Kdo by chtěl považovat nejrůznější hodnocení a jejich všeobecné rozšíření za obtížný atribut dnešní doby a zejména tržní ekonomiky, postavené na výkonu a soutěživosti, měl by si připomenout historii. Už od raného středověku musel prakticky každý obyvatel Evropy projít alespoň jednou ročně procesem, v rámci kterého byl jako osoba posouzen tak komplexně a hluboce intimně, že tomu dnešní dotazníky a testy nemohou konkurovat. Na rozdíl od dnešních hodnotících procesů je ale zpověď projevem milosrdenství. Hříchy se zkoumají a odhalují proto, aby mohly být odpuštěny, nikoli potrestány. Navíc průběh a výsledek zůstává tajný a nezaznamenaný, díky zpovědnímu tajemství jen mezi zpovídaným a knězem, který má za úkol vše co nejrychleji zase zapomenout.
Hříšník nebo neuro tik
Institut zpovědi, či přesnějším modernějším označením svátosti smíření, se nevyskytuje jen v katolické, ale i pravoslavné a anglikánské církvi. Z veřejného vyznání hříchů celým shromážděním se postupně vyvinula nejrozšířenější forma soukromé, tzv. ušní zpovědi knězi, která byla zaváděna irsko-skotskou misií už v pátém století.
Díky takto dlouhé tradici nabyla katolická církev mnohé zkušenosti a cenné poznatky, které v posuzování svých oveček používá a které jsou předávány generacemi zpovědníků. To z nich v ideálním případě dělá zkušené rádce a psychology, jimiž se inspirovali i zakladatelé psychoanalýzy, která pracuje obdobně. Tím, že na sebe člověk řekne naprosto vše, je možno stanovit diagnózu a odhalit zdroj problému. Ostatně už C. G. Jung si všiml, že mezi jeho pacienty výrazně převažují protestanti a židé a téměř se nevyskytují katolíci. Vysvětlil si to tak, že měli své zpovědníky a jeho služby nepotřebovali.
E. H. Erikson zas ve svém psychoanalytickém rozboru Mladý muž Luther popisuje, jak se Luther ještě coby augustiniánský mnich nutkavě zpovídal celé hodiny, do nejmenších podrobností hodnotil a rozmělňoval své pohnutky a činy, v relativní čistotě hledal sebemenší smítka nečistoty a to vše v historickém sledu od dětství. Po několikahodinové zpovědi pak žádal o novou, v které chtěl opravit předchozí vyznání, až ho museli nadřízení napomenout za znevažování svátosti s tím, že takové hlouposti Krista nezajímají.
Silný vztah ke zpovědníkovi se u leckoho vyskytuje i dnes. Důkazem jsou verše Martina Magora Jirouse o františkánovi Bonaventurovi Boušemu „poprosím pátera Bonaventuru, ten vyzpovídá i nestvůru, poprosím pátera Bouše, svědomí moc už mě kouše.“
O zpovědi panuje v obecných představách lidí, a to dokonce i těch co ji někdy absolvovali, mnoho nepřesností a předsudků. Předně to není tak, že by se jejím prostřednictvím katolíci jaksi automaticky zbavovali hříchů a tudíž si mohli o to více vesele hřešit. Vůbec kategorie hříchu coby hodnotící nálepky je dnes značně nesrozumitelná, vždyť jak zpívá Sváťa Karásek „dneska na hřích kašlou, lidé z panelů“. Hřích není něco příjemného, co nám nějaká zlovolná autorita potměšile zakazuje, aby nás potrápila, žádné sladké zakázané ovoce. Je to porušení řádu, rozpor s naší harmonickou existencí, který nám přináší problémy. A je třeba jej co nejdříve odhalit a odstranit, v mezích vlastních možností i napravit. K tomu slouží zpověď. Jejím předpokladem je účinná lítost, záměr nepokračovat v tom, co jsme sami svým svědomím, třebas i za pomoci návodných otázek kněze, rozpoznali jako špatné. Kněz není onou autoritou, která nás posuzuje a která nám odpouští. V celém procesu vystupuje jen jako symbolická postava, který má zpovídanému – obžalovanému a žalobci zároveň, zastoupit, vlastně zahrát stanovisko Boha a církve, aby mohl plně pochopit podstatu svého případného provinění a zároveň prožít a přijmout odpuštění.
Nastavová ní zrc adla
Tento proces usnadňuje pomocná literatura, jež byla oblíbeným a rozšířeným žánrem už od raného středověku. Věř ícím k př ípravě slouží zpovědní zrcadla, která osvětlují jednotlivá provinění proti desateru, uvádějí př íklady nejčastějších hříchů, např. sedm smrtelných hříchů, hříchů pěti smyslů a podobně. Kněžím sloužily tzv. penitenciály, vlastně jakési sazebníky se seznamy hříchu a stanoveným pokáním. Obraz, který podávají, je velmi překvapivý a dokazuje, že hodnocení, co je a co není hříšné a nebezpečné, se během staletí radikálně proměnilo. Mezi nejčastěji řešenými hř íchy je zejména magie a různé pozůstatky pohanských tradic. Zdánlivě to sice potvrzuje obvyklé hodnocení středověku jako doby zuřivého pronásledování čarodějnic, penitenciály to ale vyvracejí. Trestají totiž nikoli samotné magické praktiky, ale víru v ně.
Tedy představu, že je vůbec něco takového možné, že čarodějnice existují a mohou uškodit křesťanům. Burchard z Wormsu ve své knize doporučuje přísně trestat oslavy pohanských svátků provázené rituály působící, „aby se ti v novém roce podařilo udělat více než dříve“, a dvanácti dny postu o chlebu a vodě trestá magické praktiky snažící se uškodit zvířatům či úrodě sousedů. Podobné představy označuje za pošetilosti hlupáků. Některé z jeho popisů magických r ituálů přešly beze změny do slavného Kladiva na čarodějnice, ale se zcela opačným významem. V něm už jsou trestáni t i, kdo v ně nevěří, brání likvidaci čarodějnic škodících věřícím.
Dnes už nás netrápí pohanství a těžké hříchy, dnešní zpovědníci řeší zejména vztahy. Nejčastějším hříchem dneška je zanedbávání svých blízkých. Ale možná i nám by neuškodilo po středověkém vzoru trestat pošetilou magickou víru ve „věštce a mathematiky, předpovídající podle knih a tabulek, vrhem kostek budoucnost“. Nebo upozornit rozumných lidí na nedůstojný strach z démonů, chudých a nezaměstnaných, údajně ohrožujících náš blahobyt. A kdo má strach, že mu cikánská vědma uřkne krávu či kvůli ní vzroste státní dluh, měl by týden spát v zimě na ořechových skořápkách.
