NP č.426 > ReportážJenom den a nocLukáš Wimmer

Být delší dobu sám? Nepotkávat denně stovky ba davy lidí, které většinou zdvořile ignorujeme, stejně jako oni nás? Snadné, když putujete po novém Zélandu.

 

Džungle města mění většinu lidských kontaktů na pouhou rutinu nebo kulisu, která jako by mimochodem doprovází náš osobní hlavní plán. Naše reálné vztahy uskutečňujeme v relativně úzkých spletencích, zbytek kolem nás proplouvá v anonymitě. K tomu si každý dávkujeme svou mediální porci, abychom v nekonečné sociální šedi neztráceli alespoň nejzákladnější přehled. Co je ale toho opakem? A je možné úplně vypadnout, nepotkat celé dny nikoho a průběžně se mediálně neplevelit?

V Česku to může být těžké, ale v Evropě jsou takových ostrůvků klidu spousty. Jaké to je, nemít kolem sebe na desítky, na stovky kilometrů nikoho a v noci nevidět z dálek dým továren a městský světelný smog, ale jen tmu a zářící hvězdy? Kde je lépe než doma?


Známý cíl

Pro mnoho šťastlivců se azyl nalézá na Novém Zélandě. Tato destinace je tady poměrně známá a oblíbená, česká přítomnost v jihozápadním Pacifiku má ostatně svou tradici. V 19. století odcházely na Nový Zéland početné skupiny Čechů, které můžeme nazvat cestujícími dobrodruhy, anebo méně prozaicky migrující chudinou, která nepřestála domácí sociální a politické tlaky. Také jejich osudy mapuje muzeum v „české“ vesničce Puhoi, která se nachází jen několik kilometrů severně od města Aucklandu.

Dnes se v ostrovním státu protočí každoročně až patnáct set obvykle mladších držitelů českého pasu v režimu zvaném „pracovní prázdniny“. Poslední roky je kapacita vyčerpána krátce po otevření nového turnusu. Pravdivá klišé o nejkrásnější přírodě v její jedinečnosti a různosti pak asi nemá smysl opakovat. V čem je ale Nový Zéland také ještě unikátní?


Termál na puťáku

Po několikahodinovém pochodu s hromadou jídla, spacákem a oblečením v krosně přicházíte na planinu uprostřed lesa. Stojí na ní chata. Ty starší mají spoustu škvírek a mezer, kterými jaksepatří táhne, ty novější jsou již patřičně odizolované. Zámek na dveřích není, a tak vstoupíte.

Nový Zéland je na srážky opravdu bohatý, vzdálenosti mezi jednotlivými chatami velké, a tak se klidně může stát, že se na vytopené přístřeší těšíte celý den. Někdy je velké překvapení, když kolem není ani sekyra, ani suché dřevo, takže pro zbytek večera je o zábavu postaráno. Pro tentokrát ale máme štěstí. V místnosti čekají kamna i dřevo, matrace, pitná voda, záchod a leckdy se najde i něco navíc. Za chvíli již oheň vesele plápolá.

Těchto chat je možné navštívit během několika dní hned několik, pokud se vydáte na vícedenní „trek“. Některé z nich jsou zdarma, za jiné se platí, ovšem částka je to vzhledem k zdejším mzdám spíše zanedbatelná. Ceny rostou kolem frekventovaných tras, tzv. Great Walks, jenže těm se na cestě za absolutní nedotčeností a klidem divočiny stejně bez výčitek vyhnete. Menší chaty jsou navíc jednoznačně lepší. Nejen, že si nocleh v nich nemusíte rezervovat, ale také spíte hned u ohně, což je především v zimě velká výhoda. Stěny bývají tenké, podlahy pouze z desek či prken a okna s jednoduchým sklem.

Většině chat je společné, že se k pití používá dešťová voda, zřejmě zdravější než z našeho vodovodu. V dnešní době zní skoro nemožně, že bychom dennodenně pili z potoku, a přitom je to o to více osvěžující. Zcela exkluzivní jsou pak chaty, které stojí kousek od přírodních termálních jezírek nebo potoků. Po takovém celodenním pochodu s plnou polní je večerní horká lázeň naprostý balzám pro tělo i duši.

V duchu náčelníka

Takzvané backcountry huts, neboli veřejně přístupné chatky, chajdy a k nim přiléhající kempy, jsou na Novém Zélandu většinou spravovány státní organizací Oddělení ochrany (DOC) a nejčastěji se nacházejí v lesních a národních parcích. Ten první z nich vzniknul z daru maorského náčelníka, který obří plochu s několika dominantami Severního ostrova – sopkami, věnoval k užívání všem lidem bez rozdílu, pokud budou respektovat prostor a všechno v něm jako celek.

Oddělení ochrany dnes pokračuje v původní myšlence. Chaty patří k samotným kořenům „bílého“ osídlení, jsou pevnou součástí zdejší kultury, stejně jako pobyt v divoké přírodě a život na cestě. Původně sloužily prvním zlatokopům, pastevcům, honákům, lovcům, cestářům, správcům dlouhých vodovodů, horolezcům a v neposlední řadě k rekreaci. Toto využití v současnosti převládá a nové chaty se nyní staví především pro turisty.

Backcountry huts je na Novém Zélandu dohromady 1500 (1200 na Jižním ostrově) a není mnoho zemí, které by se mohly Zélandu na tomto poli rovnat. V australských Snowy Mountains je roztroušeno na sto třicet chat, původně pro honáky dobytka, Norsko má velký počet moderních, ale „zamčených“ chat. I ve švýcarských, rakouských a italských Alpách je sice mnoho horských útočišť, ale fungují na bázi komerčních hostelů s personálem. Možná, snad Finsko…


Rozepnuto

Po delším čase mimo přehuštěnou civilizaci se člověk rád chytí i náhodného kontaktu, který se vlivem samoty stává ceněnou vzácností. Zpočátku je to velký nezvyk, když nás v novozélandském městečku na ulici osloví. Ostentativní otázka „Jak se máš?“ z úst náhodného kolemjdoucího přitom může vyznít až trochu vlezle.

Ale zvyká se na to dobře. Potvrzuje se, že na menších městech a odlehlých místech se daleko spíš zastaví stopaři nebo při poruše, že lidé v otevřenějším prostředí jeví o své sociální okolí mnohem větší zájem. Pozdější návrat do Česka může v tomto ohledu znamenat studenou sprchu a kulturní šok naruby.

Možná je to i tím, že hustota osídlení v Česku je desetinásobně vyšší oproti tichomořskému souostroví. Z omezeného prostoru pramení velká míra stresu, jak je možné sledovat například ve vězeních. To vše je ale najednou pryč a život se na pár dní smrskne na problém, jak se dostat z místa A do místa B a mít přitom co jíst a co dělat. Jak málo stačí, když se čas promění jen v den a noc a nikdo se jej nesnaží dohnat, zrychlit – zefektivnit.

 

 


autor / Lukáš Wimmer VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA