Na pozadí zatažené opony stojí menší stůl, pár židlí, v rohu klavír – kompletní kulisa nového představení Divadla Komedie Scénář pro tři neskutečné, ale existující herce. Vzápětí kolem stolu začnou pobíhat tři postavy: režisér, stylizovaný jako hipster, skladatel scénické hudby a další divadelník ve vytahaném svetru, hrdě popíjející (od pohledu slušně zvětralé) pivo. Přestože už od začátku jim dělá výrazný problém se nejen fyzicky sejít, nýbrž i potkat ve vlastních uměleckých představách, hrdinové se rozhodnou společně nazkoušet hru.
Třetí premiéra
Nový provozovatel Divadla Komedie se zde musel hned na začátku své činnosti vypořádat s mnoha nelehkými úkoly. Zdaleka se nejednalo jen o vyrovnání se s odkazem oblíbeného Pražského komorního divadla, nýbrž i o prolomení nedůvěry diváků (částečně dané nepříliš dobrou pověstí, která provázela Strašnické divadlo, v němž soubor Company.cz dříve působil) a zaujetí publika samotným tematickým zaměřením divadla. Při vší úctě k polské dramatice, podobný umělecký záměr nepatří k těm, u nichž by se ve zdejších podmínkách dal očekávat úspěch. První dvě premiéry nové Komedie – Naše třída podle textu Tadeusze Słobodzianka a Gombrowiczowa Pornografie – mnohé pochyby ohledně kvality jejího současného souboru vyvrátily. Při pohledu na nejčerstvější počin divadla se bohužel zdá, že jeho dramaturgy tento úspěch zároveň omámil.
Scénář pro tři neskutečné, ale existující herce, na rozdíl od předloh dvou předchozích inscenací, nevyšel z pera žádného literárního velikána. Bogusław Schaeffer je v polské kulturní scéně znám – pokud vůbec – jako avantgardní hudební skladatel a muzikolog. Na rozdíl od ostatních inscenací se také nejedná o vážně míněné dílo, nýbrž o lehce absurdní veselohru. Velmi nerada bych křivdila originálnímu textu, ale dle výsledku, který vidíme na jevišti, rovněž nemáme tu čest s žádným dramatickým skvostem. Nebo že by překlad Evy Bergerové a dramaturgie Markéty Bidlasové byly až tak špatné?
Četl jsi ho pozorně?
Struktura hry je poměrně jednoduchá. Tři hrdinové si jednou za čas domluví zkoušku, na níž se dlouho nesejdou. Když se jim to povede, diskutují nad stále stejnou pasáži domnělé hry („Četl jsem Heideggera a nic jsem nepochopil.“ „A četl jsi ho pozorně?“). U zkoušení a debat se hádají, filozofují, vtipkují a snaží se najít čím dál bizarnější způsoby stmelení kolektivu. Samozřejmě každý má jiné nápady, každý pochybuje o kompetencích druhého a každý v jistou chvíli pocítí vůči projektu skepsi. Přitom není mnoho času – s představením se již počítá v repertoárech venkovských kulturáků. Satira na pseudointelektualismus a namyšlenost divadelního prostředí? Budiž, ale proč tak těžkopádná a nezáživná?
Herci Jaromír Nosek, Jan Hofman a Michal Slaný dělají, co mohou, ale chabou českou aktualizaci textu a slabost koncepce představení zachrání těžko. Situačnímu humoru a banálním slovním hříčkám se zasmějeme, ale většinou snad spíš ze zdvořilosti či pocitu nudy. Ta diváka přepadne už záhy po úvodních scénách a nepustí až do konce.
Scénář pro tři neskutečné je po umělecké stránce hrůzou tak zjevnou, že se téměř nabízí říct, že by mu bylo líp na prknech oněch venkovských kulturních domů. Nekřivdíme ale tentokrát kulturákům? Zdá se, že hromadnému odchodu diváků z inscenace zabraňuje snad jen skutečnost, že se hraje bez přestávky.
Bogusław Schaeffer: Scénář pro tři neskutečné, ale existující herce, česká premiéra 2. května 2013
Divadlo Komedie
