si byl s půlročním zpožděním vyzvednout svůj vysokoškolský diplom z humanitního oboru. „Že jste se vůbec obtěžoval,“ přivítala mě s úsměvem paní na studijním oddělení. „My už jsme to dávno skartovali,“ řekla a vydala se ke skříni. Pochopil jsem, že to byl vtip, a uklidněn jsem navázal: „No víte, já to ke své práci nepotřebuji, ale teď se hlásím na doktorské studium a musím to tam dodat.“ – „A co vůbec děláte?“ zeptala se paní. „Jsem takový mluvící automat na kávu,“ přiznal jsem se.
V životě jsem se stěhoval za prací i čtyřikrát za rok, ale zrovna tentokrát jsem se vrátil z Anglie, kde jsem prodával kávu, sendviče a všelijaké sladkosti. Jednalo se o poměrně prekérní záležitost. Měl jsem tzv. smlouvu na nula hodin, která je ztělesněním prekérní práce a dnes již poměrně rozšířeným způsobem zaměstnávání ve Velké Británii.
Smlouva umožňuje naprosto flexibilní nasazování pracovníků podle potřeby zaměstnavatele. Pro takto zaměstnané to může znamenat, že často předem neví, kdy budou pracovat. Rozepisování směn se může dělat z týdne na týden a zaměstnanci mohou být trestáni nepřidělováním dostatku hodin. Také se ale může stát, že vám zaměstnavatel ráno zavolá, abyste přišli do práce. „Ahoj, jak se máš? Potřebujeme tě co nejdřív. Můžeš přijít?“ probudí vás telefon. „Ale ano, zajisté…“
Kolik lidí v britském království takto pracuje, je celkem nesnadné určit. Zatímco oficiální statistiky v roce 2013 hovořily o zhruba čtvrt milionu lidí, podle dalších zdrojů tak může pracovat až 5,5 milionů Britů. U mladých lidí do třiceti let se mají „nulové smlouvy“ týkat až poloviny zaměstnanců a mladí lidé již tento vztah vnímají jako něco normálního. 90 % z 23 000 zaměstnanců obchodu s oblečením Sports Direct, 80 % z 30 000 zaměstnanců sítě hospod Weatherspoon či 90 % z osmdesátitisícové armády zaměstnanců britských McDonaldů bylo takto zaměstnáno. Bez viny nebyl ani Buckinghamský palác, rezidence britské královny. Na světě byl celonárodní skandál.
Prekérní happy-end
Tato čísla ukazují, jak moc může být prekérní práce v rozvinutých zemích rozšířená. Zjišťování přesnějších údajů je ale velice obtížné. Například v Česku bylo podle statistik OECD pouze 6 % úvazků částečných a 8 % na dobu určitou. Nemusí to nutně znamenat, že jde o prekérní práci, avšak značná část prekérní práce je skryta v šedé, nezdaněné ekonomice, která se v ČR odhaduje kolem 15 % HDP. A nejen v Česku je populární tzv. sebe-zaměstnávání. ČR disponuje milionovou armádou živnostníků, která odpovídá zhruba pětině českých pracujících. Jen těžko lze očekávat, že jsou všichni úspěšnými podnikateli. Značná část z nich bude spíše spadat do kategorie zaměstnanců bez jistot.
Moje prekérní situace se nakonec vyvrbila ve zdánlivý happy-end. Po několikaměsíčním studiu toho, jak funguje počítač a operační systém, se mi podařilo najít práci u nadnárodní korporace – na dobu neurčitou! 37,5 hodiny týdně sedím u počítače. Ale není to žádné kancelářské od devíti do pěti. Dělám jako ve fabrice – na tři směny. Ranní, odpolední, noční, včetně víkendů. Přestože mám ve smlouvě napsáno „IT odborník“, je to práce jednoduchá, nudná, neustále se opakující a mentálně ubíjející. Jsem odborník na vyplňování, specialista na ctrl-C a ctrl-V, informační dělník. První rada, kterou jsem v práci dostal od kolegů, byla „hlavně nepřemýšlet“. Snažím se jí držet. Ale i když dělám práci, kterou by „mohla dělat cvičená opice“ a od škádlivého kolegy dostávám na svačinu banány, mám alespoň jistotu poměrně slušného pravidelného příjmu, placené dovolené a zaplaceného pojištění. Od prekariátu mě odděluje dvouměsíční výpovědní lhůta. Nejsem v tom sám.
***
Prekariát
Britský sociolog Guy Standing hovoří o prekariátu jako o společenské třídě a pozoruje její růst v rozvinutých zemích světa. Mohou sem patřit uklízeči, prodavači, číšníci, zaměstnanci rychlých občerstvení, pracující v sociálních službách, ale i lidé pracující ve výrobě či stavební dělníci. Často pracují na částečný úvazek, na dohodu, na dobu určitou, přes agenturu, na černo, nebo jsou placeni od kusu. Platy jsou nízké, množství hodin nejisté, kariérní možnosti minimální.
V životě prekérního pracujícího jsou období nejistého zaměstnání střídána obdobími nezaměstnanosti. Velkou část jeho času zabere nejenom vykonávání placené práce, ale rovněž tzv. práce pro práci. Pokud je člověk zaměstnaný jen tak napůl, občas a nemá svoje hodiny a dostatečný příjem jistý, musí si práci neustále hledat. Práce pro práci zahrnuje procházení inzerátů, rozdávání a vyplňování životopisů, dojíždění na různé (často pouze několikahodinové) šichty na různých místech, udržování kontaktů, které by mohly znamenat přístup k pracovním příležitostem. To všechno je vynucená a neplacená práce, kterou musejí lidé podstoupit. Nejenom že je složitější získat příjem z práce, je složitější i získat příjem prostřednictvím státní pomoci. Testování, vyplňování formulářů nebo docházení na poštu či nucené práce – to všechno jsou způsoby, které ztěžují přístup ke státní pomoci a zvyšují časovou náročnost jejího získání.
Společnou charakteristikou prekariátu je nejistota. Nejistota ohledně práce, nejistota ohledně příjmu, nejistota ohledně bydlení, ale i nejistota ohledně identity. Čím vlastně je pracující, který pár hodin týdně uklízí přes agenturu, do toho dělá za barem, občas vypomůže načerno kamarádovi s nějakou zahradnickou prací? A pokud není výjimkou, že je pár měsíců do roka odkázán na státní pomoc?
Standing rozlišuje tři hlavní skupiny, z nichž prekariát čerpá a nabývá na síle. Silným proudem, který plní jeho řady, je upadající průmyslová dělnická třída. Druhou skupinou jsou imigranti, kteří ve svých nových domovech hledají lepší životní podmínky. A poslední skupinou jsou mladí vzdělaní lidé z univerzit a vysokých škol, kteří nemohou nalézt odpovídající zaměstnání a kteří trpí statusovou frustrací, nesplněnými očekáváními kvalitního zaměstnání a kariéry. Vysokoškolské vzdělání již není zárukou kvalitního místa ani zárukou proti prekérní práci či chudobě.
