Žijeme v době, kdy často moc nerozumíme tomu, co dělají druzí. Světy různých povolání či společenských skupin mezi sebou vytvářejí čím dál větší rozestupy. S neporozuměním přichází nedůvěra. A reakcí na ni byl nástup auditu jako organizačního a řídicího principu. Někteří sociologové ve Velké Británii, kde tato tendence nastoupila již v osmdesátých letech minulého století a rozvinula se nejsilněji, hovoří o „společnosti auditu“ jako základní charakteristice doby. Tak jako se na trhu převádí téměř vše na peníze, tak se v oblasti (nejen) veřejné správy začalo všechno převádět do řeči indikátorů, certifikátů, výkazů a auditu. Výkaz se stal prostředníkem mezi různými oblastmi společnosti, úrovněmi řízení, sociálními skupinami. Najdeme ho ve zdravotnictví, školské politice, sociální oblasti. Najdeme ho dnes takřka všude.
Výkaz je (stejně jako peníze) na první pohled skutečně impresivní vynález. Do jednoho čísla (růst HDP, umístění na Šanghajském žebříčku kvality univerzit) nebo pár standardizovaných slov či znaků, jakými jsou verdikty ratingových agentur (AAA-) soustředí výkaz komplexní informaci, dovoluje „překládat“ mezi odlišnými světy a umožňuje vzájemně poměřovat to, co by jinak bylo nesrovnatelné. Audit se jeví jako ideální nástroj, jak ve složitém světě zamezit mrhání a korupci. Zkušenosti ze zemí, jakými je Velká Británie, by nás ale měly varovat před přílišným nadšením a slepou vírou.
Co indikátory nevidí
Mnohé věci indikátory především zachytit prostě nedokážou. Znamená to ale skutečně, že jsou nepodstatné? Dobře to ukazuje příklad vědy. Enormní důraz na několik typů uznávaných výsledků vede např. k podcenění každodenní laboratorní práce, předávání experimentálních dovedností mezi generacemi a školení studujících. Jakkoli tvoří tyto činnosti zázemí, z něhož „excelentní“ a hodnocené výsledky vědy vyrůstají, stávají se podřadnými, protože nevytvářejí přímo hodnocený výkon a nevedou k bezprostřednímu ocenění. A tak asi moc nepřekvapí, že je dnes často vykonávají ženy.
Meze efektivity
V případě dlouhodobého využívání indikátorů a mechanického provázání veřejného financování s výsledky auditů dochází navíc k tomu, že se chování aktérů nezamýšleným způsobem proměňuje. Více energie než svému původnímu poslání začínají věnovat tomu, jak uspět v auditu. Méně jde o dobrou zdravotní péči a více o schopnost vykázat striktně definovanou „kvalitu“ zařízení a jeho efektivitu. Méně jde o publikování hodnotných vědeckých výsledků a více o třeba i umělé zvyšování vlastní citovanosti. Hodnocená činnost se pak stává nikoli více, ale méně efektivní, paradoxně právě kvůli hodnocení efektivity, které navíc problém nejen způsobí, ale také zneviditelní.
Neutralita neexistuje
Logika auditu je založena na myšlence, že existují neutrální kritéria (výkonnosti, prospěšnosti) a nezaujatí odborníci, kteří je umějí měřit. Opravdu je ale na místě věřit tomu, že auditorským firmám a ratingovým agenturám nejde o nic jiného než o to, aby nestranně posoudily ekonomickou důvěryhodnost států, podniků a finančních produktů? Nejen, že už bylo doloženo, že často hrají i další strategické hry (ať už jde o zakrývání různých existujících problémů firem, viz Enron, nebo naopak dramatizaci situace, díky které se kolem zadlužených států dále utahuje smyčka jejich popravy na finančních trzích). Kdo určuje indikátory kvality dobré zdravotní péče? Kvality vysokoškolského vzdělávání? Jaké jsou jeho zájmy? Těžko mluvit o „čisté odbornosti“. Měřítka hodnocení vždy vycházejí z nějakých hodnot – a nezřídka také z něčích zájmů.
Politizov at a zjednodušov at
Nedůvěra, prověřování a proceduralizovaná kontrola jsou v dnešních složitých společnostech do značné míry nevyhnutelné. Rozhodně ale neplatí, že čím víc kvantifikace v hodnocení, tím víc objektivity, efektivity a nezaujatosti. Jedinečný příběh může někdy vypovídat víc než koncentrovaná řada čísel a vytrhuje hodnocení z oblasti monopolu odborníků. Právě jejich nadvláda je možným vyústěním společnosti hodnocení.
Přestože se vžívá rovnítko mezi korupcí a politikou (politiky) a ve jménu snižování korupce se volá po manažerské vládě odborníků, tento přesun odpovědnosti problém korupce nevyřeší. Nejen, že odborníky v roli nových vládců lze také zkorumpovat a rovněž mohou převzít i další nectnosti svých předchůdců. Zároveň žádný odborník a žádné „odborné“ kritérium nepředstavuje absolutní „odbornost“, ale jen jednu její možnou podobu. Nepotřebujeme větší vliv „expertů“ na kontrolu a správu věcí veřejných, ale především více vážně míněné demokratické debaty o společenských cílech a dobrém fungování veřejných institucí, ze které by měly vyplynout i formy a kritéria hodnocení. Současná válka ministerstva školství proti akademické obci, která je apriori pojímána jako líný a v zákopech uhnízděný nepřítel, jehož je nutné porazit na lopatky a nadiktovat mu, „co je žádoucí“, představuje přesný opak takového postupu.
Ještě zásadnější je pak otázka, zda míra složitosti současných společností nepřekračuje dnes míru, která je udržitelná a v níž lze vést dobrý život. „Komplexní“ finanční produkty, kterým plně nerozumí ani ti, kdo s nimi obchodují, bychom se možná neměli snažit lépe monitorovat, ale prostě zrušit. Spíše než spoléhat se na nejrůznější certifikáty potravin bychom možná raději znali svého farmáře a kvalitu toho, co od něj jíme, zjišťovali při osobních návštěvách na statku. Nebo si je sami vypěstovali na nějaké guerillové zahradě uvnitř města.
Autor je spolupracovník redakce.
