Olga Jarošová roky projektovala domy. Když přišla revoluce, ještě chvíli kreslila tužkou po pauzáku. Pak už to moc nešlo. Všude chtěli jazyky a práci na počítači. Tak šla do úřadu.
Každý den po tři roky na stavebním úřadě vysvětlovala lidem, že nesmějí postavit vysoký věžák vedle nízkého domu, protože by lidem stínil. Že vedle školky nemůžou mít skládku. Smiřovala sousedy, když si přišel nájemník stěžovat, že si sousedova kočka hraje se skleněnou kuličkou na plovoucí podlaze a jeho to ruší. Práce s lidmi? Někdy na infarkt. „To přišel Franta Novák a rozčílil se, co mu má do stavby jeho garáže nějaký úřad co kecat. A že si to chce postavit sám, jak chce,“ vzpomíná Olga Jarošová. „Nezajímalo ho, že mu okap teče na pozemek jeho souseda. A mohli jste mu to vysvětlovat... Jak do dubu.“
Některé případy podle ní neměly řešení. Jako ten s kočkou a kuličkou. „Úředník musí v tu chvíli potlačit vlastní silný dojem, že dotyčný je blázen,“ vysvětluje Olga Jarošová. „Takže vyvolá státní stavební dohled, pozve si obě strany a rozebere to s nimi.“ A řešení? Nic než dohoda sousedů neexistuje. Předchází tomu návštěva hygienika, který měří decibely hluku. Když zjistí, že zvuk je příliš hlasitý, nařídí vlastníkovi domu, že má zlepšit izolaci. Pokud je ale dům třeba družstevní, opět se musejí dohodnout oba sousedi. A tak dále.
Osmihodinová pracovní doba? Pouhý sen
K ruce a debatám bývala Olga Jarošová v úřední dny od 8 do 17 hodin. A dveře se netrhly. Co dělají panebože ti úředníci v neúředních hodinách? „Pracujeme jako jindy,“ odpovídá Olga Jarošová. „Prohlížíme všechna vyjádření ke stavbám od hasičů, hygieniků, památkářů, kominíků a mnoha dalších institucí. K jedné stavbě bývaly dokumenty ve složce třeba třicet centimetrů tlusté. Vydáváme kolaudační rozhodnutí, konzultujeme po mailu, píšeme vyjádření,“ vypočítává Olga Jarošová.
Pracovat deset, dvanáct hodin denně vydržela tři roky. Pak odešla. Do basy. Tam strávila pět let na stavebním referátu. A vysvětlování začalo nanovo.
Tentokrát ne za přepážkou, ale nadřízeným. „Stavbám tam nikdo nerozuměl. Tak si mysleli, že se to vždycky nějak udělá. Vybourat okna? Na toho se přece nebudeme nikoho ptát,“ říká Olga Jarošová. „Tlačili mě tam do věcí, které byly špatné a proti zákonu. A má vysvětlení nebrali.“ Dostávala méně peněz a šťastná nebyla ani náhodou. „Byla jsem zvyklá na přátelský kolektiv. Ve vězení mi nikdy nikdo s ničím neporadil,“ vzpomíná Olga Jarošová. „Všechno se tam konalo na rozkaz, prostě vojenská organizace. Co na tom, že rozkaz byl nesmyslný. Bachaři se tak často chránili proti svým nadřízeným, kterých se jednoduše báli.“
Úřednice č. 1: Olga Jarošová
Vzdělání: Stavební fakulta ČVÚT
Úřad: Stavební úřad Praha 4 / Vězeňská služba na Pankráci
Funkce: referentka / vedoucí stavebního referátu
Zaměstnaná jako úřednice v letech: 2002–2005 / 2005–2010
Co jí vadilo: „Papíry a předpisy. Kdyby nebylo tolik zákonů a nařízení a nemuselo se hlídat tolik věcí, nebylo by potřeba tolik úředníků. A tolik papírování.“
Za dva roky nezažila funkční úřad
Zuzana Svobodová pracovala po škole dva roky na ministerstvu životního prostředí. Zaboha by se tam nevrátila, tedy pokud by se radikálně nezměnilo vedení a směřování úřadu. Proč?
