Šéf resortu, jehož klíčoví spolupracovníci se střídají jak postavy na orloji. Tím vším je ministr školství Josef Dobeš, člověk, jenž podle některých nedokázal napsat dobře ani vlastní diplomku a který se přesto chystá přepsat rovnou celý vysokoškolský zákon – a to navzdory protestům valné většiny akademické obce. Ne, to není Kocourkov, to je Česko.
Chce to velkou drzost, maskovat školné výrazy typu „finanční pomoc studentům“. Dobeš totiž nepomáhá studentům, ale bankám, jak naznačil i rektor Vysoké školy ekonomické Richard Hindls. Druhým, komu reformy prospějí, budou soukromé školy. Jak ukázal například sociolog Jan Keller, měly by při stávajících trendech brzy nouzi o „klienty“, pokud by státní vysoké školy mohly dál poskytovat vzdělání zadarmo. Je přitom veřejným tajemstvím, že právě mnohé soukromé školy snižují úroveň a jejich studium představuje v podstatě nákup titulu na splátky. Nepřipomíná se, že Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech, platný i pro Českou republiku, obsahuje ustanovení, které svým duchem, ba přímo i literou odporuje snahám o zavedení školného. Článek 13. odstavec 2 zmiňovaného Paktu hovoří zcela jasně: „vyšší vzdělání bude rovněž zpřístupněno pro všechny, a to podle schopností všemi vhodnými prostředky a zejména postupným zaváděním bezplatného vzdělání“.
Pakt tedy zavazuje smluvní strany směřovat k bezplatnému vzdělání na všech stupních škol. ČR tento závazek dlouho bez problémů splňovala, teď se však – bohužel spolu s dalšími signatářskými státy – chystá nastoupit opačný kurs a Paktu, na který se přitom odvolává i ustavující Prohlášení Charty 77, se tak zpronevěřit.
Klausův nejlepší ministr školství ale zjevně nezná mezinárodněprávní závazky své země. Možná by proto někdo měl po vzoru Luthera přibít na dveře v Karmelitské papír s inkriminovanou pasáží Paktu. Anebo předat kopii Paktu osobně Dobešovi a nabídnout mu současně doučování, aby i on dostál heslům o nutnosti celoživotního vzdělávání.
