NP č.422 > UličníciŘiďte se vnitřním citemTomáš Havlín

Petr mluví tiše a přes barevné oblečení, kterým chce působit na okolí, je spíše nenápadný. Lidi se snaží ponoukat hlavně k vzájemné lásce a potkat ho můžete v Brně na Kotlářské, kde prodává Nový Prostor.

 

Petře, jak dlouho jste u Nového Prostoru?

Od 30. ledna letošního roku, takže v podstatě nedlouho. Věděl jsem o lidech, kteří prodávají NP, ale nikdy jsem si nepředstavil, že by se touto prací dalo uživit a ještě trochu ušetřit. Dřív jsem pracoval v nejrůznějších fabrikách a podmínky v nich byly velmi špatné. Ve srovnání s tím bych chtěl pochválit sociální pracovničky v Novém Prostoru, které jsou empatické a opravdu lidem pomáhají. Kdyby byl prostě takový přístup ve všech fabrikách, ve všech závodech nebo kdekoli v administrativě, tak by se pracovalo lépe – s dobrým pocitem, že chodíte do práce někam, kde nemáte pocit nadřízeného a kde se vám snaží pomoct a porozumět.


S jakými podmínkami jste se setkal ve fabrikách?

Pracovat by se mělo, ale ne takovým způsobem, že zotročujeme obyvatelstvo. Viděl jsem lidi pracovat i 24 hodin v kuse, taky jsem dělal šestnáctky, přičemž mi agentura hrozila výpovědí. Šel na mě mikrospánek, nešlo si dojít na WC, starší lidé takhle museli čekat i půl hodiny na vystřídání, což považuji za porušování lidských práv. Potlačovaly se odbory a lidi ve strachu o místo se báli promluvit...Tady je ekonomický systém nastavený tak, co nejvíc člověka využít a vůbec se nestarat, jestli je šťastný – nejvíc je to samozřejmě vidět v dělnických profesích. Řeknou vám prostě tady je linka, tady budete stát, a jestli nebudete stíhat nebo už nestíháte, tak nashledanou. A to nedělají Japonci. To dělají normálně Češi.


Myslet pozitivně


Vy jste ale přišel k rozhovoru už připravený, věděl jste, o čem chcete mluvit…

Rád bych lidem doporučil, aby se řídili svou intuicí, svým vnitřním citem a mysleli pozitivně. Já věřím v Stvořitele, v pána Ježíše Krista a chci říct, že on má všechny rád, tak aby mu prostě důvěřovali.


Co podle vás znamená – myslet pozitivně?

Předpokladem šťastného života je mít rád lidi a jeho cílem je naučit se je milovat. Už například myšlenka, že chci někomu pomoct, je krásná, je progresivní a tvořivá, a zároveň je určitou energií, která působí na ostatní.

Samozřejmě, někteří lidé… zejména v začátcích mě potkalo spoustu negativního, ale byla to perfektní škola života. Díky tomu jsem si uvědomil, že mám ty lidi rád, ale nemám rád to, co dělají – to je ta moudrost života. Že já neodsoudím někoho jen proto, že je alkoholik nebo bezdomovec, který nemá kde bydlet... já bych to ani nenazýval „bezdomovec“. Ty předsudky ve společnosti jsou obrovské. Jen si poslechněte, jak to zní, hned v tom rezonuje nějaké odsouzení…

Někteří lidi normálně chtějí takový život žít, chtějí zůstat na ulici. Taky mám ale rozvinutou empatii vůči lidem, kteří mají nějaké potíže a snažím se ji stále zdokonalovat – je to neustálý proces. Snažím se jim pomoct, aby měli radost ze života, aby měl ten člověk pocit, že ho má někdo rád a není sám ve společnosti ztracen v davu. Protože já věřím, že šance na vyléčení pořád existuje, i když i tolik zejména starších lidí, které potkávám na prodejním místě, mi říká, že už nemají chuť žít. Vždycky jim řeknu, že život je krásný…


Někdy to může být fuška si ho tak představit…

Pomůže meditace, zklidnit se a nepřemýšlet nad problémy pořád dokolečka, jinak se z toho člověk nedostane – pak jsou z toho deprese a sám vím, co to znamená. Rád jdu také do přírody nebo si pustím vážnou hudbu, Bacha nebo Vivaldiho, a samozřejmě mi pomáhá víra v pána Ježíše Krista.

Jeden kamarád mi řekl, že v každém člověku může být plamínek dobra a už záleží na něm, jestli ho rozfouká, nebo udusí tím negativním. Lidé, kterým se to podaří, pak mohou být pro ostatní vzorem. Může to být kterýkoli obyčejný člověk, kterého nikdo nezná, nebo třeba organizace, které pomáhají dětem. V duchovní oblasti jsou vynikající Igor Chaun nebo Jaroslav Dušek.


Pěstovat solidaritu


Setkáváte se často s předsudky?

I když prodávám Nový Prostor a mluvím s některými lidmi, mají nějaké předsudky proti národnostním nebo etnickým menšinám, často vůči Romům. Samozřejmě někdo může dělat nějakou neplechu, ale není možné zařadit celou komunitu do jednoho pytle. Vždyť i v majoritní společnosti se vyskytují jednotlivci, kteří se chovají negativně, pod vlivem alkoholu například poškozují veřejný majetek. Já si prostě myslím, že člověk by neměl mít předsudky vůči žádným lidem, může mít výhrady vůči určitému jednání a nesouhlasit s ním, ale nemůže odmítnout člověka jako celek. Všichni jsme bratři a sestry, s tím, že by existoval cizí člověk, nesouhlasím. Naše kultury se mohou vzájemně obohacovat a tato výměna je krásná.


