Když Amos Oz přebíral Goethovu cenu za literaturu, mluvil o tom, že lidé ve 21. století podléhají stále více tzv. etickému kýči, je nám vtloukáno, že jsme pouze produkty svých kultur, loutkami svého podvědomí a že za všechno zlo může nešťastné dětství, globalizace nebo tajná skupinka „temných sil“. Připomínaje faustovský mýtus ovšem autor tvrdí, že vinu nelze svalovat na vnější „ďábly“. Poslední knihu Amose Oze Scény z venkovského života můžeme číst jako detailní popis pozvolného vítězství zla nad dobrem v lidských srdcích.
Soumrak
Kniha sestává z několika kratších příběhů zachycujících obyvatele izraelského městečka Tel Ilan, prožívající drobné, na první pohled běžné události: nenaplněnou lásku mladíka ke starší ženě. Vztah stárnoucího otce a dcery, oscilující mezi nenávistí a závislostí. Nenadálé zmizení manželky starosty, kterému se, zatímco po ní pátrá, vybavují traumatické chvíle z jejich soužití. Postupně ovšem oni i čtenář pochopí, že tyto situace jsou pro jejich příští život fatální. Bolestné rány z minulosti, promarněné šance, neochota změnit své myšlení je to, co postavy knihy přivedlo až na pokraj jejich vlastních možností. Zde se hroutí do té doby neměnná povaha světa a události začínají nabývat až symbolických rozměrů – prostorná vila se návštěvníkovi jeví jako nepochopitelně rozlehlý labyrint. Lidé jsou k činům nuceni nevysvětlitelným nutkáním. Nocí se ozývají podivné zvuky, jakoby někdo systematicky podkopával základy staré usedlosti. Tíživá atmosféra se navíc násobí ráznými konci kapitol, tajemství tak zůstávají neodkryta bez jakékoli nadějné vyhlídky.
Amos Oz jako málokdo ovládá úsporný a přesný styl, založený na popisu jemných detailů, kdy kapka potu ulpívající na čele řekne více než dialog mezi postavami. I Ozova nová kniha potvrzuje, že jeho způsob psaní je, jak sám říká, velmi soustředěný a pomalý. Odstavec prý přepisuje i dva dny, než výsledný obraz přesně odpovídá jeho představě. Také proto text zanechává ve čtenáři nebývale hluboký dojem.
Memento Mori
Poslední kapitola je apokalyptickou vizí. Pravděpodobně se ocitáme na tomtéž místě někdy v blíže nespecifikované budoucnosti, kdy se morální hodnoty obyvatel města totálně zhroutily (všichni se všemi se oddávají nespoutanému sexu) a nastal nový řád, v němž má znovu svrchovanou moc právo silnějšího. Předchozí kapitoly – malé osobní tragédie obyvatel jednoho městečka – se tak zpětně jeví jako předvoj, jako začátek pádu. Všechna předcházející nejistota je pouze vánkem před velkou bouří. Postavy knihy měly v minulosti možnost, pokusit se události zvrátit, ale ze strachu, z pohodlnosti nebo setrvačnosti to neudělaly, a proto byly okolnostmi dovlečeny až sem, do bodu úplného rozvratu. „Ďábel“ se pomalu vkradl do jejich duší a s hodinářskou precizností klidně naplnil svůj plán.
Amos Oz není jen spisovatelem, ale i aktivistou, dlouhodobě se zapojujícím do diskuze kolem palestinsko-izraelského konfliktu. Jediné východisko je podle něj odpustit, nechtít se mstít a snažit se vcítit do situace svého „nepřítele“. Pouhá neochota takto přemýšlet je pro něj jediným opravdovým důvodem, proč není možné tisíciletý spor vyřešit. Jeho poslední kniha je radikální zprávou o tom, že odpovědnost je na každém jedinci, každý si může a musí uvědomit, kde si fouká své rány z minulosti, jak podléhá svému vlastnímu fanatismu a nenávisti. V čem je zkoušen a v čem má uspět.
Amos Oz: Scény z venkovského života
Paseka, 2013, 128 stran, překlad Lenka Bukovská
***
Monika Kompaníková: Pátá loď
Větrné mlýny, 2013, 281 stran, překl. Kateřina Tučková
Křehká výpověď o světě dospělých viděném očima dětí, stejnou měrou však i drsný obraz nazírání dospělých na dětský svět. Kniha sledující pomezí dětství a dospívání je psaná v ich-formě, dojemným a do masa se zařezávajícím jazykem, který zároveň mrazí svou přirozeností.
Mila Haugová: Cetonia aurata
Slovenský spisovatel, 2013, 104 stran
Nejnovější básnická sbírka první dámy slovenské poezie představuje další krok ve vývoji autorčiny tvorby. Vizuální, barevné, s malířským citem a výrazně eroticky laděné verše.