Za první půl rok práce zažila čtyři ministry. A za další rok a půl pátého. Dva roky, kdy úřad prakticky nefungoval. Nesmělo se nic rozhodnout, nic podepsat. Každý ministr si dovedl své lidi. Ředitelé, jejich náměstci a vedoucí odborů se tam střídali jako figurky na orloji. Většina bez kompetence, znalosti problému. Důležitá byla politická příslušnost, případně kamarádčoft. „Nezapomenu na okamžik, kdy do funkce nastoupil Pavel Drobil,“ popisuje Zuzana Svobodová. „První, co v třicetistupňovém vedru zavedl, byl dress code pro zaměstnance a klimatizaci pro náměstky,“ popisuje Zuzana Svobodová. Její vzpomínka na Pavla Drobila jsou tak letní pařáky spojené s uzavřenými lodičkami a propocenými saky kolegů.
Původní Odbor environmentálních nástrojů, v němž Zuzana Svobodová pracovala například na certifikaci ekologických poraden, se za dva roky postupně přeměnil na Odbor ekonomických a dobrovolných nástrojů. Slovo ekologie nyní na MŽP nehledejte. „V současné době se tam odehrává systematická likvidace ekologické výchovy, neziskovek, které ji dělají, lesních školek a tak vůbec,“ shrnuje Zuzana Svobodová, která je ráda, že mohla odejít na mateřskou dovolenou. Jiným se to nepoštěstilo a stali se oběťmi nejrůznějších úřednických čistek. „Chápu, že se s řadovými referenty nikdo nechtěl bavit a že jim přišla výpověď pro nadbytečnost mailem,“ popisuje Zuzana Svobodová. „Bohužel tento mail obdrželi i někteří ředitelé odborů či vedoucí. V hlavičce dopisu byla vedle sebe jména sekretářek, referentů i ředitelů. Všichni měli absolutní přehled, kdo musí odejít.“ Kdo mail poslal? Ministr? Nikoli. Přišel od úřednice, že se mají dostavit na personální, navíc tři dny poté, co jim začala běžet výpovědní doba. Takovéto maily dostávali loni zaměstnanci na úřadu po desítkách.
Jestli si připadala užitečná, ví Zuzana Svobodová zcela jistě: nepřipadala. „Všechno, co jsem za ty dva roky udělala, bylo úplně marné,“ popisuje. „Lidé, kterým skutečně životní prostředí leželo na srdci, museli odejít. I když jsem celou dobu připravovala certifikaci ekoporaden, za mě vlastně zanikly, neboť na ně nebyly vyčleněny peníze,“ stěžuje si Svobodová. Sama ví o situaci, kdy nová vedoucí, vystudovaná učitelka z 1. stupně, požádala podřízenou o seznam ekoteroristických organizací. Moc se pak divila, že na ministerstvu žádný takový seznam není. Možná ho tam právě zavádějí…
Úřednice č. 2: Zuzana Svobodová
Vzdělání: Fakulta humanitních studií Univerzity Karlovy, obor Sociální a kulturní ekologie
Úřad: Ministerstvo životního prostředí ČR
Funkce: referentka Zaměstnaná jako úřednice v letech: 2010–2011
Co jí vadilo: „Pocit bezmoci. Pokud s něčím nesouhlasí ti nahoře, ačkoli tomu vůbec nerozumějí, nezmůžete vůbec nic. Mohu dělat svou práci, ale pokud náměstek neuzná, že už je vhodná doba, aby to šlo k projednávání na poradu vedení, jsem tam úplně k ničemu.“
Stačí stát se veterinářem
Hana Havránková je úřednicí třicet let. Prošla obvodním, školským a krajským úřadem, kde je doposud. Na odboru školství, kde má pod sebou dvacet lidí, přiděluje dvanáctým rokem školám peníze na mzdy a pomůcky. Krom toho třeba řeší stížnosti učitelů, že jim ředitel nedává dost vysoký plat. Nebo se snaží přesvědčit ředitele škol, v jejichž třídách je po deseti žácích, že je nutné školu zrušit. Dost nepopulární úkoly.