Proč si myslíte, že jsou u nás tyto předsudky tak rozšířené?

Zásadní vliv na to mají média, která rozšiřují negativní zprávy, jež se často ani nezakládají na pravdě. Na televizi se už sedmnáct let nedívám, ale když posloucháte rádio nebo čtete noviny, i tam narazíte na články, které přímo iniciují předsudky. Prostě se v nich kritizuje celá některá menšina a přitom se ve veřejnosti vyvolá všeobecně odsuzující tendence.


Mohou média fungovat i jinak?

Samozřejmě by mohla, ale záleží, kdo je majitel. Tam je nějaký člověk, který dohlíží na to, které zprávy jsou přednostní, který má moc říct, co se odvysílá a co ne, a všichni lidé ho víceméně poslouchají. Taky si myslím, že do toho mluví politické strany. Nemám na to důkazy, ale myslím si, že je to propojené. Něco si zaplatí a pak se to odvysílá…

Mě ale ani tak nezajímá veřejné mínění, spíš mi jde o kvalitu života lidí. A vidím, že když dělají od rána do večera ve fabrice, pak přijdou domů, bezvládně si sednou a než jdou utahaní spát, pustí si ještě televizi, tak mám pocit, že to moc kvalitní není. Kvalita života se měří podle toho, kolik má člověk volného času. To neznamená, že by v něm nic nedělal, může dělat, třeba někomu pomáhat, ale není nucen. Máme vysokou nezaměstnanost a klidně by stačilo, kdyby dva lidé dělali po šesti hodinách a ne jeden po třinácti. Jenže nájmy a ceny jsou tak vysoké, že šestihodinový plat by na to nestačil. To má pak přímý dopad na vztahy. Myslím, že zrovna včera jsem mluvil s jednou maminkou, která říkala, jak se musí s manželem ohánět, aby stihli poplatit všechna ta inkasa. Rodiny s malými dětmi to mají těžké.


Hovořil jste o důležitosti pozitivního myšlení. Existuje i spravedlivý hněv?

Může vzniknout mylný dojem, že když se člověk rozčílí, tak se mu uleví a vybije energii, ale já se toho snažím vyvarovat, neboť si tak člověk zablokuje cit. Lidé, kteří se dívají na negativní zprávy v televizi, se snadnou rozčílí, a to je přesně to ovládání, to je účel, aby lidi zůstali rozeštvaní. Vznikne neklid a ztrácí se prostor pro empatii a lásku k bližnímu. Zůstat s pozitivním přístupem i mezi rozeštvanými lidmi, v nějaké negativní situaci, to je opravdové mistrovství.


Co se tedy dá dělat?

Je třeba, aby si lidé začali cenit svého života a rozvíjeli solidární přístup.



***

Čtyřiatřicetiletý Petr se s odkazem ke starověkým mudrcům nechce příliš vracet do minulosti: minulost minula, budoucnost se nás ještě nedotýká a žít je proto třeba především v přítomném okamžiku. I tak jeho vyprávěním probleskne zmínka o původu na východoslovenské dědině, vzpomínka na rodinu rozklíženou alkoholem, dospívání u prarodičů i pozdější nucený odchod z domova po jejich smrti.

V lednu 2004 přišel Petr do Česka a v Lanškrouně, na Liberecku a poté v Brně pracoval v dělnických profesích, často přes agenturu. Montoval kondenzátory, klimatizace do aut nebo LCD monitory. Od začátku letošního roku prodává Nový Prostor.


 

 

 


Tomáš Havlín autor / Tomáš Havlín VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA

Nejčtenější články autora

Všechno je to imaginární / Zuzana Brodilová, Tomáš Havlín > NP č.404 > Rozhovor Lenka a Tereza střídají umělecké pseudonymy jako ponožky. Jednou jsou MC Hydra a MC Hyena, podruhé MC Hogofogo a MC Pupupidu a občas se objeví i s třetí MC, Bárou. Společně ale vystupují jako Fakné a v Česku představují výjimečný úkaz.   číst dále Život v garáži / Tomáš Malík, Tomáš Havlín > NP č.397 > Téma čísla Bydlet v garáži je v lecčems krajní podobou chudoby. Cynicky řečeno, na chudobu by stačilo i méně. Na dvou pražských místech ale také vidíme, že ani v garáži nemohou být lidé šťastní. Pokud by snad byli, stejně budou muset za svým štěstím odejít.   číst dále Jednou nohou v kriminále / Zuzana Brodilová, Tomáš Havlín > NP č.401 > Rozhovor Jako státní úřednice je vázaná mlčenlivostí, přesto mlčet nechtěla. O rodinách, které se z existenčních důvodů „dobrovolně“ vzdávají dětí, o zhroucení systému sociálně-právní ochrany dítěte i o stereotypním obrazu sociálního pracovníka...   číst dále Baví mě, jak se lidé oblékají / Zuzana Brodilová, Tomáš Havlín > NP č.342 > Rozhovor Ludmila Kybalová napsala o dějinách módy více knih, než má leckdo dohromady v knihovně. Učarovala jí upjatá španělská móda i nedbalá elegance s dírou na patě. Do oblékání ale nikomu mluvit nechce. "Recept na módu neexistuje," říká. číst dále
Odběr novinek

Dobré zprávy z NP Chcete vědět, co je u nás nového? Přihlašte se k odběru newsletteru.

Zásady zpracování osobních údajů