Džungle města mění většinu lidských kontaktů na pouhou rutinu nebo kulisu, která jako by mimochodem doprovází náš osobní hlavní plán. Naše reálné vztahy uskutečňujeme v relativně úzkých spletencích, zbytek kolem nás proplouvá v anonymitě. K tomu si každý dávkujeme svou mediální porci, abychom v nekonečné sociální šedi neztráceli alespoň nejzákladnější přehled. Co je ale toho opakem? A je možné úplně vypadnout, nepotkat celé dny nikoho a průběžně se mediálně neplevelit?
V Česku to může být těžké, ale v Evropě jsou takových ostrůvků klidu spousty. Jaké to je, nemít kolem sebe na desítky, na stovky kilometrů nikoho a v noci nevidět z dálek dým továren a městský světelný smog, ale jen tmu a zářící hvězdy? Kde je lépe než doma?
Známý cíl
Pro mnoho šťastlivců se azyl nalézá na Novém Zélandě. Tato destinace je tady poměrně známá a oblíbená, česká přítomnost v jihozápadním Pacifiku má ostatně svou tradici. V 19. století odcházely na Nový Zéland početné skupiny Čechů, které můžeme nazvat cestujícími dobrodruhy, anebo méně prozaicky migrující chudinou, která nepřestála domácí sociální a politické tlaky. Také jejich osudy mapuje muzeum v „české“ vesničce Puhoi, která se nachází jen několik kilometrů severně od města Aucklandu.
Dnes se v ostrovním státu protočí každoročně až patnáct set obvykle mladších držitelů českého pasu v režimu zvaném „pracovní prázdniny“. Poslední roky je kapacita vyčerpána krátce po otevření nového turnusu. Pravdivá klišé o nejkrásnější přírodě v její jedinečnosti a různosti pak asi nemá smysl opakovat. V čem je ale Nový Zéland také ještě unikátní?
Termál na puťáku
Po několikahodinovém pochodu s hromadou jídla, spacákem a oblečením v krosně přicházíte na planinu uprostřed lesa. Stojí na ní chata. Ty starší mají spoustu škvírek a mezer, kterými jaksepatří táhne, ty novější jsou již patřičně odizolované. Zámek na dveřích není, a tak vstoupíte.
Nový Zéland je na srážky opravdu bohatý, vzdálenosti mezi jednotlivými chatami velké, a tak se klidně může stát, že se na vytopené přístřeší těšíte celý den. Někdy je velké překvapení, když kolem není ani sekyra, ani suché dřevo, takže pro zbytek večera je o zábavu postaráno. Pro tentokrát ale máme štěstí. V místnosti čekají kamna i dřevo, matrace, pitná voda, záchod a leckdy se najde i něco navíc. Za chvíli již oheň vesele plápolá.
Těchto chat je možné navštívit během několika dní hned několik, pokud se vydáte na vícedenní „trek“. Některé z nich jsou zdarma, za jiné se platí, ovšem částka je to vzhledem k zdejším mzdám spíše zanedbatelná. Ceny rostou kolem frekventovaných tras, tzv. Great Walks, jenže těm se na cestě za absolutní nedotčeností a klidem divočiny stejně bez výčitek vyhnete. Menší chaty jsou navíc jednoznačně lepší. Nejen, že si nocleh v nich nemusíte rezervovat, ale také spíte hned u ohně, což je především v zimě velká výhoda. Stěny bývají tenké, podlahy pouze z desek či prken a okna s jednoduchým sklem.
Většině chat je společné, že se k pití používá dešťová voda, zřejmě zdravější než z našeho vodovodu. V dnešní době zní skoro nemožně, že bychom dennodenně pili z potoku, a přitom je to o to více osvěžující. Zcela exkluzivní jsou pak chaty, které stojí kousek od přírodních termálních jezírek nebo potoků. Po takovém celodenním pochodu s plnou polní je večerní horká lázeň naprostý balzám pro tělo i duši.
V duchu náčelníka
Takzvané backcountry huts, neboli veřejně přístupné chatky, chajdy a k nim přiléhající kempy, jsou na Novém Zélandu většinou spravovány státní organizací Oddělení ochrany (DOC) a nejčastěji se nacházejí v lesních a národních parcích. Ten první z nich vzniknul z daru maorského náčelníka, který obří plochu s několika dominantami Severního ostrova – sopkami, věnoval k užívání všem lidem bez rozdílu, pokud budou respektovat prostor a všechno v něm jako celek.
Oddělení ochrany dnes pokračuje v původní myšlence. Chaty patří k samotným kořenům „bílého“ osídlení, jsou pevnou součástí zdejší kultury, stejně jako pobyt v divoké přírodě a život na cestě. Původně sloužily prvním zlatokopům, pastevcům, honákům, lovcům, cestářům, správcům dlouhých vodovodů, horolezcům a v neposlední řadě k rekreaci. Toto využití v současnosti převládá a nové chaty se nyní staví především pro turisty.
Backcountry huts je na Novém Zélandu dohromady 1500 (1200 na Jižním ostrově) a není mnoho zemí, které by se mohly Zélandu na tomto poli rovnat. V australských Snowy Mountains je roztroušeno na sto třicet chat, původně pro honáky dobytka, Norsko má velký počet moderních, ale „zamčených“ chat. I ve švýcarských, rakouských a italských Alpách je sice mnoho horských útočišť, ale fungují na bázi komerčních hostelů s personálem. Možná, snad Finsko…
Rozepnuto
Po delším čase mimo přehuštěnou civilizaci se člověk rád chytí i náhodného kontaktu, který se vlivem samoty stává ceněnou vzácností. Zpočátku je to velký nezvyk, když nás v novozélandském městečku na ulici osloví. Ostentativní otázka „Jak se máš?“ z úst náhodného kolemjdoucího přitom může vyznít až trochu vlezle.
Ale zvyká se na to dobře. Potvrzuje se, že na menších městech a odlehlých místech se daleko spíš zastaví stopaři nebo při poruše, že lidé v otevřenějším prostředí jeví o své sociální okolí mnohem větší zájem. Pozdější návrat do Česka může v tomto ohledu znamenat studenou sprchu a kulturní šok naruby.
