Psal se rok 1977 a rozhořčení obyvatelé Káhiry se nahrnuli do ulic. Na náměstí Tahrír se demonstranti střetli s policií a skandovali hesla proti prezidentovi: „Oblékáš se podle poslední módy a my spíme v místnostech po dvanácti.“ Revoluce visela ve vzduchu, jelikož vláda masivně zvyšovala ceny základních potravin a energie, takže se staly pro stále větší počet lidí nedostupnými. Brzy propukly obrovské protesty, po kterých zbylo více než sto padesát mrtvých. Tehdejší egyptský vládce Anwar Sádát se musel naučit základní pravidlo: mít k dispozici dostatek levného chleba. V dalších letech se tak v zemi udržoval relativní klid.
Egyptská vláda dlouhodobě ceny chleba dotovala, ale od začátku nového milénia přestala držet krok s rostoucími cenami obilí na světových trzích. Region, kterému se říkalo úrodný půlměsíc, se navíc stal jedním z nejzávislejších na dovozu obilí. K největším světovým dovozcům potravin dnes patří země Blízkého Východu a severní Afriky a právě v Egyptě stouply v minulých letech ceny potravin téměř o čtyřicet procent. Pro dlouholeté pozorovatele tak nebylo žádným velkým překvapením, že zde propukly hladové bouře. Ty ostatně postihly i dalších třicet zemí světa, od Haiti po Bangladéš. Státy jako Bahrajn, Jemen, Egypt nebo Maroko jimi prošly v roce 2008 a o tři roky později zde vypukla povstání s cílem svrhnout vlády. Bylo jen příznačné, že takzvané arabské jaro odstartovala sebevražda tuniského prodavače potravin.
Nový boj o půdu
Britský časopis The Economist sestavuje už od roku 1845 index cen potravin a jeho redaktoři konstatovali v článku „Konec levného jídla“ z roku 2007, že tento index je nejvyšší od začátku měření. Tento stav souvisí s řadou faktorů, z nichž k nejaktuálnějším patří extrémní počasí. Například v letošním roce bylo osmdesát procent území Spojených států amerických zasaženo suchem a podobně na tom byly i Rusko nebo Austrálie. Úroda kukuřice a sóji byla decimována rekordními teplotami a nedostatkem vláhy a ceny těchto plodin od léta rychle stoupaly. Problémy se suchem mají ovšem v dlouhodobém horizontu i další země. OSN ostatně už před několika lety vydala zprávu, ve které odhadla, že životy zhruba jedné miliardy lidí ohrožuje desertifikace, tedy degradace půdy v suchých oblastech na neúrodnou pustinu, která je způsobená neudržitelným využíváním země a klimatickou proměnlivostí. Byl dokonce vyhlášen světový den boje s desertifikací. Této snaze zlepšit veřejné povědomí se však v tisku věnuje jen malá pozornost – a to navzdory tomu, že zmíněné trendy nejsou čistě jen přírodními pohromami, se kterými nejde nic udělat. Neobejdou se bez přičinění člověka při svém vzniku a zásadní pro jejich průběh je nízká schopnost přijímat opatření, která je mohou zmírnit nebo ukončit.
Rok po vypuknutí první vlny hladových bouří v roce 2008 otiskla západní média další zprávu OSN o nadcházejícím seškrtání přídělů potravin a zrušení mnoha podpůrných projektů pro chudé země. Dárcovské státy totiž čelí v důsledku hospodářské krize fiskálnímu tlaku, škrtají a snižují i své příspěvky na financování těchto programů. Jak poznamenal bangladéšský list New Nation: „Je zcela výmluvné, že na provizorní záchranu předních světových finančních institucí byly vynaloženy ohromné částky, zatímco z relativně malé sumy 12,3 miliardy dolarů slíbené na kompenzaci celosvětové potravinové krize byla doručena pouhá jedna miliarda. Není to přitom kvůli nedostatku zdrojů, nýbrž kvůli nedostatku opravdového zájmu o světovou chudobu.“
Sucho, které letos zasáhlo Spojené státy, bylo přitom nejhorší za posledních padesát let a vědci i světová média varují, že svět se ocitá na prahu nové potravinové krize. „Tato situace sama nezmizí,“ zdůrazňuje Lester Brown, autor knihy Plná planeta, prázdné talíře (2012). Předvídá neustálý nárůst cen potravin, který povede k politické nestabilitě, šíření hladu, a pokud s tím jednotlivé vlády nic neudělají, k potravinové katastrofě. „Jídlo je novou ropou a půda novým zlatem. Bylo to vidět právě na bouřích z roku 2008, poté, co se cena obilí zdvojnásobila. Vyvážející státy začaly omezovat export, aby udržely domácí ceny. Kvůli tomu začaly panikařit dovážející země a začaly pro sebe rychle shánět zemědělskou půdu, aby se v produkování potravin staly soběstačnějšími. Výsledkem jsou nové intenzivnější boje o půdu a vodu mezi státy.“
Zabrat, nebo změnit?