Hana Havránková zažila již mnoho vlád a ministrů. A právě v jejich neustálém střídání a zákonech nepostihujících kontinuitu vidí velký problém. To, co se pracně zavede a odzkouší, se za rok zase mění. Příklad? Nedávné změny ve způsobu odměňování učitelů. „Tak jeden rok se rozhodne, že budeme učitele dělit na ty, kteří mají vysokoškolské vzdělání, a na ty, kteří je nemají. A vydají se dvoje tabulky, podle nichž dostávají učitelé mzdu. Zdůvodní se to tak, že je ve školství důležité podporovat vzdělané lidi,“ říká Hana Havránková. „Na základě toho se všichni na školách rozhádají, plno lidem se snižuje, nebo naopak zvyšuje plat. No a další rok se to zruší a je opět jedna tabulka. Všem tisíci školám v kraji pak vysvětlujete, že vzdělání vlastně tak důležité není.“
Podobný případ se stal, když si i nižší úředníci, kteří nikoho neřídí, museli doplňovat vysokoškolské vzdělání. „Kolegyně deset let připravovala rozpočty školám. Aby v tom mohla dál pokračovat, v pětačtyřiceti musela začít studovat. Učit se dva jazyky, což v jejím věku nebyla legrace. Jakmile školu dokončila, povinnost vystudovat byla zrušena,“ vzpomíná Hana Havránková. „Navíc předpis nenařizoval, jaký obor má úředník absolvovat. Mohla jít studovat třeba veterinu. Důležitý byl titul.“
Úředníci podle ní dělají to, co mají nařízeno
v zákonech, předpisech a nařízeních vlády. Vesměs
si práci nevymýšlejí a nepřidávají. „Pokud
už dělají něco opravdu nesmyslného, většinou je
na vině nekvalitní zákon, který úředníci musejí
dodržovat,“ popisuje Hana Havránková.
Samotné jí připadá nespravedlivé, že lidi často
z přemrštěného papírování viní právě úředníky.
„Každý nový předpis s sebou nese nárok na
úředníky, sledování, evidování, vyúčtování. A na
všechno chodí kontroly: z finančního úřadu, ministerstva.
Úředníci postupují tak, aby kontrolám
vyhověli,“ popisuje Hana Havránková. Sama
platila jednou za život pokutu, když omylem
nechala školy poslat peníze na jiný bankovní
účet, než měla. „Krajský úřad jich má více a já to
prostě nezkontrolovala. Hned další den jsme těch
několik milionů převedli na ten správný účet.“
Žádná škoda tehdy nevznikla. Přesto zaplatila
pět tisíc. Od té doby je poučená. „Člověk pak
dbá na to, aby měl papíry v pořádku,“ dodává
Hana Havránková.
Úřednice č. 3: Hana Havránková
Vzdělání: Vysoká škola ekonomická v Praze
Úřad: Úřad městského obvodu Ostrava-Poruba / Školský úřad / Krajský úřad Moravskoslezského kraje
Funkce: referentka, vedoucí finančního odboru / vedoucí oddělení rozpočtu / vedoucí oddělení přímých nákladů Odboru školství, mládeže a sportu
Zaměstnaná jako úřednice v letech: 1978–1994 / 1994–2000 / 2001–doposud
Co jí vadí: „Vztah ministerstva školství ke krajským úřadům. Téměř rezignovalo na metodické řízení. A pak si stěžují, že je to v každém kraji jinak. Nebylo to tak vždycky.“
