To chce neklid
Přitroublý úsměv Ladových figur či Rudolfa Hrušínského. Nápis To chce klid zdobící jednu dobu takřka každou kancelář. Člověčina a laskavý humor. A profesionální vnuci, inkasující (jako ten Ladův) nebo přehrávající (jako ten Haškův). Člověka snadno chytne nevolnost a s pobavením a úlevou čte scénu v románu Jáchyma Topola Sestra, v níž vzbouření indiáni potkají při svém tažení Švejka a zabijí ho. Jenže přitroublý kult Švejka se má k Haškovu dílu jako každý kult ke svému objektu zbožňování – nevede k pochopení, ale vštěpuje zjednodušené obrázky. Co když Haškova Švejka nevystihují malůvky od Lady, ale spíše hrozivé kresby Georga Grosze?
Švejk není dobrácký otrapa, ale plebejec poslaný do války. Prý není hrdina, jen trapný „čecháček“. Jenže jaké hrdinství by bylo adekvátní odpovědí na idiotství světové války? Nechat se masakrovat pod tou či onou vlajkou? Tak jako byla Haškova „Strana mírného pokroku v mezích zákona“ skvostnou parodií parlamentní politiky a předvolební demagogie, tak byl Švejk lidskou odpovědí na nelidskost světové války.
V situaci, kdy inteligence slouží vražedným cílům, nahání lidi do zákopů a po statisících je zabíjí, musí se její protihráč logicky jevit jako člověk, který je právem „superarbitrován pro blbost“. A přece, Osudy dobrého vojáka Švejka, spisované zvolna se upíjejícím Haškem na počátku dvacátých let, lze číst jako průvodce přežitím pro 20. a patrně i 21. století. Svému vojákovi, zdánlivě bezbrannému vůči moci, která ho posílá na frontu, dává Hašek do rukou opravdovou zbraň hromadného ničení: humor. Ten nejde chápat jako úsměvné vtípky, ale spíš jako přístup, který dokáže otřásat.
Humor je totiž tak trochu démon – a právě tohoto démona humoru, schopného nacházet adekvátní odpovědi na absurditu války a moci, anarchista Hašek popisuje.
Chce to neklid. Hašek to věděl a uměl neklid rozehrát.
Náš chudobinec
Sotva rok uplynul od chvíle, kdy byla otevřena historická budova Národního divadla v Praze a byl tu další zajímavý dům. Dnes je v něm gymnázium, ale tehdy to měl být městský chudobinec. Podle plánů městského stavebního rady architekta Josefa Srdínka vznikl v ulici Na Slupi na místě starších špitálů, a nebyla to žádná unimobuňka. Správa městského chudinství sestoupila ze zemského velení na Prahu a na místě povstal spíše novorenesanční palác. K jeho výpravě přispěchal Josef V. Myslbek, prověřený zakázkou ve Vídni. Do rohů vsadil čtyři štítonoše s biblickými citáty a na vrchol umístil ženu. Je to Praha, trůnící Pallas Athéna bez kopí, a prý ochraňuje chudé. Nemá cenu zdůrazňovat, že v Praze tehdy existoval i jiný model. Nový městský chudobinec s kapacitou až 400 lidí klidně mohl dál rozlišovat mezi těmi, kteří mají nějakou „ošklivost“, a těmi, kdo ho mohou obývat. Tak to bylo obvyklé i pod státem, byť není jisté, zda chovanci byli i později oblékáni do uniforem ze šedého sukna a posíláni na práci ředitelem ústavu. Městských chudých ale povážlivě přibývalo, a tak se podívejme na o něco méně výstavní, ale tehdy „svobodný“ Žižkov.
Nejen jím otřásla v roce 1910 tzv. všivá aféra. Do dvoupokojového přístřeší pro jednatřicet lidí bez koupelny nad Bezovkou měl být přijat starý dělník ve zbědovaném stavu, kterého už ale takto stísněná komunita nepřijala. Stařec zůstal zavřený v králíkárně téměř bez vzduchu, protože ani nemocnice ho nevzala, a když se po pár dnech lékaři smilovali, zemřel. Žižkovská radnice se tehdy musela bránit. Odkazovala na „tisíce chudých“ a třeba měla i pravdu. Ale už tehdy se oháněla také domovským právem. V pohledu Prahy z Myslbekova sousoší bychom snad chtěli číst něco o rozletu a solidaritě mladého národa, ale důležitější je, že nový režim se od josefínských reforem odchýlil jen zčásti. Prosadil se sice pruský model, který dohled a péči o chudé přenáší z centrální úrovně na obec, ale základní záměr, který vyplýval již z experimentů hraběte Buquoye na jeho panství, zůstal zachován. Nutit a vytlačovat, oddělit „potřebné“ od nekalých a druhé tentokrát na základě snad ještě hloupějšího kritéria odsoudit, na tom se nic nezměnilo. „Postrkem“, anebo také „šupem“ z města se posílalo až do roku 1950. Jaké překvapení, že volání po tomto omezení se ozývá i dnes.
Nostalgie po Rakousku
„Rakousko-Uhersko už není,“ napsal Sigmund Freud po skončení první světové války. „Nechci žít nikde jinde...Dál budu žít s torzem a představovat si, že je to celek“. Podobné pocity tehdy sdílelo mnoho lidí, kterým rozpad rakouské monarchie přinášel nejistou budoucnost v nástupnických státech, kde nebyla nouze o problémy. Objevily se spory o státní hranice, ke slovu se přihlásil nacionalismus, přišla hospodářské krize... Z pohledu bojišť první nebo druhé světové války se poslední desítky let Rakousko-Uherska musely jevit jako opravdová idyla, která zemřela spolu s padlými na frontách. Není proto divu, že po ukončení válečného pekla obraz této idyly přetrval v podobě útržkovitých vzpomínek na přelom století jako na krásný letní čas, ve kterém se sice schyluje k bouři, ale stále přetrvává vžitý řád věcí, vše má své místo a zvláštní rovnováhu. K nám se tento sen vrátil zejména na začátku normalizace a snad v ještě výraznější podobě po roce 1989. Objevil se v podobě nostalgie po minulosti, po starých časech zdánlivě pokojné, prosperující a poněkud ospalé multietnické monarchie.
Cimrmanovská idyla, kterou nakonec přerušil „sekáč, který se nezakecá“, však mnoho věcí vybělila. Doba stability a míru byla také obdobím tvrdé byrokracie, ve které získaly zvláštní význam předpisy, uniformy a hierarchie. Klíčovou roli hrály řád, postavení a tradice. Více než půlstoletí seděl na trůně jediný panovník, nadevše se cenila zkušenost a setrvalost. Starostové a další úředníci umírající věkem v úřadech nebyli výjimkou, a i když v tomto neměnném prostoru narážela tradice na pokrok, mladí zůstávali upozaděni. Atentátem na arcivévodu Ferdinanda v Sarajevu se spustil začátek krveprolití, přičemž tehdejší vládci se ani neobtěžovali požádat o souhlas parlament, natožpak své poddané. Císařpán prostě vše oznámil „Mým národům“. V idylické mozaice Rakouska-Uherska zkrátka mnoho dílků chybí a nostalgie po mocnářství je sněním o zdánlivě bezproblémovém světe. Existoval ale někdy takový svět?