Neexistuje žádná záruka, že svět bude moci navyšovat produkci obilí, jako tomu bylo doposud. Výnosy v mnoha zemích stagnují, a ani nově vyvinutá osiva už několik let nepomáhají ke zlepšení. Podle Browna skončily doby, kdy byl jídla dostatek, jelikož se světové zásoby tenčí. Nejde přitom jen o dočasné zhoršení situace; pokud se brzy něco nepodnikne, změny, ke kterým dochází, budou nevratné. Nyní bude každá země v mnohem větší míře bojovat sama za sebe. Co by v minulosti byla relativně jednoduchá záležitost – vyvinout lepší osivo anebo zabezpečit nová pole – je nyní stále obtížnější. Pěstování potravin ohrožuje zhoršující se životní prostředí, ale i když čas běží, politické elity se o výraznější zlepšení nepokoušejí.
Mají zřejmě jiné starosti. Příčinou současné situace byl totiž i volnotržní fetišismus, podle kterého jsou potraviny zboží jako každé jiné. Jednotlivé vlády přestaly v důsledku tvrdého zavádění neoliberálních politik od osmdesátých a devadesátých let chránit své ekonomiky a považovat udržení potravinové soběstačnosti za bezpečnostní prioritu. Dočasným vítězem v globální soutěži se pak logicky stali ti silnější a bohatší. Zemědělci v chudších zemích sice mohou být schopní a tvrdě pracovat, ale nemohou soupeřit s mocným agrobyznysem z vyspělých západních zemí, který navíc závisí na masivních státních dotacích. Na tom, co následuje, proto není nic překvapujícího. Nerovný boj místních s cizími producenty přináší výsledky v podobě skupování orné půdy bohatými firmami, které přizpůsobují výrobu potřebám svých zemí, zatímco bezprizorní venkovské obyvatelstvo se stěhuje do městských slumů. Lidé tu přicházejí o možnost uživit se a jsou ponecháni napospas kolísajícím cenám potravin.
Dědictví vlny liberalizace ekonomik umožnilo zemím bohatého globálního Severu sledovat své priority a zvyšovat závislost chudších zemí na svých potravinách i dalších produktech. Chudší země tak následovaly zájmy bohatších. Vzestup cen obilovin v letech 2007–2008 za sebou zřejmě zanechal víc hladovějících lidí než kdykoli předtím v moderních dějinách, takže počet protestů a vzpour rychle narostl. Například v Thajsku se rýže stala tak vzácnou, že zdejší farmáři zformovali ozbrojené skupiny, které hlídaly úrodu před hladovějícími. V již zmíněném Egyptě docházelo k násilnostem v mnohahodinových frontách na chleba, kde několik lidí zemřelo v potyčkách nebo vyčerpáním. Davy demonstrantů vyrazily rovněž do ulic Mexico City, nemluvě o hlavním městě Haiti, Port-au-Prince, kde propukly další bouře a kde rezignoval premiér.
Vyšší ceny potravin mají samozřejmě největší dopad v zemích, kde potraviny – a především ty základní jako chléb – tvoří polovinu rodinného rozpočtu. V rozvinutých státech sice představuje dražší jídlo také zátěž, ale většinou zátěž ještě udržitelnou, jelikož tu lidé s vyššími platy vydávají na potraviny zhruba mezi deseti až dvaceti procenty svých příjmů. Jenže i tato situace se postupně mění, jelikož s rostoucími sociálními rozdíly a stagnujícími příjmy v bohatších zemích i zdejší obyvatelé utrácejí za dražší potraviny více. Podle letošních průzkumů měly například čerstvé potraviny na útratách českých domácností asi třetinový podíl. U seniorů to pak může být ještě vyšší procento, i když se s dalším zdražováním zboží a služeb snaží na jídle šetřit.
Od roku 1950 vzrostla světová populace o čtyři a půl miliardy lidí a jídlo se stává větší vzácností. Lidí je zkrátka více než potravin, které se produkují, ale ani stabilizace růstu populace se neobejde bez změny převládajícího světonázoru a ekonomického systému. To jistě není snadný úkol v situaci, kdy lidé nestačí vydělávat na to, co politické a finanční elity zaberou pro sebe. Podle zmíněného Lestera Browna přitom známe řešení: „Musíme se mobilizovat, změnit fungování ekonomiky a přehodnotit naše priority. Cíl je jasný: Zachránit civilizaci před ní samotnou.“
