Následovat měla změna statutu fakultních nemocnic, vytvoření tržního prostředí ve zdravotnictví i zdravotním pojištění s možností vytváření zisků, zavedení „standardů“ a „nadstandardů“. Není divu, že o tento proces byl ze strany investorů a podnikatelských kruhů velký zájem: systém zdravotní péče ročně spolyká více než 200 miliard korun a reforma zjevně směřovala k zajímavým možnostem podnikání. Nenápadně došlo k potlačení solidarity zdravých s nemocnými, která je zakotvena v Ústavě, podle níž mají občané na základě veřejného zdravotního pojištění právo na bezplatnou zdravotní péči. Reforma připravovala půdu k odstátnění zdravotních pojišťoven.
Julínkovi se jeho dílo nepodařilo dokončit. Po krátkém období úřednické vlády nastoupil na jeho křeslo Leoš Heger. Jeho rétorika byla opatrnější, v praxi ale pokračuje v Julínkových stopách.
Nedávno schválený Zákon o zdravotních službách nahradil údajně zastaralý Zákon o zdraví lidu. Nová úprava je složitá, mnoho problémů neřeší a jiné přináší. Zavádí se pojem „nadstandardní“ péče, za kterou si pacient musí připlatit. Není dostatečně zajištěno, aby definice nadstandardu byla oproštěna od ekonomických zájmů pojišťoven a poskytovatelů zdravotní péče. V zákoně je na několika místech použit pojem „placené služby“ namísto „zdravotní péče“, o které mluví Ústava. Stát se postupně vzdává své povinnosti prevence, monitorování a ochrany zdraví ve prospěch soukromých subjektů, např. převodem nákupu, skladování a distribuce očkovacích vakcín do soukromých rukou. Postupně je likvidována síť zdravotních ústavů a hygienických stanic.
Není náhodou, že v současné době dochází k fúzi České průmyslové a zdravotní pojišťovny (dříve AGEL) se zdravotní pojišťovnou Metal Aliance. Nově vzniklý komplex zahrnuje nejen pojišťovny, ale ovládá celý řetězec včetně zdravotní péče a lékáren. Bude možné ubránit vlivu takových uskupení při definici standardů? Může se stát, že pro některé skupiny pacientů nebude odpovídající zdravotní péče „lege artis“ dostupná? Už dnes jsou některé sociální skupiny či chronicky nemocní zatíženi za hranicí únosnosti. K tomu všemu se zavádějí nové zdravotnické registry. Do nich se mají zadávat údaje potřebné k identifikaci pacienta, včetně těch intimních, jako je počet potratů, ale také typ bydlení, zaměstnání nebo choroby rodičů. Veškeré citlivé údaje o každém z nás, o našich diagnózách, užívaných lécích a lékařích mají být shromažďovány v obrovské databázi centrálního úložiště informací. Informační systém IZIP založili politici ODS. V zákoně stojí, že data pro zpracování se předávají bez souhlasu pacienta. Správcem má být ministerstvo zdravotnictví, ale část registru může spravovat i právnická osoba. Vládní úředníci se dušují, že zneužití údajů nehrozí. Kdo to ale při pohledu na současnou politickou scénu může zaručit?
